V roce 1880 se mezi lidmi proslýchalo, že miletínský velkostatek změní majitele. Dosavadní majitelka hraběnka Marie z Thun-Hohensteinu na Cholticích se o Miletín příliš nezajímala, většinu hospodářství pronajala, výnosy byly malé a bylo tedy otázkou času, kdy dojde k prodeji. O koupi se prý zajímal vrchlabský továrník Vilibald Jerie, ale s hraběnkou se nedohodli na ceně.

K prodeji nakonec došlo v únoru 1881, kdy velkostatek koupil kníže Alexander z Schönburg-Hartensteinu za cenu přesahující půl milionu zlatých (údaj o ceně se v různých pramenech liší). Nový pán navštívil Miletín poprvé 21. dubna, přehlédl nově získaný majetek, pivovar s vinopalnou znovu pronajal, zatímco zbytek hospodářství začal provozovat ve vlastní režii. Zámek nechal opět přizpůsobit bydlení, investoval do jeho oprav a později zde vždy část roku přebýval.
 

Alexander Schönburg-Hartenstein byl říšský kníže, v té době hlava české, katolické větve Schönburgů. Rod pocházel ze Saska, několikrát se větvil, naposledy na konci 18. století, kdy se rozdělil na linie Schönburg-Waldenburg, s majetky převážně v Sasku, a linii Schönburg-Hartenstein. Ta postupně získala několik panství v Čechách a na Moravě, patřil k nim mj. známý „pohádkový“ zámek Červená Lhota na Jindřichohradecku a od roku 1881 také Miletín. Kníže se narodil 5. března 1826 ve Vídni, s manželkou Karolínou z Lichtensteinu měl šest dětí. Působil jako rakouský, resp. rakousko-uherský diplomat v Londýně, Paříži, Berlíně, naposledy jako vyslanec v Bavorsku. V 60. letech diplomacii opustil, dále se věnoval domácí politice a správě rodových majetků v Čechách. V letech 1872 – 1882 byl členem Českého zemského sněmu, kde se řadil k zastáncům ústavnosti a modernizace monarchie. Zároveň byl dědičným členem panské sněmovny Říšské rady. Za své služby se stal nositelem nejvyššího rakouského vyznamenání, řádu Zlatého rouna, i dalších čestných titulů.

Správě svého majetku věnoval náležitou pozornost, byl přísný na své úředníky a dbal na hospodárnost. Miletínský řídící Josef Bidlo vzpomínal: „Měl ve zvyku dotazovati se jednotlivých osob, tak po dražbě potkal babičku, ana veze z dražby seno. Vyptal se na číslo a cenu a hned šel do kanceláře a hledal a srovnával...“ Ze svého patronátu v Deštné povolal do Miletína mladého faráře Filipa Šubrta, jím připravenou přestavbu miletínského kostela však nepodpořil. Od roku 1885 byl vdovec, v Miletíně s ním později pobývala „společnice“ paní Anna Dekrtová, přívětivá a dobročinná paní. Společně nechali postavit kamenný kříž u starého hřbitova. Nicméně knížecí rodina prý tomuto vztahu příliš nepřála: když byla paní Dekrtová v Miletíně, nikdo jiný z rodiny prý za otcem nepřijel. Kníže Alexander Schönburg-Hartenstein zemřel ve Vídni 2. října 1896, pohřben byl v rodové hrobce v Bad Ischlu.

Dědici se stali tři Alexandrovi synové, nejstarší Alois (Aloys), armádní důstojník, Eduard (1863 - 1903), jenž vstoupil do kláštera, a Johann (1869 - 1937), který si podobně jako otec zvolil kariéru diplomata. Po otcově smrti v Miletíně krátce pobýval nejmladší Johann, kterému však později připadla Červená Lhota, takže Miletín se stal majetkem rodové primogenitury a letním sídlem nejstaršího syna Aloise a jeho rodiny.

Na knížete Aloise Schönburg-Hartensteina vzpomínal miletínský krejčí František Birner jako na silného a vysokého pána přes 2 metry. O jeho rodině pak píše: „Paní kněžna Johanna byla rozená Coloredo-Mannsfeldová, hezká paní, i kníže byl fešák. Rodem byli Sasové. Měli sedm dětí. Princové Alexandr a mladší Jeroným, ten zemřel v 18 letech jako kadet dragounů ještě před válkou. Dcery byly Aglae, Lili, Margareta, Marie Terezie a Izabela. Ta poslední se narodila v Miletíně. Jedna z nich kulhala. Všechny byly hezké až na Aglae, ta se stala jeptiškou. Ta kulhavá se provdala za knížete Rohana na Sychrov. Tam si jí lidé vážili. Byla velice hodná, vůbec všichni byli hodní. Byli to aristokraté, ale narodili se v tom a byli k lidem dobří a moc lidí se u nich zaměstnalo – lokajové, kuchaři a kuchařky, pracovníci v prádelně, na polích, v lese. Nikdo si nemohl stěžovat.“
 

Alois Schönburg-Hartenstein se narodil v Karlsruhe 21. listopadu 1858, po studiích se věnoval vojenské kariéře. Sloužil u jezdectva, později ve štábních funkcích, naposledy jako vojenský přidělenec na rakouském velvyslanectví v Berlíně. Po otcově smrti v roce 1896 se ujal správy rodového majetku a z toho důvodu odešel v hodnosti podplukovníka do zálohy. Po otci zdědil křeslo v panské sněmovně Říšské rady a až do roku 1913 působil též jako předseda rakouského Červeného kříže. Oženil se v roce 1887 s Johannou Colloredo-Mannsfeld (1867 – 1938) a s ní měl sedm dětí: syny Alexandera (*1888) a Hieronyma (*1889), dcery Aglae (* 1891), Karoline (*1892), Marii (*1896), Margaret (*1897) a nejmladší Isabellu, která se narodila v Miletíně 20. srpna 1901. Je proto jistě pro Miletín zajímavostí, že děvčátko pokřtil 22. srpna 1901, v ještě nedokončeném miletínském kostele, farář Filip Šubrt jako „Isabellu Josefinu Marii“. Za kmotru jí byla kněžna Josefina z Trauttmansdorffu, rozená markýza Pallavicini, jejíž manžel kníže Karel Trauttmansdorff byl majitelem velkostatku Jičín. Musela to být tehdy velká sláva.

Knížecí rodina přijížděla do Miletína na léto, pokud neodcestovala na některé ze svých dalších sídel, zámek Hartenstein v Sasku, nebo vilu u jezera Achensee v Tyrolsku. Zimu trávili většinou ve Vídni. Když pobývali v Miletíně, bylo zde živo: „Každý den jezdívala celá rodina na koních na projížďku. Bylo jich devět a za nimi jeli tzv. rajťáci. Princové byli kluci rozpustilí. Jednou šli od Bělohradu lantveři (druh vojska, tzv. landwehr = zeměbrana, pozn. H.). Princové jeli na koních, na hlavách kovbojské klobouky. Vjeli do řady pochodujících vojáků. Tehdy pan doktor Oldřich Chmelař jim řádně vynadal a kluci odjeli s ostudou.“ Jindy, jak vzpomíná František Birner, prý vlezli princové oknem před vyučováním do školní třídy, která tehdy byla v tzv. oficínách, a začali se prát s žáky. Učitel Vaněk je chytil, dal jim rákoskou a oni zase utekli. Učitel Vaněk se pak šel knížeti omluvit, ten jej vlídně přijal, vyslechl, nechal si oba prince předvést a před panem učitelem jim ještě něco vysázel jezdeckým bičíkem.

Doma mezi sebou rodina mluvila francouzsky, děti měly domácí učitele francouzštiny, angličtiny, češtiny, učitele hudby i dalších oborů. Vychovatelkou princezen byla Češka, slečna Anna Marková, byla prý u všech dětí a její slovo hodně platilo. Ven chodily princezny ustrojeny jednoduše a nosily kostýmy ušité u Birnerů. Rovněž kníže si nechal u Birnerů šít obleky.

Kníže měl též první auto v Miletíně, šoférem byl pan Růžička z Tetína – Kolejů, druhým šoférem byl pan Mazanec. Když kníže Alois Miletín prodal, oba se odstěhovali s ním.

Důvody, proč Alois Schönburg-Hartenstein v předvečer první světové války prodal Miletín bance, neznáme. Mohly za tím být dluhy či jiné finanční důvody, a nebo důvody čistě praktické. Kníže byl členem císařského dvora a bývalý císařův pobočník, nepochybně byl tedy dobře informován o vývoji v nejvyšší politice a jako záložní důstojník očekával v případě války svůj odchod do pole. V takovém případě by se ovšem nemohl plně věnovat správě rozsáhlého majetku a velkostatků zatížených povinnými válečnými odvody. Ale to je jen spekulace. K 1. říjnu 1913 převzala celý velkostatek Moravská agrární a průmyslová banka s úmyslem jej rozparcelovat a rozprodat po částech. Zámek byl vyklizen, nábytek a vybavení odvezeny do Saska, knížecí rodina se již do Miletína nevrátila.

Kníže Alois Schönburg-Hartenstein po vypuknutí války nastoupil aktivní službu jako generálmajor a velitel 11. pochodové brigády, s níž se účastnil bojů v Haliči. Později velel i jiným armádním tělesům, od roku 1915 na italské frontě. Dosáhl hodnosti generálplukovníka, jako jediný rakouský důstojník v tak vysoké hodnosti byl dvakrát raněn v boji. V roce 1918 byl penzionován, přesto však, ač přesvědčením monarchista, pracoval pro rakouskou republiku a v roce 1934 po několik měsíců zastával funkci ministra obrany. Po smrti manželky a vypuknutí druhé světové války se stáhl do ústraní na zámek Hartenstein, kde 20. září 1944 zemřel. Pohřben byl v prostém hrobě vedle své manželky a syna na obecním hřbitově v Hartensteinu.

Rod Schönburg-Hartensteinů dodnes pokračuje v potomstvu nejstaršího syna Alexandera (1888 – 1956) a jeho manželky Agathe von Auersperg. Jejich vnuci a pravnuci dnes žijí převážně v Rakousku a v Brazílii.

A miletínská rodačka Isabella? Poprvé se provdala v roce 1931 za Nikolase, svobodného pána von Wyneken. Narodila se jí dcera Marka, manželství však skončilo po dvou letech rozvodem. Později se v Terstu seznámila s francouzským sochařem řeckého původu Ghiorgem Zafiropulem (1909 – 1993) za něhož se provdala v roce 1937. Válku strávili v Marseilles, v roce 1945 se přes Irsko vystěhovali do Jižní Afriky. Odtud se v roce 1955 vrátili do Evropy a po zbytek života žili v Rakousku. Zde, v Hall in Tirol, na předměstí Innsbrucku, také Isabella 28. dubna 1987 zemřela. Z manželství se v listopadu 1938 narodil syn Pitro, který se stal matematikem a průkopníkem digitálních technologií. S rodinou žije v Anglii.
 

Děti Aloise Schönburg-Hartensteina, kolem roku 1910.
Zleva: Aglae, Margareta, Alexander, před ním Isabella, Hieronymus, Marie a Karoline.