4.1       První obecní kronika

            Bezprostřední okolnosti, za kterých začal Jan Nepomuk Lhota v roce 1849 sepisovat pamětní knihu nejsou známy. V letech 1843 - 1848 působil jako magistrátní úředník v Trutnově, krátce v Náchodě a po vyhlášení dubnové ústavy v roce 1848 byl zvolen poslancem do říšského sněmu za hořický okres. Účastnil se jednání ve Vídni, po vypuknutí revoluce odjel do Miletína, kde trávil čas až do svolání sněmu do Kroměříže. Po rozehnání sněmu se vrátil do Náchoda, kde však zůstal jen několik měsíců. Po epizodním pobytu u magistrátu v Hradci Králové byl v roce 1850 jmenován podkrajským hejtmanem v Novém Městě nad Metují, a tam působil příštích pět let.[1]

            Co Lhotu přimělo k sepisování pamětní knihy v době, kdy sám v Miletíně trvale nepobýval se lze jen dohadovat. Pravděpodobně za tím však byly změny, kterými Miletín prošel ve 40. letech a které trvale změnily tvář městečka, jakou ji Lhota znal ze svého dětství. V roce 1843 byla zbořena stará radnice, po požáru 1846 zmizely staré dřevěné domky, stejně jako škola, kterou Lhota navštěvoval. Podobu změnil zámek i kostel, kostelní zvonice zůstala v troskách až do roku 1864. Snad právě za svého delšího pobytu v Miletíně v roce 1848 se Lhota rozhodl zaznamenat podobu starého Miletína a vložit ji do česky psané pamětní knihy. Začal v roce 1849, ačkoliv kniha nemá úvod, je tento rok zmíněn ve vlastním textu. [2]

            Kniha je v současnosti uložena ve Státním okresním archivu Jičín. Psána je výhradně česky s výjimkou opisů německy psaných dokumentů. Lhota používá v roce 1849 ještě novogotickou kurzívu (s. 1 - 59), v pozdějších zápisech od roku 1878 již kurzívu humanistickou (s. 60 - 222); jeho  nástupci vesměs humanistickou kurzívu. Ti byli celkem tři, jimi psané oddíly lze jasně a ostře rozlišit. Lhota končí své zápisy rokem 1886, do knihy nebylo příštích 25 let zapisováno. V roce 1908 do knihy píše bývalý učitel Josef Bidlo (1848 - 1929), příští záznam je však až z roku 1925, z pera dalšího bývalého učitele Jana Schrimpfa (1854 - 1934). V roce 1927 se kronikářem stává František Kučera (1897 - 1977).

            Kronika začíná stejně jako u Lhotových předchůdců chronologicky řazeným přehledem historie, nadepsaným Miletín a osudové jeho. Samotný úvod je zřetelně ovlivněn staršími topografiemi, nejstarší historické události jsou popisovány v souladu s Janderovou monografií. Evidentním krokem zpět je však Lhotův výklad významu názvu městečka, kde se Lhota - romantik přiklání k zastaralé interpretaci „Milý týn“, nebo „Milý stín“.[3] Záhy se dostává k působení německých rytířů, předkládá důkazy pro existenci jejich kláštera v Miletíně (studna a spodní část věže na Parkáni a především pozůstatky domnělé podzemní chodby, nalezené údajně v roce 1822) a tím ke svému oblíbenému tématu, „pověsti“ o Bohuslavovi a Bertě. Vzápětí tedy začíná její opis, a přestože odkazuje na Hormayrův Archiv für Geschichte, opisuje svoji českou verzi povídky z Časopisu českého museum, roč. 1831 (s. 3 - 17).

            Pokračuje událostmi patnáctého století, používá volný, vyprávěcí styl. Poukazuje na husitskou bitvu na vrchu sv. Gotharda u Hořic v roce 1423 a zmiňuje zde objevené archeologické nálezy. Držitele Miletína v tomto období představuje jen v letmém, několikařádkovém  přehledu a zastaví se až u Jiřího z Valdštejna, kde vypočítává všechny jeho zásluhy o městečko. I u dalších držitelů Miletína přináší pouze údaje, které uvádí již Jandera, na rozdíl od něj však přináší jen skutečně stručná historická a rodopisná data. Odchyluje se až v popisu těžkého období sedmileté války. Na rozdíl od svých předchůdců však pomíjí líčení válečných operací, zmíní kozácké drancování v červenci 1762 a vylíčí pověst o záchraně městečka Pannou Marií při jiném údajném vojenském vpádu.[4] Větší pozornost, než předchůdci věnuje Lhota rovněž událostem selského povstání v roce 1775. Pro bližší informace odkazuje na královéhradeckou pamětní knihu, blíže nespecifikovanou.[5] Závěr historické části věnuje rodině Falgových a rovněž pozitivnímu hodnocení Ignáce Josefa Falge. K textu je připojen vlepený lístek s poznámkou o prodeji panství v roce 1855.

            Začíná místopisná část: popis okolní krajiny a Miletínských lázní s odkazem na Altenbergerův spis. Lhota zde přidává řadu vlastních informací z vlastní paměti, mj. o pokusech s hledáním kamenného uhlí a stříbrné rudy ve 20. letech.[6] Upozorňuje rovněž na nedaleké středověké hradiště u Úhlejova, které klade do souvislosti s písní o Zbyhoni z Rukopisu královédvorského. Dále jmenuje okolní města a vsi, bližší pozornost věnuje podobně jako ostatní badatelé kostelu v Červené Třemešné. Z kostelních památek cituje nápisy na zvonech, zcela v souladu s Janderou a odkazem na něj.[7]

            Velkou pozornost věnuje Lhota popisu kamenných památek v Miletíně a okolí, soch a křížů, zejména nápisům na nich. Ty patrně opisuje ze Žábových Pamětí, neboť přesně zachovává jejich pořadí. Doplňuje však sochy a kříže o kterých se Žába nezmínil.[8] Dále se pouští do jednotlivých historických budov: zámku, kostela, věže, fary, školy, radnice, špitálu a Sousedského domu. V jejich popise často doslovně překládá z Janderova Uiber Miletin in Böhmen, některé pasáže doplňuje údaji z jiných zdrojů, patrně zejména z Arnoldovy farní pamětní knihy. K textu o miletínské škole připojuje výčet dvaceti devíti jejích význačných žáků, „mužů, jenž do miletínské školy chodili a ve světě v ouřadech postaveni jsou.“[9] Ohledně miletínského špitálu fundovaného závětí Ignáce Falge (nejstaršího), cituje část korespondence, kterou sám vedl s českým guberniem ohledně postavení nové špitální budovy; v kapitole o Sousedském domu zase podrobnosti o jeho přestavbě po požáru v roce 1846. Text z roku 1849 pak uzavírá popisem náměstí a Parkáně, spolu s opisem několika dalších, tehdy aktuálních dokumentů. [10]

            Ke své kronice se vrací v roce 1878. Nepokračuje však ve věcném členění starší části. Navazuje podrobným zpracováním jednotlivých historických témat, která jsou pouze chronologicky řazena: z těchto textů také pravděpodobně později vycházel při sestavení své miletínské monografie. Používá zřejmě množství různých pramenů a soudobé literatury, popisy událostí jsou uváděny v širším obecném kontextu. Ačkoliv to většinou přímo neuvádí, mladší události bezpochyby líčí na základě vzpomínek pamětníků. Od 60. strany kroniky tak popisuje válečné události let 1744 – 1763; opět připomíná pověst o záchraně Miletína Pannou Marií. Následuje selská rebelie v roce 1775 a třetí prusko-rakouská válka v letech 1777-1779. Věnuje se spíš obecným politickým a vojenským záležitostem, než dění v Miletíně.[11]

            Kapitola Rozepře s vrchností na s. 69 – 72 přibližuje několik případů sporů města s vrchnostenskou kanceláří, např. záležitost rybníka Penížku, u kterého byla při vysokém nadržování vody zaplavována též pole některých miletínských měšťanů. Strany 73 až 78 obsahují podrobný životopis Lhotova učitele, faráře Jana Arnolda. Poté se autor na okamžik vrací k topografii a na dvou stranách popisuje budovu staré radnice (zbořené v roce 1844). K textu připojuje vlastnoruční perokresbu radnice a masných krámů.[12] Podobně k příští kapitole, popisu katastrofálního požáru ze 17. června 1846, připojuje hned čtyři kresby zobrazující náměstí a kostel před požárem.[13] Autor vycházel ze svých dřívějších, patrně studentských kreseb ze 30. let, které se dodnes dochovaly v různých variantách. Samotný popis požáru vychází bezpochyby z výpovědí přímých účastníků, neboť Lhota sám tehdy v Miletíně nepobýval. Patrně využil rovněž zápis faráře Jana Černého v Schulen. [14]

            Velkým okamžikem Lhotovy kariéry bylo jeho působení na říšském sněmu v letech 1848 a 1849. Je proto pochopitelné, že roku 1848 věnuje v kronice značný prostor. Dění v Miletíně popisuje stručně, v rozsahu dvou až tří stran. Detailně pak rozebírá politické souvislosti revolučních událostí, svolání sněmu a přibližuje průběh jednání ve Vídni i Kroměříži podle vlastních zkušeností. Přílohou zápisu je úplný seznam poslanců sněmu, nechybí ani pečlivě vykreslený plánek jednacího sálu i se zasedacím pořádkem poslanců.[15] Kapitolu zakončuje přehled správního vývoje státu po roce 1850.

            Další kapitoly jsou věnovány životopisu faráře Jana Černého (s. 122 – 131) a válce roku 1866 (s. 132 – 157). Popis válečných událostí je podrobný, opět zaměřený spíše na obecný sled událostí než na dění v Miletíně samotném. Zvlášť je popsána návštěva císaře Františka Josefa I. na bojištích na přelomu října a listopadu 1866 a slavnostní večeře na jeho počest v Josefově 3. listopadu, jíž se Lhota jako podkrajský hejtman v Jaroměři osobně zúčastnil.

            Následují různé poznámky, kterými se autor vrací k dřívějším zápisům. Popisuje archeologické nálezy zjištěné při úpravách bývalého hřbitova kolem kostela v letech 1879 a 1880 (s. 158 – 160), podrobně rozebírá a interpretuje záhadný nápis na zvonu z Červené Třemešné (s. 161 – 162). Poté se znovu vrací k sochám a křížům, popisuje zejména obecní kříže vztyčené v obcích Miletínska ve druhé polovině 19. století. Na stranách 165 – 184 se vrací k rozdělení vsi Rohoznice mezi miletínské a poličanské panství v roce 1655 a připojuje opisy souvisejících listin, uložených původně ve vrchnostenském archivu. Svůj zdroj Lhota neuvádí, stejný opis i s připojenými poznámkami (z roku 1866) se však nachází rovněž v pozůstalosti Josefa Petery v hořickém muzeu. Je proto pravděpodobné, že v tomto případě Lhota přímo čerpal z materiálů sebraných Peterou.[16] Z vrchnostenského archivu dále Lhota cituje celkem 31 zachovaných zhostních listů ze 17. a 18. století.[17]

            Na s. 192 – 199 podává Lhota seznam majitelů domů v Miletíně v roce 1880, doplněné statistickými výsledky sčítání lidu z téhož roku. Dále zprávy o počasí, úrodě a požárech z let 1882 a 1883 a popisy nově postavených obecních křížů. Následuje přehled obecního majetku a informace o školské nadaci Lhotova bratrance, měšťana Augustina Lhoty. Posledním Lhotovým zápisem je popis nových zvonů, pořízených náhradou za zvony roztavené při požáru v roce 1846 a zavěšených v prosinci 1887 (s. 221 – 222).

            Za posledním Lhotovým zápisem následuje zjednodušený abecední rejstřík dosavadního obsahu knihy. Jeho autorem však již není Lhota, nýbrž Josef Bidlo (1848 – 1929), řídící učitel ve výslužbě, který se ujal vedení pamětní knihy v roce 1908. Za rejstříkem vypisuje přehled majitelů miletínských domů v tomto roce (s. 228 -249), na rozdíl od dřívějšího Lhotova soupisu je však velmi podrobný, popisuje předcházející převody nemovitostí a naznačuje rodinné vztahy majitelů. Seznam je později doplněn o nově postavené domy. A podobně jako Lhota přináší na stranách 250 – 254 seznam 76 „vynikajících žáků školy obecné v Miletíně“, narozených většinou v 60. až 80. letech  19. století. Pak už začíná poněkud nesourodý kronikářský zápis, jenž začíná poznamenáním souvislostí které jej přivedly k práci kronikáře. Z něj vyplývá, že kronika byla po Lhotově smrti uložena na radnici a znovu objevena až za starosty Františka Pečenky (starostou byl v letech 1892 – 1905). Ten poté přesvědčil Josefa Bidla, který tento úkol neochotně přijal a teprve po svém odchodu do penze v roce 1907 začal do knihy zapisovat.[18]           Bidlovy zápisky na stranách 255 - 264 jsou souhrnem všemožných nesourodých vzpomínek a postřehů, kterými se snaží vyplnit třicet let prodlevy od Lhotovy smrti. Mají spíše charakter „drbů“, které však s odstupem mají své kouzlo a dokumentační hodnotu.[19]

            Po epizodní účasti Josefa Bidla přichází rovněž nevelký příspěvek od dalšího řídícího učitele ve výslužbě, Jana Schrimpfa (1854 – 1934). Ten se ujal kronikářské práce v roce 1925 po delší prodlevě, kdy od roku 1908 nikdo nechtěl kroniku vést. Jan Schrimpf se úkolu chopil zodpovědně a zaměřil se především na popis pěti válečných let. Podklady čerpal především ze svých vzpomínek, spíše než popsat konkrétní události v městečku se mu podařilo vystihnout atmosféru válečné bídy (s. 265 – 276). Stručně popsal průběh 28. října 1918. Roky 1925 a 1926 už zaznamenal v průběžných výročních zápisech. Největší událostí tohoto období byla návštěvě prezidenta T. G. Masaryka v Miletíně, dne 10. července 1926. Touto událostí Schrimpf se svou kronikářskou prací skončil. Na závěr opsal novinový článek o miletínském rodáku dr. Josefu Karáskovi a zindexoval Bidlovy a své zápisky.

            Na straně 293 se poprvé objevuje školsky úpravný rukopis Františka Kučery, vyučeného krejčího, kterému bylo vedení kroniky nabídnuto v roce 1927. Nechybí ani jeho vlepená fotografie. Kučera byl již tehdy, ve svých třiceti letech znám jako milovník historie a člověk, který si vede svoji vlastní soukromou kroniku. Kučera ochotně přijal a Miletín tak získal svého nejvěrnějšího, nejpoctivějšího a nejvytrvalejšího kronikáře. Kroniku psal důsledně až do roku 1972, tedy plných 45 let.

            První zápis začíná Kučerovým vlastním životopisem a pokračuje dokončením roku 1926. Zápis, stejně jako následující popis událostí roku 1927 je veden přísně chronologicky, bez ohledu na věcný obsah. Změnu přináší až zápis za rok 1928, který začíná na s. 314. Počínaje tímto rokem jsou zápisy rozděleny do věcných kategorií: v úvodu informace o činnosti městského zastupitelstva a městské rady, přehled činnosti spolků a organizací, přehledy programů divadla a kina, dění ve školství, soupis sbírek, zábav a plesů, slavností a oslav. V roce 1928 je v této posledně uvedené kategorii věnována největší pozornost slavnostnímu svěcení nových zvonů. Následuje přehled o změnách držebností a stavebním ruchu, informace o činnosti Občanské záložny a nejrozsáhlejší rubrika Různé zprávy. Ta obsahuje stručné, několikařádkové zmínky o významnějších událostech, úmrtích ve městě a počasí. Stranou 335 začíná soupis majitelů miletínských domů  v roce 1928 a stranou 353 soupis starých nápisů na domech. Posledními léty zaznamenanými v knize jsou roky 1929 a 1930. Zápisy jsou vedeny podle výše popsaného schématu, které Kučera dodržoval (s drobnými obměnami) i v dalších svazcích miletínské pamětní knihy. Nově doplněné záznamy jsou na konci knihy opět indexovány.