3.4       Pamětní kniha faráře Jana Arnolda

            Josef Ladislav Jandera byl bezpochyby potěšen, když krátce před vydáním své monografie o Miletíně městečko znovu navštívil a poznal nového miletínského faráře Jana Arnolda, člověka moderních názorů a se živým zájmem o okolní dění.

            Po svém příchodu do Miletína v roce 1822 se Jan Arnold bezpochyby seznámil s pamětní knihou svého dávného předchůdce, Baudischovým Liber Memorabilium. Zpočátku však na ní nijak nenavázal, jeho nejstarší zápis, přehled škol na farnosti, lze datovat až do roku 1827. Obsah dalších zápisů však naznačuje, že k zapisování jej přiměly až bezprostřední starosti a problémy vyplývající z napjatého vztahu s patronem.[1] Arnoldův vlastní zájem o miletínskou historii pak lze vysledovat až po jeho setkání s Janderou a vydání Uiber Miletin in Böhmen. A teprve instrukce královéhradecké biskupské konzistoře z prosince 1835 (o vedení farních pamětních knih) jej přiměla k uspořádání Baudischových pamětních zápisů a k založení nové knihy.[2]

            Knihy jsou vlastně dvě, obě v polokožené vazbě pořízené pravděpodobně až na konci 19. století za faráře Filipa Šubrta. První je označená jako Gedenkbuch der Miletiner Pfarre, druhá poněkud nepřesně jako Schulen des Miletiner Pfarr-Bezirkes, nebo též česky Školy farního okresu Miletína r. 1835.[3] Vysvětlení vzájemné souvislosti těchto dvou svazků přináší titulní list Gedenkbuch. Ten sloužil patrně původně pouze jako provizorní papírový obal nesvázaných složek pamětní knihy.[4] V lednu 1837 knihu revidoval krajský úřad; složky prošil provázkem a na provizorní obal přitiskl svoji pečeť. V koroboračním přípisu se uvádí, že pamětní kniha má mít 1186 stran. Pro vazbu byl pak svazek rozdělen: pečetní provázek v Gedenkbuch je přerušen, ve složkách druhého svazku jsou patrné otvory po jeho protažení. Obě knihy mají průběžnou paginaci, je tak možné a vhodné posuzovat je společně. Pro přehlednost budou v dalším textu rozlišovány tak, jak je naznačeno výše: Gedenkbuch a Schulen.

            V knize lze rozlišit nejméně šest rukopisů, které lze přiřadit k osobám farářů Jana Arnolda, Jana Černého, Augustina Buchtele, Filipa Šubrta a Josefa Jandy. Jednu poznámku připsal k textu také Jan Nepomuk Lhota. Zápisy jsou zpočátku německé a latinské, po roce 1860 už výhradně české. Paginace je průběžná a nepřerušovaná. Gedenkbuch má 328 číslovaných stran, u Schulen došlo při vazbě k přehození složek, takže svazek začíná s. 737 a po s. 756 následuje s. 339. Zápisy pak pokračují až na s. 429, větší část svazku zůstává nepopsána.

            Gedenkbuch začíná úvodem, v němž Jan Arnold objasňuje pohnutky, které jej vedly k založení nové farní pamětní knihy. Vyzdvihuje osobu faráře Baudische, konstatuje, že do Liber Memorabilium jeho nástupci nezapisovali a proto on, Arnold, považoval za vhodné zaznamenat do ní hlavní události z doby svého pobytu v Miletíně.[5] Poté odkazuje na instrukci biskupské konzistoře, podle které je třeba dříve vedené pamětní knihy nahradit novými, psanými podle stanovených zásad. Jako základ nové pamětnice si zvolil opis Janderova Uiber Miletin in Böhmen a do jeho úvodu vložil opis Janderova osobního dopisu Arnoldovi. Obsah dopisu byl již naznačen výše; pro vlastní pamětní knihu má však konkrétní význam. Jandera zde přímo vyzývá Arnolda k doplňování a opravování údajů, které publikoval ve své monografii. A rovněž jej moudře nabádá, aby při psaní používal němčiny s ohledem na budoucí badatele, kteří nebudou latinu dostatečně ovládat.[6] Arnold si vzal jeho slova svědomitě k srdci.

            Opis Janderovy monografie začíná na s. 5. Prvním Arnoldovým doplňkem je na s. 14 - 30 text původní německé verze povídky o Bohuslavovi a Bertě Der deutsche Ritter, opsané přímo z časopisu Archiv für Geschichte, který Arnold řadí do Janderova textu hned za výtah z listiny z roku 1241, jež potvrdila Miletín německým rytířům. Prvním vlastním Arnoldovým postřehem a přípisem je na s. 58 zmínka o převezení ostatků Albrechta z Valdštejna z valdické Kartouzy do Mnichova Hradiště v roce 1785. Pro Arnolda je tato událost tím pozoruhodnější, že k ní došlo v den a v místě jeho vlastního narození.[7]

            Další své informace přidává k Janderově popisu útrap sedmileté války: zprávu o tom, že prý farář Baudisch zaplatil výkupné drancujícím pruským kozákům v roce 1762 ze své kapsy (s. 68). Navazující text pak věnuje osobě faráře Baudische a zejména listině, kterou sice hraběnka z Morzinu potvrdila Baudischovi stálý plat, avšak tím, že Baudisch tuto listinu nechal vložit do erekčních knih a zemských desk ztratil definitivně patrončinu přízeň (s. 69 - 76). 

            Poněkud nepřehledná je strana 83. Arnold zde dokončil opis první části Janderovy monografie, kde se uvádí zmínka o smrti Ignáce Josefa Falge a přechodu majetku na jeho syna Ignáce Václava, tedy o událostech, které se Arnolda bezprostředně týkaly a stály na počátku jeho letitých neshod s novým patronem, jež vedly až k Arnoldově odchodu z Miletína. Svůj původní přípis věnovaný popisu Falgova pohřbu posléze autocenzuroval, tj. přelepil čistým listem papíru, na který připsal, že v souvislosti se svým odchodem z Miletína považuje za vhodné vymazání svých původních slov. Rodině Falgových se věnuje i na následujících stranách (s. 83 - 98), citlivým otázkám vlastního vztahu k nim se však vyhýbá, svůj názor pouze občas naznačuje.[8] Výmluvná je rovněž další přelepená stránka (s. 95). Uvolněného prostoru využil později farář Filip Šubrt, aby sem v roce 1892 doplnil některé podrobnosti o Arnoldově pronásledování a důvodech jeho bezprostředního odchodu z Miletína.[9] Po tomto zápisu přidává Arnold k Janderově monografii celou novou kapitolu (XIV. Die familie Birnitz in Besitze von Weisspolitschan) přinášející informace o rytířském rodu ze sousedního panství, s jehož hlavou, Františkem Cecinkarem z Bírnice, byl Arnold v přátelském vztahu. Součástí textu je opis několika listin (s. 98 - 115).

            Následuje opis topografické části monografie. Jan Arnold si jej však přizpůsobil potřebám farní pamětní knihy. Vlastní text začíná popisem farního kostela, Janderovy údaje místy upravuje a aktualizuje, na s. 120 - 122 lze nalézt Arnoldovy původní postřehy. Hned za popisem farního kostela následuje popis kostela filiálního v Červené Třemešné. Text je plně převzat z Janderovy monografie a obohacen je na s. 128 podrobným popisem a vysvětlením (včetně nákresu) nápisu na umělecky cenném renesančním zvonu na třemešenské zvonici. Jeho autorem je Jan Nepomuk Lhota a do farní pamětnice jej zapsal v roce 1880.[10] K popisu kostelů připojil Arnold seznam miletínských farářů (u Jandery na s. 87 - 91). Téměř u každé osobnosti připojuje vlastní poznámku, doplňuje rovněž jména, která před ním Jandera ještě nezná. Velkou pozornost věnuje osobě faráře Baudische (s. 133 - 136), na závěr připojuje vlastní životopis (s. 138 - 141). Seznam byl později aktualizován farářem Filipem Šubrtem.

            Po záznamech církevního charakteru se vrací k ostatním informacím topografie. Opisuje v podstatě strohé údaje o městě a panství, kde je to možné, aktualizuje. Připojuje zprávu o požárech, které v Miletíně sám zažil, jmenuje své nadané žáky a jejich úspěchy v dalším studiu (s. 146). Následuje topografie ostatních osad a vsí panství, opět s aktualizovanými statistickými údaji. K místům popisovaným Janderou přidal Arnold ještě tři obce přifařené k miletínskému kostelu, přestože náležely k sousednímu poličanskému panství.[11]

            Zde končí opis Janderova Uiber Miletin in Böhmen. Arnold jej dál rozšířil o popis kaplí v Miletínských lázních, v Úhlejově a Třebihošti (s. 161 - 162), popis soch a křížů v celé farnosti (s. 162 - 167) a drobné zprávy o obecních zvoncích a budování nového hřbitova. Rozsáhlejší kapitola se věnuje školám v obvodu farnosti a přináší rovněž první soupis miletínských učitelů od roku 1658. Na straně 177 nalezneme očividně roztřesenou rukou psaný zápis z 31. března 1838, tedy z posledního dne, který Jan Arnold strávil na miletínské faře.

            Na stejné straně se objevuje první zápis pátera Jana Černého (1788 - 1859), dosavadního lokalisty v Chodovicích, který na naléhání Ignáce Václava Falge přestoupil po Arnoldově odchodu na miletínskou faru jako administrátor. Černý byl vášnivým amatérským matematikem a astronomem, ovládal několik cizích jazyků. Jeho vrozený smysl pro pořádek a řád se projevil při výuce v miletínské škole, pro kterou si připravoval vlastní  učebnice, stejně jako na faře, kde vypracoval podrobné rejstříky k matrikám a to zpětně až do 17. století.[12] Je charakteristický též pro jeho zápisy v pamětní knize.

            Úvod svého textu Černý věnuje stručnému popisu okolností, za kterých přišel do Miletína a opisům souvisejících dokumentů (s. 177 - 186). Na s. 186 se však překvapivě znovu objevuje rukopis Jana Arnolda. Ze schematismu kléru královéhradecké diecéze pro rok 1838 Catalogo universi Cleri Episcopalis Dioeceseos Reginae-Hradecensis opisuje seznam dosavadních královéhradeckých biskupů, dále životopis prvního z nich, Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenbergu a druhého, Jana Fridricha z Valdštejna. Druhá biografie však již pochází ze schematismu pro rok 1839, tedy z doby, kdy Jan Arnold již v Miletíně nepochybně nepůsobil. Do stejného roku je datován i popis biskupské generální vizitace, která do Miletína zavítala v červnu 1839. Rukopis Jana Černého se vrací až na straně 208, kde komentuje otisky farních pečetidel a razítka.[13]

            Výroční zápisy Jana Černého mají jednotnou formu. Pokračuje v opisech životopisů biskupů (latinsky), které prokládá ryze statistickými přehledy o počtech sňatků, křtů a úmrtí, podrobně sleduje zejména věk zúčastněných. Jiné poznámky kronikářského charakteru jsou výjimečné. Opisy biskupských biografií záhy získávají jiný rukopis, který pravděpodobně patří některému z miletínských kaplanů, nejspíš Josefu Sehnalovi.[14] Černého zápisy v této podobě končí v Gedenkbuch rokem 1846 na s. 244 a pokračují v Schulen.

            Na rok 1846 připadá v Miletíně událost, která zásadně změnila podobu města:  tragický požár ze dne 17. června 1846. Jan Černý jej prožil na vlastní kůži, když se s matrikami a farním archivem zavřel v kostele. Hasil, co mohl, vnitřek kostela uchránil, přestože jeho střecha zcela shořela stejně jako fara.[15] Zachránil tak i rozepsanou pamětní knihu a snad právě prožitá událost jej přiměla k tomu aby více než tisícistranný fascikl rozdělil na menší části. Svazek prvních 250 stran ukončil opisem instrukce, podle které před deseti lety farář Arnold začal knihu psát a za něj připojil podrobný obsah tohoto svazku (s. 251 - 255).

            Následuje nová titulní strana (s. 257) nadepsaná Topographie der Miletiner Pfarre a stejnojmenný úvodní text na s. 259. Jedná se patrně o základ pokračování  pamětní knihy, které snad mělo být rozděleno do kapitol podle věcných kategorií. Do kapitoly věnované topografii nebyl však již žádný další text zapsán a stranou 259 rukopis Jana Černého v Gedenkbuch končí. Další však lze sledovat ve svazku Schulen. Strana 339 přináší shodně stylizovaný úvod nadepsaný Geschichte der Miletiner Pfarre a s. 737 (vevázaná na počátek svazku) kapitolu Schulen des Miletiner Pfarr-Bezirkes. Posledně jmenovaná zaznamenává informace související se školami v obvodu miletínské farnosti v období 1846 - 1851. Po smrti Jana Černého zde po roce 1860 navázal farář Augustin Buchtele (s. 747 - 750). A ještě později nechal farář Filip Šubrt prozíravě kapitolu o školách vevázat před kapitolu o dějinách, neboť do ní již patrně nezamýšlel dále zapisovat.[16]

            Kapitolu Geschichte der Miletiner Pfarre pokládal Jan Černý pravděpodobně  za skutečný základ dalšího dílu farní pamětnice. Po krátkém úvodu následuje obsáhlé pojednání o požáru roku 1846 (s. 340 - 365) a způsobených škodách, ve kterém nechybí ani seznam shořelých domů ve městě (s. 351 - 354) a přehled pojistných hodnot zádušního majetku. Za vylíčením velkého požáru pak již navazují opět pravidelné výroční zápisy (počínaje rokem 1847), uvozované opět životopisy jednotlivých hradeckých biskupů. Rukopis Jana Černého končí definitivně zápisem z roku 1852 na s. 400. Pokračováním je několik nesourodých zápisů faráře Augustina Buchtele z let 1860 - 1871 (s. 404 - 406), pozoruhodných zejména tím, že jsou již psány českou humanistickou kurzívou.

            V roce 1891 nastoupila na miletínskou faru další z pozoruhodných osobností  miletínského farního beneficia, jihočeský rodák, páter Filip Šubrt (1860 - 1934). Zejména jeho zásluhou byla realizována velkorysá přestavba farního kostela v letech 1899 - 1900. Mezi farníky velmi oblíbený, činný ve spolcích, vášnivý holubář, schopný řezbář, spisovatel i básník.[17] Jeho písemná pozůstalost musela být pravděpodobně velmi rozsáhlá; jednatelskou knihu Jednoty pro rozšíření chrámu Páně vedl stejně podrobně a pečlivě, jako si připravoval a zapisoval všechna svá kázání.[18] Proto věnoval velkou pozornost rovněž farní pamětní knize.

            Šubrtovo velmi charakteristické drobné písmo se objevuje na straně 260 Gedenkbuch v úvodním zápise, ve kterém pisatel shrnuje okolnosti svého příchodu do Miletína. A již na příští straně počínají pravidelné výroční zápisy, ve kterých si autor nevšímá pouze kostela a farnosti, ale i všedního života v obci. Text píše po celé šířce stránky s větším vnějších okrajem, na který poznamenává témata jednotlivých odstavců. Největší pozornost v zápisech je věnována bezesporu miletínskému kostelu Zvěstování Panny Marie, jeho plánované a posléze realizované přestavbě. Text je na třech místech doplněn fotografiemi (s. 280 - 282), případně náčrtky. Velkou část zápisu pro rok 1916 věnuje Šubrt popisů rekvírovaných zvonů. Posledním v Gedenkbuch je zápis pro rok 1920, dokončený na s. 326.

            Výroční zápisy pak pokračují v Schulen na s. 408 (rok 1921). Obsahy zápisů se více věnují hospodářským a finančním potížím farnosti, stejně jako otázce odlivu věřících z římskokatolické církve. Šubrtův rukopis se v této době výrazně zhoršuje, místy hraničí s nečitelností. Posledním zápis je věnován roku 1927. Následujícího roku Šubrt odchází z Miletína, stručnou  zprávu za rok 1928 (na s. 425) podává jeho nástupce P. Josef Janda. Ten je rovněž autorem zápisů pro léta 1929 - 1931 (s. 426 - 429), které však jsou obsahově zaměřeny téměř výhradně na popis církevních obřadů a slavností.  Stranou 429 je druhá a poslední pamětní kniha miletínské farnosti dopsána.

            Kromě podrobných výročních zápisů však Filip Šubrt pozorně prostudoval též starší záznamy Jana Arnolda a Jana Černého a doplnil k nim několik vysvětlujících poznámek a nových poznatků. Byl to také pravděpodobně teprve on, kdo nechal Arnoldem započatou a Černým rozdělenou pamětní knihu svázat do pevných desek.[19] Společně s dalšími farními písemnostmi, zejm. knihou opisů korespondence, nebo již zmíněnou knihou Jednoty pro dostavbu kostela vytvořil poslední ucelenou a na informace bohatou část farního archivu, ke které Šubrtovi nástupci již výrazně nepřispěli.