4.4       Miletín v Sedláčkových Hradech

            Téměř šedesát let uplynulo od vydání monografie Josefa Ladislava Jandery, než se Miletín dočkal nového a odborně provedeného zpracování alespoň části svých dějin. Pokusil se o to Jan Nepomuk Lhota; ve své práci popsané v předchozí kapitole však pouze shromáždil dostupné informace a upravil je do čtenářsky atraktivní podoby. O původu předkládaných zpráv, zejména z nejstarších dob, se však zájemce o miletínské dějiny nedozví téměř nic. Tento nedostatek však s předstihem napravil již v té době renomovaný badatel a historik August Sedláček.

            Na svém nejrozsáhlejším a nejznámějším díle, Hradech, zámcích a tvrzích v Království českém pracoval Sedláček přibližně od roku 1872. První svazek (Chrudimsko) vyšel na sklonku roku 1880, vydávání pokračovalo až do roku 1927, kdy vyšel poslední, patnáctý svazek. K vydání pátého dílu, Podkrkonoší došlo v roce 1887 (Hrady byly distribuovány předplatitelům nikoliv v hotových svazcích, ale po menších částech, sešitech).[1] Kapitola „Miletín tvrz“ připadla na s. 123 - 127, navazující kapitola „Tvrze na Miletínsku“ na s. 128 a 129.

            August Sedláček navštívil na svých badatelských cestách Miletín nejméně jednou, 2. srpna 1881. Jednalo se však jen o letmou návštěvu a není známo, že by tehdy nebo později navázal kontakt s nějakým znalcem místní historie.[2] I přes krátkou návštěvu však na něj udělal Miletín dobrý dojem, jak o tom svědčí úvod miletínské kapitoly v Hradech, jenž potěší každého zdejšího patriota: „Miletín jest v položení rozkošném. Sám leží na návrší nad křovím a lučinami, a na sever i na jih od něho jsou nízké a vysoké hory lesnaté, jichž tvar i způsoba rozmanitostí mile pobavují.“[3]

            V souladu s tématem celého díla se věnuje zejména dějinám miletínského hradu, resp. panství, a to od nejstarších dob do zániku pozůstatků staré tvrze při výstavbě nového zámku na přelomu 17. a 18. století. Každou uvedenou zprávu podkládá příslušným odkazem na literaturu, edici či konkrétní pramen. Úvod čerpá ze Schallerovy topografie a Millauerovy práce Der deutsche Ritterorden in Böhmen. Pokouší se přiblížit možný vzhled středověkého hradu a domnívá se, že hrad neměl důkladnější fortifikace, byl chráněn pouze přirozenými prostředky, vodou a bažinami. Dále předpokládá, že původní hrad byl později nahrazen tvrzí postavenou v místech dnešního zámku.[4]

            Od s. 124 začíná podrobný výčet majitelů miletínského hradu, resp. tvrze, který se od obdobných výčtů u starších autorů příliš neliší. Odlišný je však Sedláčkův objektivní odstup a nadhled zkušeného historika. Podrobněji popisuje zásadní události, méně významné pouze poznamenává a uvádí příslušný odkaz. Zejména ovšem přivádí miletínské děje do širších historických souvislostí. Z literatury užívá práce, popsané výše: Janderovu monografii o Miletíně, Millauerovu a Voigtovu práci o dějinách německých rytířů, Bienenbergovy Alterthümer, a z mladších prací např. Bílkovy Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618.[5] Literaturu však využívá spíš jen jako pomůcku, konkrétní doklady hledá v Erbenových a Emlerových Regestech, erekčních a konfirmačních knihách a pro novověk  zejména v zemských deskách.

            Za zakladatele Miletína považuje bájného Milotu, první písemnou zmínku o hradu klade chybně k roku 1125. Podrobně přibližuje osobu prvního šlechtického majitele Miletína Zbraslava, a jeho původ.[6] Dále sleduje přechod majetku do rukou německých rytířů, dobu jejich vlády přechází ve stručnosti a blíže se ohlíží až za spornými a nejasnými cestami, kterými majetnictví Miletína prošlo v 15. století, aby se konečně dostalo do rukou Krušinů z Lichtenburka. Lichtenburky a následně Trčky z Lípy a Smiřické ze Smiřic pak zmiňuje v základních souvislostech jejich rodinných vztahů, a dostává se tak záhy až k zisku Miletína Jiřím z Valdštejna na Hostinném v roce 1560. V citacích z kupních smluv a kšaftů se Sedláček zaměřuje zejména na výčty miletínského příslušenství, tj. vsí, které tvořily obvod panství.

            Valdštejnům věnuje Sedláček náležitou pozornost, která je ovšem obvyklá i u předešlých miletínských badatelů a je zapříčiněna dlouhým obdobím, po které tento rod Miletín držel a bohatostí písemných pramenů. Z nich zde Sedláček cituje téměř výhradně desky zemské. Popisuje pozitivně hodnocenou dobu vlády Jiřího a Bartoloměje z Valdštejna, sporné přičlenění panství k vévodství frýdlantskému a jeho spadnutí do královských rukou, a návrat právoplatnému dědici Vilému Kryštofu Maximiliánovi z Valdštejna. S osobou dcery posledně jmenovaného, Barborou provdanou hraběnkou z Oppersdorfu (Sedláček uvádí počeštěnou variantu z Oprštorfu) a stavbou nového zámku, Sedláčkovo vyprávění na s. 127 končí: „Tak zahynulo staré sídlo bohatýrské.“[7] Ohledně mladších dějin miletínského panství, resp. velkostatku, odkazuje na Sommerovu topografii.

            Následující kapitola „Tvrze na Miletínsku“ na s. 128 - 129 má tři podkapitoly. V nich stručně nastiňuje dějiny tvrze v Rohoznici (ve dvoře Dolenci) a v Miletínku, ve třetí okrajově zmiňuje domnělou tvrz Bělušice a další dvě zaniklá avšak předpokládaná tvrziště v obvodu miletínského panství.

            Pozoruhodnou součástí Sedláčkových Hradů jsou rovněž ilustrace Karla Liebschera. Kapitola o Miletíně přináší obrázky hned tři: náhled na náhrobky rodu Radeckých z Radče v kostele Zvěstování Panny Marie, pět kamenných reliéfů ze staré kazatelny zazděných tamtéž, a do třetice nevydařená kresba miletínské věže, na které se i laik pozastaví nad nesprávnými proporcemi a chybnou perspektivou.[8] Obrázky kamenných plastik z kostela jsou však přes určité zjednodušení nepochybně hodnotné a současnému badateli přinášejí mj. představu o svém umístění v interiéru kostela před jeho přestavbou v letech 1899 - 1900.[9]