2          Osvícenecké dějepisectví a Miletín

            Osvícenství vneslo do vědy obecně kritický přístup, založený na nedůvěře k církevním i světským dogmatům, na racionálním posuzování problémů, snaze o konfrontaci a vlastní pojmenování zkoumaných procesů. Ve vědě historické to pak znamenalo především návrat k pramenům a vytváření úvah a závěrů na základě jejich hodnocení a analýzy. V domácím prostředí pak rovněž pozvolné opouštění dosavadního teologického výkladu dějin.[1]

            V praxi se objevila snaha zpřístupnit historické prameny širší odborné veřejnosti a dát jí k dispozici základní monografické a syntetické příručky, aby tak byly probuzeny první pokusy o vědecký dialog. Tímto způsobem byla zapojena i laická venkovská inteligence, která se dozvídala o českých dějinách například z Pubičkových Chronologický dějin Čech a četla si ve starých letopisech vydaných Pelclem a Dobrovským, případně Dobnerově kritickém vydání Hájkovy kroniky[2] a dalších. Hledala v nich zmínky o svém rodném kraji, prostředí, v němž žila a jež dobře znala a nyní se toužila dozvědět něco o jeho minulosti. A byla to tato generace venkovských farářů, učitelů a písařů, v níž se objevili první lidoví kronikáři a písmáci.

            V církevním prostředí to však byly ještě jiné pohnutky, které vedly k zapisování soudobých pamětihodností. V polovině 18. století nebyla venkovská síť farností, roztrhaná třicetiletou válkou a zdlouhavou rekatolizací, stále ještě zcela obnovena a k obsazení některých beneficií chyběli kněží i dostatek materiálních prostředků. Důležitým úkolem vesnických farářů se tak stalo ochránit a pojistit si získané prostředky a fundace ze strany patronátních úřadů, pro případ sporů zaznamenat veškeré dary a odkazy místnímu záduší, stejně jako popsat movitý i nemovitý majetek kostela a fary. Zapotřebí bylo rovněž pro budoucnost zapsat farářovo postavení v obci, chování lidí vůči faře a případná příkoří spáchaná na faráři ze strany obce i patronátu. To byly bezpochyby hlavní důvody, proč vznikaly první farní pamětní knihy. Zapisování světských událostí bylo snad jen pouhým vedlejším produktem.

            Miletín nebyl v tomto ohledu výjimkou. V roce 1752 povolala majitelka panství Marie Anna, hraběnka z Kolovrat, rozená z Magni, k osazení miletínské farnosti mladého kněze Ignáce Dominika Baudische, rodáka z Trutnova. Volba to byla jistě dobrá. Slovy Josefa Špringera byl Baudisch „muž energický, vědomý nejen svých povinností, ale i práv, jež dovedl účinně hájiti.“[3] Svůj úřad vykonával v Miletíně až do své smrti v roce 1795. Byl velmi oblíben u svých farníků, zejména pro svůj postoj a pomoc strádajícím v období sedmileté války a hladomoru v letech 1770 - 1771, takže jeho památka byla ctěna ještě dlouho po jeho smrti.[4] Farní pamětní knihu založil ihned v roce 1752.[5] Zaznamenával do ní především farní a kostelní záležitosti, opisy darovacích a fundačních listin a důležitou korespondenci. Ale také již poznámky o tom, co dělal, co se událo významného v Miletíně i v rámci celé farnosti. Zvlášť cenné jsou jeho poznámky o událostech sedmileté války. Do knihy psal naposledy rok před svou smrtí, několik málo zápisů do ní učinil jeho nástupce Josef Kupka. Na pokračování kronikářské práce však musela kniha čekat ještě téměř čtyřicet let.

            Farář Baudisch se patrně nijak zvlášť nezajímal o historii. Veškerou možnou péči a zájem věnoval kostelu a farnosti, proto zaznamenával zajímavosti o svých předchůdcích, všímal si hmotných památek v kostele i křížů a soch světců, které měl za své kněžské služby v Miletíně příležitost světit. Jak se ostatně sám zmiňuje v úvodu pamětní knihy, pamětní zápisy jsou určeny především nástupcům ve funkci. Mají ochránit jejich práva, zajistit jim společenskou kontinuitu a umožnit navázat na své předchůdce.[6] Baudisch však dělá víc: zaznamenává i zprávy světského, dokonce i „senzačního“ charakteru (jako např. zpráva o tom, jak včely pobodaly koně), všímá si detailů, a to je ten okamžik, kdy se z pouhého pečlivého a důsledného kněze stává kronikář.

            Ještě za Baudischova života využil jeho zápisky a poznámky o miletínských památkách horlivý badatel, archeolog a sběratel starožitností Karel Josef Biener z Bienenbergu.[7] Tento armádní inženýr původem z měšťanského prostředí, který byl za své vojenské zásluhy povýšen do rytířského stavu, je ukázkovým příkladem historika (v jeho případě zejména archeologa) ze záliby, jež svůj zájem povýšil na vědeckou úroveň. Za svého působení ve funkci hejtmana Hradeckého kraje sbíral historické prameny pro svoje stěžejní dílo Versuch über einige merkwürdige Alterthümer im Königreich Böhmen a je přirozené, že jeho pozornost upoutalo zejména mnoho historických míst Hradeckého kraje. Již krátce poté, co úřad převzal, doprovázel dvorskou komisi generála hraběte Wallise na její revizní cestě po Hradecku za účelem kontroly robotních povinností na jednotlivých panstvích. Tato jinak asi nepříliš radostná povinnost mu umožnila seznámit se s mnoha historickými místy kraje a jejich památkami. I v dalších letech jezdil po městečkách a vsích Hradeckého kraje a shromažďoval drobné starožitnosti, archeologické nálezy i archiválie. Vybudoval si tak rozsáhlou sbírku, jejíž součástí bylo rovněž několik svazků historických poznámek, výpisů a opisů listin. Tři svazky pod názvem Beiträge zur Diplomatik obsahovaly opisy listin, jeden svazek přepisy privilegií Království českého a další, nazvaný Ehrengedächtniss der Böhmen, genealogické, biografické a topografické poznámky. Kromě nich vlastnil množství původních listin a bohatou knihovnu historického a topografického zaměření. Byl v kontaktu s významnými badateli té doby, zejména s historikem Františkem Pubičkou.[8]

            Ve třetím svazku Alterthümer, vydaném v roce 1785, se tak objevuje i Miletín.[9] Jak uvádí životopisec Antonín Rybička, sbíral Bienenberg podklady pro třetí díl Alterthümer (které však zpočátku ani neplánoval publikovat) na přelomu 70. a 80. let 18. století.[10] Tehdy také pravděpodobně navštívil nebo navštěvoval Miletín a vešel ve styk s farářem Baudischem. Pro svoji knihu pak využil Baudischovy poznámky k historii kostela; je však pravděpodobné (jak bude uvedeno dále), že většina faktických zjištění, zejména z oblasti umělecko-historické, jsou Bienenbergova vlastní.

            Skutečně první publikací, která se dotýká dějin městečka Miletína, byla však již osm let před Bienenbergovými Alterthümer popisná práce cyriackého kněze a řádového archiváře Jana Karla Rohna, věnovaná církevním památkám v obvodu královéhradecké diecéze.[11] Ve shodě s tematickým zaměřením se ohlíží za historií miletínského farního kostela Zvěstování Panny Marie. Přináší však jen několik dat a údajů, čerpaných vesměs z Balbínových Miscellaneí. V závěru, dotaženém do současnosti, je zřejmým (a skutečně patrným) zdrojem informací farář Baudisch[12]. Rohn si všímá rovněž filiálního kostela v Červené Třemešné.[13] Cituje listinu o patronátu z roku 1412, letopočty uvedené na zvonech apod. Chybně je však řadí k Bílé Třemešné na Královédvorsku.

            Panství a městečko Miletín se objevují rovněž ve svého času ojedinělé topografii Čech Jaroslava Schallera, a to v posledním, šestnáctém dílu, věnovaném Bydžovskému kraji.[14] Pro miletínskou historiografii má však toto dílo jen doplňující význam, neboť jeho dějepisné údaje pochází vesměs z jediného zdroje - z Bienenbergových Alterthümer, doplněné pouze několika drobnými statistickými údaji. V literatuře zcela poprvé se zde však objevuje informace o sklepích na Parkáni, které by mohly být pozůstatkem kláštera německých rytířů.[15]

            Spíše historickou kuriozitou než pramenem je publikace, která je ze všech výše uvedených nejstarší. Je rovněž první známou tištěnou publikací, která nese jméno městečka Miletína ve svém titulu. Jejím autorem je trutnovský lékař dr. Jan Altenberger a knížka je věnována zevrubnému popisu „Miletínských zdravotních lázní“.[16] Kniha vyšla v roce 1752 a vznikla bezpochyby na objednávku majitelky panství, výše jmenované hraběnky z Kolovrat, aby zajistila nově budovaným lázním potřebný věhlas. Obsahuje zejména chemický rozbor vody z lázeňského pramene a lékařská doporučení. Pozoruhodný je připojený seznam svědectví vyléčených lázeňských návštěvníků. Výňatky z této knihy publikoval česky v roce 1831 v časopise Večerní vyražení Jan Nepomuk Lhota.[17]

            První pamětní kniha faráře Baudische se stala jedním ze základních pramenů pro miletínské badatele 19. století, zejména s ohledem na popis událostí druhé poloviny století osmnáctého. Obdobně to platí i o Bienenbergových Alterthümer; proto právě těmto dvěma pracem je nutné dále věnovat bližší pozornost.