3          Miletínské dějepisectví v období romantismu a národního obrození

            V prvních desetiletích 19. století doznívala ještě v české historické vědě vlna osvíceneckého dějepisectví. Nezaujatý a racionální přístup k dějinám však pozvolna pod politickým tlakem ustupoval historizujícímu romantismu, založenému na idealizovaném pohledu na národní dějiny a podporovanému sílícími obrozeneckými snahami. Bohatost národních dějin byla vyzdvihována často na úkor historické pravdy a objektivity. O tom svědčil nový vzestup autority Hájkovy kroniky stejně jako upřímný a často nekritický vztah k domnělým i nepochybným rukopisným padělkům.[1]

            Jedním z typických rysů tohoto období se tak stal objev řady českých středověkých rukopisů, později většinou více či méně úspěšně zpochybněných a označených jako falza. K nejznámějším patří tzv. Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Zejména nález Rukopisu královédvorského, jehož pravost nebyla po celou první polovinu 19. století zpochybňována ani autoritami, jakými byli Josef Dobrovský, Josef Jungmann nebo František Palacký, znamenal silný impuls nejen pro rozvoj obrozenecké kultury, ale rovněž významný podnět pro východočeskou regionální historiografii. Poslední kompletní skladba Rukopisu královédvorského, píseň Opuštěná, vzpomínající „tmavé miletínské lesy“, pak poznamenala historiografii městečka Miletína pro celé 19. století. A to mj. tím, že se stala inspirací ke vzniku historické povídky Bohuslav a Berta (poprvé otištěna v roce 1824), jejíž děj se odehrává na Miletínsku ve 13. století a která je dodnes některými patrioty Podzvičinska považována za pověst s reálným základem.[2]

            Počátek tohoto období byl však v miletínské historiografii ještě zcela v duchu osvícenského přístupu k dějinám. V prvních desetiletích 19. století vznikalo přímo v Miletíně retrospektivní kronikářské dílo, nazvané jeho autorem, městským písařem Františkem Žábou, Paměti města Miletína a celého panství Miletínského od roku 1124. František Žába (* 1756), miletínský rodák, učitel a varhaník působil rovněž jako příležitostný písař. V roce 1799 vstoupil do šlužeb miletínské radnice jako písař a „ředitel gruntovních knih“. V roce 1814 předal kantorství synu Josefovi a dále se věnoval jen práci pro městkou radu a svému zájmu o dějiny.[3] Volný přístup k městskému archivu jej přivedl k vytvoření letopisecky členěné kroniky, doplněné oddílem edičním (opisy městských privilegií a nejstarších listin z městského archivu in extenso), topografickým (popisem historie některých vsí a dvorů na miletínském panství) i umělecko-historickým (popisy soch, křížů a dalších památek). Na kronice pracoval až do své smrti v roce 1836.[4] Do dnešních dnů se však její originál nedochoval. Podle zprávy zaznamenané Josefem Špringerem (s odkazem na Dreyschukovu kroniku) jej Karel Jaromír Erben odvezl do Prahy a daroval Národnímu muzeu.[5] Na Špringerův popud po něm bez úspěchu pátral v roce 1942 Erbenův životopisec Antonín Grund. Tato zpráva je však zavádějící, neboť je k dispozici opis Žábových Pamětí, pořízený právě miletínským měšťanem Rudolfem Dreyschukem v roce 1880, tedy deset let po Erbenově smrti. Tento opis pak společně s výpisky Josefa Ladislava Jandery a Josefa Mirovíta Krále zachoval obsah Žábových Pamětí do současnosti.

            Žábova kronika se stala jedním ze základních pramenů první miletínské monografie: Janderovy Uiber Miletin in Böhmen. Josef Ladislav Jandera se narodil v Hořicích v roce 1776 do chudých poměrů avšak díky svému nadání dostal možnost vystudovat gymnázium v Hradci Králové i univerzitu v Praze. V roce 1800 se stal  členem premonstrátského řádu v Praze na Strahově, avšak celý svůj život věnoval především univerzitě, kde působil na katedře matematiky, ale též po určitou dobu jako děkan filosofické fakulty a rektor univerzity. Na své rodné město však nikdy nezapomněl a vykonal pro ně mnoho záslužných (a ne vždy doceněných) činů. Aktivně se zajímal o jeho dějiny i dějiny širšího okolí k tomuto tématu shromáždil obsáhlý materiál, vložený do devíti svazků, nazvaných Anmerkungen zum Behufe der Geschichte der Herrschaft und der Stadt Horžitz, čítajících téměř tři tisíce stran velkého formátu. Zemřel v plné práci ve vysokém věku v roce 1857.[6]

            Již ze zběžného přehlédnutí Janderových Anmerkungen je zřejmé, že počátek jeho vědeckého zájmu o historii rodného kraje spadá přibližně do roku 1817. V tomto roce Jandera poprvé shromažďuje množství dokumentačního materiálu, vyhledává pamětníky a písemně obesílá faráře farností z hořického okolí. Vše zaznamenává, opisuje, pořizuje výpisky a výtahy z knih, matrik, kronik, zemských i dvorských desk ad. Během prvních čtyř let popíše dva tisíce stran, svázaných do šesti foliantů. Ve výpiscích pokračuje až do své smrti, výsledkem je nakonec 81 sešitů o 2 898, průběžně číslovaných stranách, svázaných do devíti svazků.[7] Anmerkungen však nemají rejstřík, a proto přistoupil Josef Špringer, ještě za svého působení v Hořicích, v roce 1927 k vypracování obsahu díla. První, částečný obsah později doplnil a podrobně rozvedl jako přílohu své Kroniky Miletína, a to ve zvláštním svazku.[8] Prakticky jen díky takto zpracovaným přehledům je možné Anmerkungen, uložené v Městském muzeu v Hořicích, prakticky badatelsky využívat.[9]

            Ve vztahu k Miletínu obsahují Janderovy Anmerkungen zejména výpisky ze Žábových Pamětí a z Baudischova Liber memorabilium.[10] Dále se zde Miletína týká řada výpisů z desk zemských a dvorských, z erekčních knih a mnoho vlastních postřehů a zjištění (nápisy v kostele), které mu posloužily jako pramenná základna pro připravovanou monografii. V opisech a výtazích respektuje Jandera jazyk originálu, plynule přechází mezi němčinou, latinou i češtinou a to často i v rámci jedné věty. Pro vlastní poznámky používá výhradně němčinu. Z těchto kamínků, doplněných zprávami z literatury, složil postupně mozaiku miletínských dějin, kterou publikoval pod hlavičkou Královské české společnosti nauk v roce 1830.[11] Tím však své dílo nepovažoval zdaleka za uzavřené. Tehdejšímu miletínskému faráři Janu Arnoldovi zaslal jeden zvlášť upravený výtisk se všitými čistými listy papíru a předmluvou, v níž vyzýval Arnolda  a jeho nástupce k postupnému doplňování nově zjištěných historických faktů a událostí.[12] Plánoval rovněž obdobným způsobem zpracovat další místa Podkrkonoší, zejména Pecku, Bílé Poličany, Bělohrad, Hostinné a samozřejmě rodné Hořice. K tomu se však již nedostal a Uiber Miletin in Böhmen zůstal jeho jedinou vlastivědnou monografií.[13]

            Ještě dříve, než se staly Žábovy Paměti inspirací a zdrojem poznání pro Josefa Ladislava Janderu, posloužily podobně českému vlastenci, faráři v Horní Branné, Josefu Mirovítu Královi (1789 - 1841).[14] Ten byl autorem tří dílů česky psané publikace Průvodce po biskupství královéhradeckém, vydaných v letech 1825 - 1827, stručně popisující dějiny farních osad vikariátů královéhradeckého, jaroměřského a náchodského.[15] Lze předpokládat, že tato topografická publikace měla pokračovat i vikariáty sousedního Bydžovska, kde se měl objevit rovněž Miletín. Pokračování však již nikdy tiskem nevyšlo, patrně pro malý zájem odběratelů. Přesto však v roce 1904 publikoval učitel J. Mašát pod názvem Paměti městečka Miletína a celého panství miletínského[16]  tři odstavce popisu dějin Farní osady Miletína z Královy pozůstalosti, které pravděpodobně mohly být přípravou dalšího dílu topografie.[17] Publikovaný text, údajně pocházející již z roku 1813, však zaráží svoji stručností. Po obsáhlém Mašátově úvodu následuje jeden odstavec obecných topografických dat, druhý obsahuje úvahu o původu toponyma Miletín a zmínku o první písemné zmínce o městě. Ve třetím se prostě poznamenává, že byl Miletín až do husitství v majetku německých rytířů. Tím přehled historie končí a v následujících dvou číslech časopisu jsou otištěny pouze přepisy tří starých miletínských listin - potvrzení privilegia na trhy císařem Leopoldem I., udělení práva solního obchodu Jiřím z Valdštejna a listinu jíž ten samý Valdštejn prodává Miletínu tzv. podchrastecký mlýn. I z tohoto mála je však zřejmé, že text vychází důsledně ze Žábových Pamětí, jak ostatně napovídá i samotný nadpis publikované stati. S Dreyschukovým opisem Pamětí se pak shoduje rovněž výběr a přepis editovaných listin.

            Král se však v souvislosti s Miletínem připomněl ještě jednou. Přeložil totiž do češtiny výše již zmiňovanou povídku o Bohuslavovi a Bertě, inspirovanou Rukopisem královédvorským. Jeho překlad vyšel tiskem v roce 1826.[18]

            V roce 1832 bylo publikováno pojednání dalšího člena Královské české společnosti nauk, Maximiliana Millauera (1784 - 1840), a to Der deutsche Ritterorden in Böhmen.[19] Millauer působil jako profesor bohoslovectví na pražské univerzitě. Podrobněji se zabýval univerzitními dějinami, ale rovněž dalšími tématy z české historie. Charakteristickým rysem jeho práce byla svědomitá heuristika a důsledná práce s prameny založená na podrobném průzkumu zejména jihočeských klášterních a šlechtických archivů. Jako aktivní člen a funkcionář Královské české společnosti nauk (od roku 1819) publikoval řadu svých prací pod hlavičkou sborníku Abhandlungen. Hodnotná byla např. jeho edice zlomků vyšebrodského nekrologia (1820), nebo diplomaticko-historické pojednání o Janu Žižkovi (1824). Publikoval výhradně německy.[20] Dějiny řádu německých rytířů v Čechách zpracoval jako první a ve své práci věnoval jednu kapitolu rovněž miletínskému řádovému domu. Budoucím badatelům dále přinesl jedinečnou edici tří miletínských listin.

            Rovněž dílo historika a geografa Johanna Gottfrieda Sommera (1772 - 1848), zejména jeho topografie Čech Das Königreich Böhmen, souviselo s činností Královské české společnosti nauk.[21] A publikované dílo jejích členů Jandery a Millauera, se také stalo základním pramenem pro stať věnovanou v rámci této topografie Miletínu.[22] Sommer, učitel původem ze Saska, přišel do Prahy v roce 1809 a již v roce 1815 předložil českému guberniu plán vytvoření nové topografie Čech, která by nahradila, zejména po statistické stránce již nevyhovující topografii Schallerovu. Tehdy byl odmítnut a úkol byl svěřen Královské české společnosti nauk, které se však nepodařilo najít pro něj vhodného autora. Jelikož si však Sommer získal v následujících letech renomé jako vydavatel geografického almanachu Taschenbuch zur Verbreitung geographischer Kenntnisse (od r. 1827) a dalších periodik, bylo mu nakonec v roce 1830 vypracování topografie svěřeno.[23]

            V Miletíně samotném v té době psal František Žába poslední řádky svých Pamětí, které do své smrti v roce 1836 stačil v základních obrysech dovést až do současnosti. Ve stejném roce založil miletínský farář Jan Arnold již druhou farní pamětní knihu.[24] Jan Arnold se narodil v Mnichově Hradišti 24. ledna 1785. Studoval v Mladé Boleslavi, Praze a Litoměřicích, kde byl roku 1807 vysvěcen na kněze. Poté působil na farách v Turnově, Hrubé Skále a ve Slatinách. Od jara 1822 pak jako farář v Miletíně až do roku 1838, kdy byl z důvodu dlouhodobých neshod s majitelem panství Ignácem Václavem Falgem donucen Miletín opustit. V Miletíně byl oblíben, zejména pro důslednou školní výchovu. Právě faráři Arnoldovi a jeho kaplanu Antonínu Černému bývá přisuzována zásluha za přípravu ke studiu několika miletínských mladíků, z kterých se v budoucnu staly vážené osobnosti, zdaleka nejen regionálního významu: Karla Jaromíra Erbena, Jana Nepomuka Lhoty, Josefa Petery Třebihošťského, Víta Levita ad. Po svém přesídlení do Prahy pokračoval Arnold i dále v péči o studenty a aktivně se účastnil národně obrozeneckého hnutí. Mimo jiné stál v roce 1845 u založení pražské Měšťanské besedy, sloužil památnou mši na Koňském trhu, která stála na počátku svatodušních bouří 1848 a v roce 1868 poklepal na základní kámen Národního divadla. Až do vysokého věku vzpomínal na Miletín a věnoval množství knih na založení obecní knihovny. Zemřel 14. srpna 1872 v Praze.[25]

            Jak je patrné již z úvodu pamětní knihy, byla Arnoldovi silnou inspirací Janderova monografie, jejíž opis také tvoří převážnou část Arnoldova textu. Do knihy však zapisoval pouhé dva roky, do svého nuceného odchodu z Miletína v roce 1838. Na něj navázal farář Jan Černý, který se však omezil převážně jen na statistické údaje a k dějinám přispěl pouze přehledem a životopisy královéhradeckých biskupů. Černý předčasně zemřel v roce 1859, jeho nástupci do knihy nezapisovali, zejména farář Augustin Buchtele projevil nepochopení a nezájem o historické památky všeho druhu.[26] Situace se změnila až s příchodem faráře Filipa Šubrta v roce 1891, který nejen že vedl pečlivé výroční zápisy, ale rovněž revidoval staré Arnoldovy zápisy a doplňoval k nim vlastní postřehy. Kniha končí zápisem za rok 1920.

            Nelze na tomto místě zapomenout na dílo generace Arnoldových žáků, tedy oněch nadaných mladíků z Miletína a nejbližšího okolí, vesměs narozených kolem roku 1811. Z nich nad ostatní vynikl Karel Jaromír Erben, jenž však bohužel Miletín ve svém rozsáhlém díle téměř úplně pominul, nepočítáme-li možné inspirace Erbenových balad miletínskou krajinou. Opačně se však zachovali jeho spolužáci Josef Petera Třebihošťský a zejména Jan Nepomuk Lhota. Lhota byl již za svých studií v Jičíně a později na Filosofické a Právnické fakultě v Praze silně ovlivněn romantismem a zcela propadl představě slavné historie rodného kraje, jak ji  naznačoval Rukopis královédvorský, jak o ni uvažoval Josef Ladislav Jandera a jak byla barvitě líčena v povídce o Bohuslavovi a Bertě.[27]

            Samotné vlastivědné dílo Jana Nepomuka Lhoty bude tématem příští kapitoly. Zde je však třeba zmínit, že již v mládí, zejména za pražských studií, hojně přispíval do časopisů (Večerní vyražení, Rozličnosti Pražský novin, Česká včela aj.), zejména drobnými básněmi a vlastivědnými zprávami z Miletínska. Z posledně jmenovaných nutno vzpomenout aspoň články Lázně Miletínské a Vodní harmonika, věnované popisu a historii Miletínských (též Svatojánských) lázní.[28] Informace zde Lhota čerpá ze Žábových Pamětí, Altenbergerova popisu lázní z roku 1752 a zpráv pamětníků.[29] Publikoval ovšem i německy, například v deníku Bohemia, kde v roce 1849 vyšel Lhotův článek o působení rodu Radeckých na Miletínsku.[30]