4          Miletínské dějepisectví v 2. polovině 19. století

            Ve druhé polovině 19. století vycházela obecná domácí historiografie z díla Františka Palackého. Zvolna přijímala zásady pozitivistického přístupu k dějinám a s ním souvisejícím vztahem k pramenům. Osamostatňovaly se pomocné vědy historické, archivnictví objevovalo základy a principy, na nichž se mělo dále rozvíjet. Věda získávala výrazně národní charakter.

            Toto období s sebou přineslo též bouřlivý společenský rozvoj národního života ve městech i na venkově, doprovázený novým vzepětím regionálního dějepisectví. Na mnoha místech bylo již možné navázat na dřívější historickou a vlastivědnou práci, inspirativní byla bezpochyby rovněž regionálně zaměřená díla významných historiků jako V. V. Tomka, Hermenegilda Jirečka, Josefa Kalouska a dalších. Téměř každé město si tehdy našlo své dějepisce, patrioty vybavené již dostatečným vzděláním a předpoklady pro historickou práci. Byli často rovněž popularizátory historického poznání: časopiseckými příspěvky a studiemi překračovali hranice svého regionu a přispívali též k obecným znalostem o národní minulosti.[1]

            Nejvýraznější osobností tohoto druhu a tohoto období byl v Miletíně bezesporu Jan Nepomuk Lhota. Tento miletínský rodák, spolužák a přítel K. J. Erbena působil jako právník a státní úředník. Přitahovala jej romantická poezie i próza, často publikoval v obrozeneckých časopisech. Od dětství se zajímal rovněž o historii, podněcován vyprávěním a vzpomínkami svých prarodičů, zejm. děda Václava Erbena a prabáby Anny Temničkové.[2] Výrazný vliv měl na něj v tomto směru jistě také starý František Žába. V roce 1849 začal Lhota sepisovat pamětní knihu, která se posléze stala první miletínskou obecní kronikou. Práci však záhy přerušil a to na celých třicet let. Věnoval se své úřednické kariéře (po roce 1850 působil jako podkrajský hejtman v Novém Městě nad Metují a ve Vrchlabí) a podrobnějšímu studiu historie. Publikoval články s historickou a vlastivědnou tématikou, většinou v souvislosti s místy, ve kterých v té době právě žil a úředně působil.[3] V závěru šedesátých let byl penzionován a vrátil se do Miletína. Zde pracoval na svých pamětech a zároveň se intenzivně věnoval studiu pramenů a dostupných podkladů k historii rodného městečka. Získaný materiál mu umožnil v roce 1878 pokračovat v psaní pamětní knihy. Doplňoval ji až do roku 1886, poté už se zaměřil jen na své závěrečné a vrcholné dílo: vlastní, českou monografii o Miletíně. Knihu nazvanou Miletín nad Bystřicí, příběhy jeho a památky vydal o dva roky později.

            Bylo by však chybou domnívat se, že byl Jan Nepomuk Lhota na sklonku svého života v Miletíně uctívaným a vyzdvihovaným dějepiscem. Lhotovo postavení v rodném městečku bylo v době vydání monografie přinejmenším problematické a jeho kronikářská a historická práce nebyla v době svého vzniku příliš uznávána. Miletínští mu nikdy nezapomněli, že byl především loajálním a agilním státním úředníkem, který vrcholu své kariéry dosáhl v neoabsolutistických 50. letech 19. století. To mu později přitížilo ve vlasteneckých kruzích i v samotném Miletíně. Sousedé mu záviděli dobré postavení, zejména to, že protekcí zajistil rodině svého bratra Františka výnosnou koncesi k provozování poštovního úřadu. I on sám si patrně připadal nedoceněný ve srovnání se svým slavným a vyzdvihovaným spolužákem Karlem Jaromírem Erbenem: přestože byl profesně úspěšnější než on a začal i dříve psát a česky publikovat, nebyl pro miletínské nic víc, než „bývalý podkrajský“. Snad proto se také Lhotova rodina neúčastnila žádných aktivit na oslavu Erbenovy památky, v té době představovaných zejména úsilím o vybudování básníkova pomníku.[4] Přesto však Lhota nepřestal milovat svůj rodný kraj a díky svému vytrvalému zájmu o minulost mu zanechal trvalý odkaz.

            Jan Nepomuk Lhota samozřejmě nebyl sám, koho v té době přitahovala pestrá historie kraje pod Zvičinou. Výrazně všestrannějším a aktivnějším v badatelské práci byl další z žáků miletínského faráře Arnolda, syn sedláka z nedaleké Třebihoště, Josef Petera (1810 - 1889). Rovněž Petera studoval v Praze práva, zde byl spolužákem a přítelem Karla Hynka Máchy. Po studiích nějaký čas působil ve vrchnostenské kanceláři v Poličanech, pak však byl nucen ujmout se rodinného hospodářství. I při selské práci se však věnoval své zálibě a neustále shromažďoval historické zprávy, opisoval staré listiny, texty knih i články z novin, sestavoval rodokmeny. Bohatě využíval zejména vrchnostenský archiv v Poličanech a svoji překvapivě rozsáhlou knihovnu. Vedl si pečlivě deníky, v letech 1875 - 1889 také třebihošťskou obecní kroniku.[5] Hlavním předmětem jeho historického zájmu byly pochopitelně obce jeho domácího panství, zejména Bílé Poličany, Lanžov a Třebihošť, zajímalo ho ale rovněž sousední Miletínsko a v širším záběru celé východní Čechy.

            Téměř o generaci mladší byl nadlesní miletínského velkostatku Julius Hrdlička (1827 - 1889). Nebyl miletínským rodákem, pocházel z Orlických hor a před příchodem do Miletína v roce 1863 působil na velkostatku v Cholticích.[6] Až do roku 1873 vykonával též funkci správce miletínského velkostatku. Poté byl však předčasně penzionován a žil dále v Miletíně zatrpklým, staromládeneckým životem. Brzy po jeho příchodu do Miletína se na něj obrátil Josef Petera s prosbou o zapůjčení některých písemností z miletínského vrchnostenského archivu a jejich vzájemná spolupráce tak brzy přivedla i Hrdličku k vlastnímu živému zájmu o starožitnosti a místní dějiny.[7]

            Třetím, koho lze v této souvislosti jmenovat, byl miletínský měšťan Rudolf Dreyschuk (1844 - 1889). V roce 1875 převzal rodinný hostinec v Miletíně čp. 7 - 8, upadající živnost však nedokázal vzkřísit a v roce 1877 podlehlo dědictví exekuční dražbě. Později si pronajal hostinec v čp. 92 a žil s manželkou v domě jejích rodičů čp. 103. Byl aktivní ve spolcích a i on se zajímal o historii; přátelil se pravděpodobně s Juliem Hrdličkou, který podle svědectví Josefa Bidla často navštěvoval původní Dreyschukův hostinec U černého orla. V roce 1880 si opsal Žábovy Paměti, které pro něj byly pravděpodobně bezprostředním podnětem k tomu, že záhy začal psát také vlastní, rodinnou kroniku. Tu vedl až do své smrti.[8]

            Ve druhé polovině 19. století se jako jeden ze silných motorů regionálního dějepisu a vlastivědy uplatnili opět učitelé. Jejich, původně často jen soukromý zájem o historii byl na přelomu 60. a 70. let podpořen změnami v osnovách, kterými bylo do výuky zařazeno rovněž poznávání vlastního regionu. Učitelé se stávali autory historických monografií míst, ale též přehledových vlastivědných prací věnovaných ucelenému regionu, které měly sloužit při výuce jako učebnice.[9] Jednou z prvních vůbec se stala publikace o politickém okresu královéhradeckém od hořického učitele a kronikáře Josefa Horáka (1822 - 1901).[10] Obsahuje popis měst, obcí a osad tehdejších soudních okresů Královéhradeckého, Hořického a Nechanického, mezi kterým proto nechybí ani Miletín s okolím. Josef Horák na ní pracoval v letech 1873 - 1876. Informace čerpal z povšechné literatury: Riegrova Slovníku naučného, Schallerovy a Sommerovy topografie ad. V případě Hořicka konkrétně jmenuje Janderovy Anmerkungen i jeho monografii o Miletíně. Většinu míst však rovněž osobně navštívil a aktuální údaje čerpal ze zpráv zasílaných mu na pokyn okresní školní rady jednotlivými řídícími učiteli: jeho práce tak mohla být dostatečně aktuální.[11] Miletínskou kapitolu lze nalézt na s. 93 - 98. Historická část však spíše než z Janderova Uiber Miletin in Böhmen  čerpá ze Lhotovy městské kroniky, resp. její starší části, napsané v roce 1849 právě podle Janderovy publikace. To je v naprostém souladu se skutečností, že Jan Nepomuk Lhota v polovině 70. let již pobýval na odpočinku v Miletíně a s Horákem tedy mohl přímo spolupracovat.

            Pro současného badatele je Horákova topografie hodnotná z řady důvodů. Kromě aktuálních statistických a topografických údajů o Miletíně 70. let 19. století přináší detailní přehled o soustavě venkovských škol severovýchodních Čech včetně soupisu učitelstva (seznam učitelů přináší rovněž závěrečný rejstřík). A v neposlední řadě je (jistě nejen pro Miletín) první českou publikací přinášející regionálně historické informace v českém jazyce.

            Sledované období bylo však obecně bohaté na produkci publikací přinášejících regionální údaje. Nelze zapomenout, že v té době vznikla rovněž dvě rozsáhlá encyklopedická díla: výše již zmiňovaný Slovník naučný Koberova nakladatelství v redakci Františka Ladislava Riegra, vydávaný v letech 1860 - 1874 a Ottův slovník naučný z let 1888 - 1909. V „miletínských“ heslech lze vysledovat vliv zejména obou miletínských monografií: Riegrův slovník čerpal historické údaje z Janderova Uiber Miletin in Böhmen, Ottův pak především z čerstvé monografie Lhotovy.[12] K regionální historiografii východních Čech lze přičíst rovněž množství publikací zabývajících se asi nejcitlivějším východočeským tématem druhé poloviny 19. století, prusko-rakouskou válkou v roce 1866. Jako jednu z prvních na toto téma lze uvést sborník Geschichte der preußischen Invasion und Okupation in Böhmen im Jahre 1866, sestavený z příspěvků publikovaných v časopise Politik a zaměřený především na soupisy škod způsobených okupačními vojsky. Na čtyřech stranách popisuje s množstvím detailů rovněž pobyt a průtahy pruských vojsk Miletínem.[13] Spíš jen pro zajímavost je možné zmínit také povídku Václava Kredby Zrádcové vlasti, která se odehrává v Miletíně právě v průběhu pruské okupace v roce 1866.[14] Do svých kronik ji z toho důvodu a snad také z přesvědčení, že příběh vychází ze skutečných událostí, zařadili Rudolf Dreyschuk i Josef Špringer.

            Vývoj miletínského dějepisectví 18. a 19. století se završuje v letech 1887 - 1888. První českou a dosud poslední miletínskou monografii Jana Nepomuka Lhoty Miletín nad Bystřicí předstihlo o jediný rok vydání pátého dílu monumentálního počinu nakladatelství Františka Šimáčka, Hradů, zámků a tvrzí v Království českém od Augusta Sedláčka. Díl věnovaný Podkrkonoší přinesl podrobný popis dějin miletínského hradu, podložený důkladnou prací s původními prameny a bohatým poznámkovým aparátem, jímž tento text překonává vše, co do té doby bylo o dějinách Miletína napsáno. Lhotova monografie, přestože je co do objemu informací a ucelenosti jejich podání nesporně bohatší, nemůže v tomto směru Sedláčkovu textu konkurovat a zůstává pouze na úrovni kvalitní vlastivědy.

            V samém závěru 19. století, na podzim roku 1895 vyšel bohatě vypravený regionální sborník, věnovaný účasti hořického okresu na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze téhož roku. Publikace o 428 stranách doplněná množstvím fotografických reprodukcí a příloh, nazvaná Národopisný sborník okresu hořického přinesla kromě podrobné geografické, demografické, folkloristické aj. charakteristiky okresu rovněž mnoho údajů k historii jednotlivých obcí, jejich památkám a slavným rodákům. Kapitolou o Miletíně, s přihlédnutím zejména k dějinám miletínské farnosti přispěl do sborníku farář Filip Šubrt. Jak sám uvádí, vycházel z tehdy aktuální Lhotovy monografie. Přispěl však sám řadou aktuálních postřehů a údajů.