3.1       Paměti města Miletína Františka Žáby

            Jak již bylo zmíněno výše, originál Pamětí městečka Miletína a celého panství miletínského od Františka Žáby se nedochoval. K dispozici je opis pořízený v lednu 1880 měšťanem Rudolfem Dreyschukem, hostinským z Miletína z čp. 7.[1] Vázaný sešit šestnácterkového formátu sloužil původně k zapisování modliteb a mešních písní, stejně jako nejrůznějších, vzájemně nesouvisejících poznámek. Ty zabírají prvních padesát stran (bez paginace). Následující strana je nadepsaná Paměti města Miletína a celého panství miletínského od roku 1124. Sepsané zprávy Františka Xav. Žáby, gruntovních knih říditele při témž městečku. Dále poznámka Opis od Rudolfa Dreyschuka z Miletína 14/1 - 21/1 1880. Vlastní text je český, opisy pramenů v jazyce originálu. Většina je psána úpravnou a rutinovanou německou novogotickou kurzívou, ke zvýraznění nadpisů, nebo osobních jmen je někde užíváno humanistické kurzívy. Za tím účelem autor rovněž hojně používá podtrhávání textu. Stránky jsou číslovány počínaje první kapitolou bez ohledu na předchozí obsah sešitu, a to od čísla jedna. Souvislý opis Žábových Pamětí pak končí stranou 208 (text na příští straně je již označen jako výpis ze Lhotova Miletína nad Bystřicí).

            Obsahově lze text rozdělit do pěti oddílů. První, historický uvádí letopisecky zprávy o Miletíně, v rozmezí let 1124 - 1855. Druhý oddíl by bylo možné nazvat topografickým: vypisuje zprávy o historii miletínského kostela a zámku a naznačuje stručně dějiny některých vsí a osad na panství. Třetí část, ediční, přináší opisy ortelů městského práva a městských privilegií. Část čtvrtá je věnována hmotným památkám a přináší přehled nápisů a znaků na sochách a křížích stojících pod širým nebem. Poslední část, nazvaná Rozličné paměti, obsahuje mj. výtah z cechovní knihy a opisy listin z městského archivu. Toto členění textu není však výlučné, neboť jednotlivá témata se prolínají. V textu je rovněž několik Dreyschukových doplňků, týkajících se záležitostí, které Žába nemohl znát nebo zažít. Některé jsou na první pohled zřejmé (např. zpráva o prodeji panství v roce 1855, tedy 19 let po Žábově smrti), jiné bohužel nelze spolehlivě identifikovat. Nelze rovněž účinně použít srovnání s výpisky Josefa Ladislava Jandery, neboť ty vycházely ze starší, neúplné verze Pamětí (z roku 1818), jež byla poté svým autorem dále doplňována a pravděpodobně též upravována.

            Hned v úvodu, který je věnován otázce původu Miletína a jeho názvu, Žába jasně deklaruje, odkud čerpal většinu údajů pro starší období dějin. Odkazuje na Bienenbergovy Alterthümer a cituje úvodní odstavec stati o Miletíně, věnovaný právě otázce vzniku toponyma Miletín. I z dalšího srovnání Bienenbergova textu se Žábovým je zřejmé, že pro popis dějin až do 16. století byl pro Žábu hlavní inspirací. Na s. 3 Pamětí (tzn. Dreyschukova opisu) se objevuje jako u prvního miletínského dějepisce zmínka o misijní cestě biskupa Otty v roce 1124 a s ní související první písemná zpráva o Miletíně. Žába si byl nepochybně vědom objevnosti tohoto zjištění, neboť poprvé a naposledy uvádí přesný odkaz na zdroj této informace: Dobnerovu kritickou edici Hájkovy kroniky.[2] Z další použité literatury odkazuje na kroniku Hájkova pokračovatele Jana Františka Beckovského a opakuje odkazy uvedené Bienenbergem.

            V textu pokračuje volnou formou, odstavce odděluje příslušnými zvýrazněnými letopočty.[3] Od počátku vypisuje též množství vlastních postřehů. Na s. 5 - 7 vypráví o příchodu německých rytířů do Čech, uvažuje, že jejich klášter stával v lokalitě Na Parkáně, kde jsou dosud hluboké, ve skále tesané sklepy. Informuje o archeologických nálezech v těchto místech. Pak již pokračuje zprávami vyčtenými z Alterthümer, prokládanými zmínkami o počasí, neúrodách a cenách potravin (jejich zdroj neuvádí). Chronologicky zařazuje mezi dějepisné a kronikářské zprávy také popisy hmotných památek v kostele, zvonů a náhrobních kamenů s nápisy. Zde je opět patrný osobní Žábův přístup, kdy ke strohým faktům Bienenbergovým doplňuje další informace. Například v případě zvonu z roku 1522, u kterého Bienenberg pouze cituje část latinského nápisu, doplňuje již Žába zbytek textu s věcnou poznámkou, že zvon je asi 8 centů těžký a nazývá se „Poledník“.[4]

            Od Bienenberga přejímá Žába s drobnými doplňky zprávy z erekčních knih, údaje o rodech pánů z Miletínka a z Lichtenburka. Na s. 19 cituje poprvé z původního pramene, a to dopis miletínského faráře zaslaný královéhradecké městské radě v roce 1537. Na s. 28 pracuje dokonce s hmotnými prameny epigrafické povahy, když vypráví o postavení staré radnice v roce 1565. Tento údaj, přestože to vysloveně neuvádí, čerpá bezpochyby pouze z letopočtu vyrytého na ostění bočního vchodu do  radnice.[5]

            K událostem 17. století již Bienenberg neposkytuje dostatek informací, Žába se proto stále častěji obrací k městskému archivu a farním matrikám. Od roku 1561 pravidelně zmiňuje listiny a městská privilegia a již také odkazuje na jejich opisy v příloze. Velkou pozornost věnuje událostem stavovského povstání, na stranách 38 - 42 podává úplný seznam popravených českých stavů 21. června 1621. Podrobně popisuje složité majetkové převody miletínského panství po Bílé hoře, konec vlády rodu Valdštejnů na Miletíně a stručně zmiňuje potomní majitele Miletína hraběte z Oppersdorfu, hraběnku z Morzinu, barona z Vlkanova a měšťanský rod Falgů. Tím se dostává až do své současnosti. Pro toto závěrečné období využívá patrně výhradně písemnosti z městského archivu, pozemkové knihy a na s. 53 - 55 rovněž Baudischův Liber Memorabilium.

            Na s. 59 začíná oddíl nazvaný Památná stavení v městečku Miletíně. Stručně se zde ohlíží za historií kostela Zvěstování Panny Marie (klade jeho původ do 14. století a jmenuje některé zdejší faráře, vesměs již zmíněné v předchozím textu), vrchnostenského zámku (pouze kontrakt na výstavbu nové budovy v roce 1693) a městské radnice. Dále uvádí ojedinělé zmínky o vsích Miletínku, Tetínu, Vlkanovu a Třemešné; jeden odstavec věnuje Miletínským lázním, tentokrát s konkrétním odkazem na Lhotův článek ve Večerním vyražení.

            Poznamenání ortelů, které při právu města Miletína dle tamní listovny vykonané byly je nadpis ediční části Žábových Pamětí. Obsahuje sedm opisů potvrzujících rozsudků apelačního soudu v Praze z let 1587 - 1758. Navazují na ně římskými číslicemi očíslované opisy devíti nejstarších a nejdůležitějších listin městského archivu, nadepsané Privilegium neb obdarování. Jejich přehled a současné dochování ve Státním okresním archivu v Jičíně, fondu Archiv města Miletín, ukazuje tabulka v příloze I. U všech opisů je uvedeno, že vznikly podle originálu. Ze skutečnosti, že Žába nezaznamenal nejstarší městské privilegium na trhy udělené císařem Ferdinandem I. z roku 1561, které se do současnosti nedochovalo, lze odvodit, že rovněž v první polovině 19. století bylo již ztraceno. Jeho existence a obsah je znám z opisu uloženém dnes v Národním archivu a též z následných konfirmací císaři Leopoldem I., Karlem VI., Josefem II. a Františkem I.[6]

            V následujícím oddílu popisuje Žába hmotné památky, které neuvedl v úvodní letopisné části, a to hodinový cymbál na věži, sochy sv. Donáta, sv. Gotharda, sv. Venantia a sv. Linharta, dvoje boží muka zřízená nákladem obce a mariánský sloup na náměstí. Tyto památky jsou v  Žábových Pamětech  popisovány poprvé (s výjimkou některých noticek v Baudischově Liber Memorabilium), neboť Bienenberg se před ním věnoval pouze kostelu, věži a starému hřbitovu.[7]

            Závěr je na s. 166 - 207 věnován Rozličným pamětem. Ty sestávají z reprodukcí nápisů na oltáři v kapli sv. Jana Nepomuckého v Lázních a na náhrobcích farářů Baudische a Václava Riegra. Následují poznámky o požárech ve městě v letech 1759, 1767 a 1827. Největší rozsah zaujímá Vejtah z cechovní knihy, register řeznického cechu z roku 1579.[8] Zcela na konec Žába připojil opisy dvou listin: soupis válečných škod z roku 1646 a kontrakt na přestavbu zámku z roku 1703. Jejich originály se pravděpodobně nedochovaly.

            Zbývající stránky Dreyschukova sešitu obsahují opis Lhotovy verze pověsti o Bohuslavovi a Bertě a množství nejrůznějších zápisků s historickou, topografickou a genealogickou tématikou, vztahujících se již většinou k obecným českým dějinám a přímo nesouvisejících se Žábovými Pamětmi. Sešit končí stranou 322.

            Svým využitím listin a knih městského archivu položil Žába základní kámen všem miletínským dějepisným pracím vzniklým v 19. století. K jeho významu a zásluhám v tomto směru se obdivně vyjádřil Jan Nepomuk Lhota: „Co Kosmas, první kronikář český, nám Čechům jest, toť jest onen ctihodný muž městu Miletínu. On patří do počtu oných slavných mužů, bych Hýblovými slovy promluvil, jenž neúnavnou o to měli péči, aby dějiny a události vlasti naší co nejbedlivěji a nejpilněji sepsali, chtíce potomstvu zanechati památku slavných činů předků našich slovutných oných Staročechů. Kýž podobně i mnohá osada takového najde muže, který by, co pamětného pro osadu tu, nepaměti z náručí vyrval a potomstvu zanechal. Jaká to zásluha pro veškeré občanstvo, ano i časem pro celou vlast!“[9]