Úvod

            Tato práce si klade za cíl podat ucelený přehled bádání o miletínské historii, sledovat jeho vývoj, obsah a vzájemnou inspiraci jednotlivých historických (ale též topografických a vlastivědných) prací. Hodlá podat základní informace o jejich autorech a přiblížit prameny a informační zdroje, ze kterých při své práci vycházeli. A tím vším chce přispět k očištění stávajícího povědomí miletínských dějin od nánosu tradovaných omylů, legend i smyšlenek.

            Žádný ucelený pokus o zmapování miletínské historiografie nebyl dosud publikován, a s velkou pravděpodobností ani nikdy nevznikl. Existují pouze ojedinělé biografie a medailony jednotlivých badatelů,  publikované převážně v regionálních tiskovinách. Výjimečně, a to ještě pouze v rukopisné podobě, existují seznamy a přehledy miletínských kronikářů s pouhým naznačením obsahu a tematického zaměření jejich práce.[1]

            Následující text tedy přináší základní informace o nejstarších miletínských badatelích a jejich práci. Členěn je do tří kapitol, sledujících tři odlišná historiografická období: období osvícenského absolutismu ve 2. polovině 18. století, romantismus a vzepětí národního obrození první poloviny 19. století, a konečně počátky moderního dějepisectví v prostředí rozvoje občanské společnosti ve druhé polovině 19. století. Pokračování badatelského úsilí i po skončení sledovaného období přibližuje exkurz do bádání ve 20. století.

            Jelikož tato práce v hojné míře využívala digitální zdroje informací, resp. archiválie a historickou literaturu v digitální formě, je její součástí rovněž návrh elektronické webové pomůcky, která využívané digitální zdroje zpřístupňuje interaktivní formou.

-----

            Miletínské dějiny trvají již téměř devět století a na poměry malého venkovského městečka jsou nepochybně atraktivní. Mají mnoho příznivců a inspirují řadu badatelů, kteří se již více než dvě stě let pokoušejí historii města a jeho okolí zmapovat a popsat.[2]

            Nejstarším dílem přinášejícím též některé dějepisné informace regionálního charakteru jsou patrně Miscellanea Regni Bohemiae Bohuslava Balbína. Kniha třetí první dekády přináší popis Čech podle jednotlivých krajů; kniha pátá pak edici erekčních knih pražského arcibiskupství. Edice erekčních knih se stala jedním z hlavních pramenů pro Jana Karla Rohna a jeho přehled církevních památek v obvodu královéhradecké diecéze. Zde se poprvé dotýká rovněž dějin Miletína.[3]

            Jedním z nejvýznamnějších děl zabývajících se regionální historií v období osvíceneckého absolutismu jsou tři svazky vybraných „podivuhodných starožitností Království českého“ od Karla Josefa z Bienenbergu. Mezi vybraná místa se v třetím díle dostal rovněž Miletín. Popis jeho dějin nechyběl samozřejmě ani v Schallerově, ani v Sommerově topografii, stejně jako v Horákově Topografickém popisu osad hejtmanství Královéhradeckého. O Miletíně psal též historik Maximilian Millauer ve své práci o dějinách řádu německých rytířů.[4]

            Miletínská historiografie 19. století je však již zcela postavena na dvou miletínských monografiích: Uiber Miletin in Böhmen od Josefa Ladislava Jandery a Miletínu nad Bystřicí od Jana Nepomuka Lhoty.[5] Badatelské úsilí je pak korunováno Sedláčkovými Hrady, zámky a tvrzemi Království českého, kde je v pátém svazku podán sice poměrně stručný, ale  bezpochyby do té doby nejkvalitnější a nejerudovanější popis dějin města Miletína.[6]

            S ohledem na nedostatečnost archivních pramenů by úsilí výše jmenovaných nebylo možné bez mravenčí píle lokálních kronikářů, písmáků a sběratelů starožitností, kteří posbírali a zachovali drobné zprávy z Miletína a jeho okolí. Jejich nestorem se stal farář miletínské farnosti Ignác Dominik Baudisch (asi 1719 - 1795), který v roce 1752 založil první pamětní knihu. Na něj navázal v první polovině 19. století farář Jan Arnold (1785 - 1872), později jeho nástupce Jan Černý (1788 - 1859) a na přelomu 19. a 20. století farář Filip Šubrt (1860 - 1934). První obecní kroniku vedl příležitostně od roku 1849 Jan Nepomuk Lhota (1811 - 1890). Mezi pracemi lidových písmáků mají nejvýznačnější postavení zápisky kantora a městského písaře Františka Žáby (1756 - 1836). K dalším patřily poznámky a sebraný písemný materiál měšťana Rudolfa Dreyschuka (1844 - 1889), vrchnostenského úředníka Julia Hrdličky (1827 - 1889) a univerzitně vzdělaného sedláka z nedaleké Třebihoště Josefa Petery (1810 - 1889). Ve dvacátém století na ně navázali zejména obecní kronikář František Kučera (1897 - 1977) a archivář Josef Špringer (1882 - 1961).

             Výše uvedená díla jsou hlavním tématem této práce. Vážnému zájemci o miletínské dějiny se obvykle dostane do rukou nejprve monografie Jana Nepomuka Lhoty z roku 1888, první česká a zároveň chronologicky dosud poslední publikace popisující miletínské dějiny uceleně a na základě prostudovaných pramenů. Publikace je a byla i před rozšířením digitalizace relativně rozšířená a dostupná. Nesplňuje však současné požadavky kladené na historické pojednání a lze ji proto považovat spíše za práci vlastivědného charakteru.[7]

Hlavním jejím problémem je absence poznámkového aparátu a většinou scházející pramenné odkazy, případně odkazy pouze velmi povšechné (na městský nebo vrchnostenský archiv apod.). Neumožňuje tak badateli ověřit uváděná fakta a dále s nimi pracovat. O nápravu se pokusili někteří badatelé ve 20. století, z nichž nejdál pokročil archivář Josef Špringer, který shromáždil dostupné zprávy o Miletíně z literatury i z písemných pramenů a vložil je do monumentální Kroniky Miletína, města a okolí.[8]

Tento soupis je dodnes neocenitelným zdrojem informací, přestože ani jím uváděné pramenné odkazy již v dnešní době nejsou vždy aktuální. Druhá polovina dvacátého století totiž sebou přinesla další ztráty na písemných pramenech, zejména v případě pozůstalostí Jana Nepomuka Lhoty a Josefa Petery Třebihošťského, uložených v soukromých rukách a poté rozptýlených nebo zničených.