|
Část tohoto majetku odkázal své
ženě, která jej darovala v roce 1241 řádu
německých rytířů. Donaci potvrdil král Václav I. 19. října 1241
v minoritském klášteře v Hradci Králové. Řád se stal majitelem
rozsáhlých pozemků, otázkou zůstává, zda si pro svoji komendu
upravili prostory hradu, nebo si v jeho těsném sousedství postavil
sídlo nové. Součástí komendy se stala též kamenná kaple, zasvěcená
hlavní patronce řádu, Panně Marii. Ta se stala základem dnešního
kostela.
Zda si němečtí rytíři přivedli do Miletína nové, německé,
osadníky zůstává otázkou. Jelikož však v případě Miletína přišli již
do převážně kolonizované oblasti a Miletín měl vlastní, české
obyvatelstvo, není to příliš pravděpodobné. Každopádně se však
postarali o rychlý hospodářský vzestup osady: již v roce 1261 je
Miletín uváděn jako trh, trhová ves, což už bývá někdy chápáno jako
zárodek města. Onoho roku řád získal, kromě
dosavadní farní správy nad miletínskými poddanými také správní
svrchovanost, tj. rychtářský úřad s hrdelním právem. V Miletíně
postavil rovněž mlýn a pivovar. Řád německých
rytířů se v té době, ve 13. a 14. století, obecně těšil z úspěchů a
přízně evropských panovníků a hleděl toho využívat k vlastnímu
prospěchu.
Hypotetická
podoba miletínské komendy řádu německých rytířů ve 14. století.
1 - opevněná vstupní brána, 2 - kostel Panny Marie s komendou, 3 -
studna, 4 - bývalý knížecí hrad
Výnosnost
podhorské půdy však byla špatná, kolonizace zbývajících neosídlených
oblastí vázla a narážela na zájmy sousední šlechty. Proto již v
polovině 14. století se řád větší části miletínského zboží zbavil a
ponechal si jen menší, nejziskovější část hospodářství. Většinu osad
včetně Miletína již tehdy získal rod Krušinů z Lichtenburka, který
se od té doby po Miletínu nazýval.
Za vlády Václava
IV. se postavení řádu postupně zhroutilo až k vyložené
nemilosti. Vysoké daně a neúspěchy ve válce s Polskem ruinovaly řádové hospodářství tak, že
se řád rozhodl Miletína zbavit. V roce 1403 prodal zbytek svého
miletínského majetku Janu Krušinovi z Lichtenburka a ponechal si
pouze kostelní a zádušní majetek fary. Pokud zde ještě zůstávali
řádoví bratři, pak již jen z milosti a podpory nového pána. V roce 1407 se
majetek řádu vrátil jako odúmrť, aby mohl být již roku 1410 byl znovu prodán
na dobu života Beneši z Choustníka a jeho ženě Maně. Tentokrát
však již bez výjimek: nejpozději toho roku řádová komenda v Miletíně
zanikla a zůstal zde pouze řádový farář. Posledním křižákem v
Miletíně byl pak farář Jakub, který faru opustil v roce 1421.
V předvečer
husitských válek byla bývalá křižácká část Miletína předmětem nároků
vdovy po Beneši z Choustníka (zemřel již v roce 1410) a Jana
Městeckého z Opočna. Větší část však pravděpodobně patřila stále
Krušinům z Lichtenburka. To, že byl Hynek Krušina husitským
hejtmanem a zpočátku též Žižkovým spojencem, patrně ochránilo
Miletín před rabováním po bitvě u Hořic v dubnu 1423, kde Žižkova
polní obec porazilo vojsko Čeňka z Vartenberka. Ze spojenců se však
brzy stali nepřátelé a tak Miletín plenění neušel o rok později, kdy
Žižka táhl východními Čechami a mstil se na statcích svých
protivníků. Po válkách a nástupu Zikmunda na český trůn získal
bývalou řádovou část Miletína Hynek Krušina od císaře do zástavy,
čímž konečně získal celé miletínské panství do svého majetku.
Krušinové je pak drželi po čtyři generace, po nich Trčkové z Lípy a
Smiřičtí ze Smiřic. Roku 1560 koupil miletínské panství Jiří
z Valdštejna.
Jiří z Valdštejna
Jiří z Valdštejna,
pán na Hostinném, koupil panství smlouvou ze 4. března za cenu
13.250 kop grošů českých. Předmětem koupě byl hrad s poplužním
dvorem, pilou, mlýnem a pivovarem, městečko Miletín, dvůr
v Poličanech, vsi Rohoznice, Jahodná, Vidoň, Bezník, Borek, Želejov,
Chroustov, Úhlejov, Zdobín, Třebihošť, Zvičina, Brusnice, mlýn
Mostek, Bořek, Malá Borovnice, Debrné, část Trotiny, Dehtova, Velké
Borovnice, Poličan a Olešnice a další drobné majetky a práva.
Miletín se stal součástí jeho systematicky budovaného dominia, které
sahalo od Vrchlabska až po Jaroměřsko. Byl dobrým hospodářem, přesně
v duchu doby chápal, že obce, které mají určitou samostatnost, jsou
ekonomicky přínosnější, měšťané, kteří mohou být hrdí na svůj stav
se víc snaží i ve vlastním podnikání, z čehož má nakonec prospěch
také vrchnost. Proto se snažil svá poddanská městečka vybavit
základními městskými privilegii, jimiž se měla trochu přiblížit
velkým královským městům, která v té době byla na vrcholu
konjunktury.
Portrét Jiřího
z Valdštejna na Hostinném na malovaném rodokmenu z kostela v Rudníku
z roku 1595
(Krkonošské muzeum Vrchlabí, foto E. Mrhalová).
Tak se dělo také v Miletíně. Bezprostředně po koupi městečka
zajistil Miletínu právo ke konání dvou výročních trhů a zřídil urbář
(podrobný a závazný rozpis robotních povinností poddaných, v
Miletíně tehdy bylo 35 usedlostí). Dal Miletínu částečnou
samosprávu, o čemž svědčí městská pečeť z roku 1564, založení
městských knih a postavení radnice v roce 1565. Je pravděpodobné, že
v té souvislosti dal městu i právo užívat znak se sv. Jiřím.
Významným bylo jeho tzv. selské zřízení z roku 1566, dle kterého se
později tvořily selské řády po celých Čechách. Podporoval rozvoj
cechů (i jim stanovil pravidla), městu zajistil dostatečné příjmy
(prodal mu výhodně polnosti a mlýn, dal mu právo obchodu se solí
atd. Miletín v té době získal též právo hrdelní. S čistým svědomím
lze proto říci, že Jiří z Valdštejna udělal ze vsi Miletína město v
dnešním slova smyslu.
Jiří z Valdštejna ovšem v Miletíně nesídlil, své panství spravoval
ze zámku na Hostinném, kde také v roce 1584 zemřel. Miletín po něm
zdědil jeho syn Bartoloměj, který v dobré otcově práci pokračoval.
Nechal přestavět kostel i věž a byl to patrně on, kdo definitivně
opustil zchátralé zdi starého hradu na Parkáni a vedle miletínského
dvora si nechal postavit novou renesanční tvrz, umožňující bydlení
podle dobového standardu. S manželkou zde pak žil až do roku 1617,
kdy zemřel a stal se posledním protestantem pohřbeným v kryptě
miletínského kostela. Složité období, které následovalo po bitvě na
Bílé hoře, zkomplikovalo vypořádání dědictví a Miletín přihrálo do
rukou Bartolomějova synovce, vévody Frýdlantského Albrechta z
Valdštejna. Následky majetkových machinací z té doby pak odstraňoval
ještě poslední Valdštejn na Miletína, Vilém Kryštof Maximilián v
závěru 17. století.
Městečko si žilo do jisté míry vlastním životem, do kterého občas
tvrdě zasahovaly válečné události. Stejně jako jinde v Čechách
trpělo obyvatelstvo válečnými dodávkami a daněmi a zejména
nevyhnutelnými „kvartýry“ procházejích vojsk. V roce 1633 zasáhla
Miletín morová rána, roku 1645 bylo město vyrabováno švédským
vojskem. Tehdy byl zničen také městský archiv, zakopaný v kostele.
Následkem válečných strastí došlo k výraznému úbytku obyvatelstva.
Podle Berní ruly bylo v roce 1654 v Miletín 23 obsazených usedlostí
a dalších dvacet bylo pustých. Pusté grunty se vrchnost snažila
obsazovat poddanými z válkou méně dotčených panství. Do Miletína tak
přibyla v 50. a 60. letech, řada nových osadníků, převážně
z valdštejnských statků Fořt, Čistá a Javorník, kteří založili
některé na miletínsku tradiční rody, např. Erbenů, Poláků, Mikšů
atd. Bídné hospodářské poměry se také podepsaly na rozsahu
miletínského panství, které utrpělo častým dědickým dělením a
prodeji. V roce 1654 pod miletínskou vrchnost patřily Miletín,
Bezník, Borek, Želejov, Vidoň, Chroustov, 1. díl Rohoznice, Červená
Třemešná, Vřesník a Kal. Miletínské panství bylo součástí Hradeckého
kraje.
V srpnu 1692 se dědička Miletína Barbora Terezie Josefa
z Valdštejna provdala za vdovce Jiřího Fridricha, hraběte
z Oppersdorfu, který se tak stal novým miletínským pánem. Byl jím až
do své smrti roku 1743, kdy majetek zdědila Marie Anna, hraběnka
Magni, provdaná z Kolovrat a později z Morzinu. Do doby jejich
panství spadá vznik většiny miletínských barokních stavebních
památek. Oppersdorf nechal Valdštejnskou tvrz přestavět na nový
zámek a pravděpodobně také definitivně strhnout zbytky starého
hradu, na jehož místě postupně vyrostly hospodářské budovy a
měšťanské domy. Než byl však zámek dokončen, odstěhoval se jeho
investor na své další panství v Hlohově. Dědička Maria Anna pak
nechala opravit kostel, postavit novou faru a kapli v Lázních.
Barokní Miletín vzkvétal, podle sčítání lidu z roku 1754 měl Miletín
614 obyvatel ve 123 domech. V roce 1757 se stal součástí nově
vzniklého Bydžovského kraje.
Barokní podoba miletínského zámku na litografii
Jana Řehoře Gregera (1833)
A přišly opět války, dnes nazývané jako války o dědictví
rakouské. Ta první trvala sedm let. Podle toho, jak se vyvíjela
válečná situace, Miletínem procházely armády obou stran - v dubnu
1757 byl ve městě pruský hlavní stan - nejvyšší velitel Schwerin
bydlel v zámku, ostatní důstojníci na faře. V roce 1758 několikrát
císařští generálové. Ubytování vojsk způsobovalo obyvatelstvo
nepředstavitelné obtíže, zejména na jaře a v létě 1758, kdy ve městě
a okolí byly ležením oddíly armády maršála Leopolda Dauna. Měšťané
museli odvádět zásoby, ve městě byly zřízeny čtyři vojenské
lazarety, ze kterých se šířily nakažlivé nemoci mezi lid – od února
do června toho roku zemřelo v Miletíně 681 lidí, vojáků i místních
obyvatel, takže musel být zřízen zvláštní hřbitov za panským dvorem
nad rybníkem Penížkem.
I na jaře 1759 zde sídlily rakouské pluky. 17. dubna odcházející
vojáci neopatrností způsobili požár, jež zasáhl patnáct domů mezi
Parkáněm a severozápadní částí náměstí. V červenci 1762 vtrhl do
východních Čech nepočetný oddíl pruských kozáků. Tato skupina v pěti
dnech vyrabovala Trutnov, Jaroměř a Hradec Králové, pak Miletín,
Jičín, Paku a Hostinné. I těmito válečnými událostmi obyvatelstvo
velmi trpělo - nebyla potrava, krmivo, nastala velká drahota a hlad.
Roku 1766 se stal majitelem Miletína svobodný pán Josef Jan
Sosnovec z Vlkanova. Říká se o něm, že to byl člověk nádherymilovný,
vložil mnoho peněz do úprav zámku i kostela. Byl však také velmi
konzervativní, novoty si nepřipouštěl a jako hospodáři se mu
nedařilo, přestože se snažil o lepší využití polností, založil nové
dvory a jiné naopak rozdělil a pronajal poddaným. Několik neúrodných
let na přelomu šesté a sedmé dekády přineslo panským statkům
finanční obtíže a velké dluhy. Roku 1774 byl Sosnovci vypovězen
nájem hořického panství, jeho statky Barchov a Humburk padly na
úhradu dluhů a miletínský velkostatek byl obstaven. O to více prý
Sosnovec vyžadoval a vynucoval dodržování robotních povinností, čímž
se stal u poddaných velmi nepopulární. To však byl v českých zemích
tehdy obecný jev, který vyústil až v selské rebelie v roce 1775.
Selské bouře zasáhly i do Miletína – jedna skupina vtrhla do
zámku, vypila pivovar, tropila výtržnosti po městě a na radnici
rozbila nástroje útrpného práva. Nicméně následně vydaný robotní
patent umožnil miletínským poddaným hájit svůj zájem a to vyústilo
v mnohaletý spor s vrchností o výši roboty. Miletínští se tehdy
domáhali uznání urbáře z roku 1561, který však baron z Vlkanova
zapíral. Po mnoha jednáních stížnostech na pražské místodržitelství
a dokonce i k císaři Josefu II., miletínští spor vyhráli, což mělo
v 80. letech za následek smlouvu poddaných s dědici barona
z Vlkanova o reluici.
V roce 1770 došlo k očíslování miletínským domů a v příštím roce
ke sčítání (konskripci) obyvatelstva. Miletín měl tehdy 202
číslovaných domů. Vdova po baronu z Vlkanova prodala miletínské
panství roku 1798 ve veřejné dražbě za 177.000 zlatých. Novým
majitelem se stal trutnovský měšťan a obchodník s plátnem Ignác
Falge.
Po zrušení nevolnictví r. 1781 se poměry příznivě zlepšily. Byl
obnoven magistrát s purkmistrem v čele, byly mu navráceny staré
pravomoci. R. 1787 se zvětšila miletínská farnost o obyvatele
Třebihoště, Úhlejova, Zdobína a dosud odtržené II. části Rohoznice.
Císař Josef II. potvrdil Miletínu privilegia na trhy a 30. června
1818 byl Miletín uznán městem.
Ignác Falge bydlel střídavě v Trutnově a v Miletíně. Uvedl se
dobře když nežádal na poddaných robotu a souhlasil se smluvním
ročním platem. Stejně jako on tak jeho syn a dědic Hynek Josef
Falge byl známý jako srdečný a vlídný k poddaným a nakloněný chudým
a proto požíval vážnosti. Povolal na panství lékaře, roku 1817
nechal vystavět silnici k Jičínu, založil nový dvůr v Tetíně a v
okolí nechal vysázet přes 10.000 ovocných stromů. Za napoleonských
válek trpělo obyvatelstvo opět vojenskými pochody. Po bitvě u Lipska
byli zde ubytováni zajatí a ranění Francouzi. Falge zemřel roku
1825, majetek převzal jeho syn Hynek Václav. V roce 1826 utrpěl
Miletín opět požárem, když vyhořela západní polovina ulice pod
farskou zahradou (dnešní Tyršova). Největší tragédie však Miletín
teprve čekala.
Požár roku 1846
16. června 1846 - toho dne odpoledne spatřili dělníci oheň v
panské stodole vedle špejcharu (v areálu dnešního ZD v Komenského
ulici). Byl okamžitě uhašen, ale stodoly byly od té chvíle hlídány.
Přesto hned příštího dne, kolem 3 hodiny odpolední vznikl oheň na
témže místě znovu. Tentokrát se ho ale uhasit nepodařilo a oheň se
rychle šířil. Vzplály sousední stodoly, západní vítr hnal plameny na
protější kravíny a dál na zámek. Odtud se oheň přenesl na dřevěné
domy na Parkáni - zde začal hořet kostel, věž, stará škola i fara.
Zároveň se požár šířil hořejší ulicí od vinopalny až k obecní
hospodě a odtud dolů k potoku.
Miletínské náměstí před požárem na modelu
Františka Birnera (1946)
(Muzeum K. J. Erbena v Miletíně)
Snahy o hašení byly marné - vítr přenesl oharek na doškovou
střechu domu č. 12. Od něj chytly sousední domy na severní straně
náměstí - oheň se nezastavil ani před kamenným nárožním domem č. 100
(pošta) - přenesl se tak i na jižní stranu náměstí až k č. 87 a dále
se šířil až do poloviny dolní ulice (dnes Palackého) a do Rohoznice,
kde shořely statky č. 1 - 4 a 93.
Zpočátku nebylo vůbec možné s ohněm bojovat - nebyl k němu nikde
přístup. Lidé nejprve vynášeli nábytek a házeli ho do rybníčka
uprostřed návsi, ale vše co bylo nad hladinou tak uhořelo. Na
kastele shořela střecha, na věži celé horní patro s bytem hlásného -
shořel hodinový stroj a žárem se rozlily zvony. Škola shořela
docela, na faře střecha, horní patro a všechna hospodářská stavení.
Zámek vyhořel až do klenutí v přízemí, stejně jako kamenné domy na
náměstí č. 100, 98 (Sousedský dům) a 87. Hořelo celou noc, celý
druhý den a ještě druhou noc dohoříval zámek a sousedský dům. Město
jakoby zmizelo, zbylo jen holé návrší. Nedalo se poznat, kudy vedly
ulice - během prvních tří hodin zcela shořelo 112 domů se vším
příslušenstvím.
Příčina požáru
nebyla nikdy objasněna, obecně se však spekulovalo o zlém úmyslu,
který měl být pojistným podvodem ze strany zámeckých úředníků. Nikdo
však nebyl souzen ani potrestán. Tvář Miletína se jednou provždy
změnila. Dřív stály domy každý zvlášť, oddělené zahradami. Nově se
stavěly k sobě podél uliční čáry a většinou už z kamene a cihel. Na
místě domu č. 91 byla z náměstí postavena nová silnice směrem k
Hořicím. Masné krámy uprostřed náměstí už nebyly obnoveny, rybníček
vedle nich byl zasypán a topoly kolem něho vykáceny. Na jeho místě
byla postavena nová kamenná kašna, náměstí postupně získávalo svůj
nynější vzhled.
Události roku 1848 se miletínských příliš nedotkly, neboť
obyvatelstvo bylo stále příliš zaměstnáno odstraňováním následků
požáru. Formálně si zřídilo národní gardu. Jan Nepomuk Lhota byl
zvolen za poslance říšského sněmu.
Bylo zrušeno poddanství a změněno správní uspořádání Čech.
Patrimoniální správa byla zrušena a Miletín se stal součástí okresu
Hořice.Na podzim r. 1850 se zde poprvé konaly volby do obecního
zastupitelstva. Prvním starostou byl pro příští tři roky zvolen
dosavadní purkmistr František Pečenka. Miletín měl před požárem 219
domů s 1.521 obyvateli, v roce 1869 242 domů a 1.861 obyvatel.
Válka 1866
Prusko-rakouská válka r. 1866 se Miletínu nevyhnula. Po
prohraných bitvách u Jičína a
České Skalice ustupovalo rakouské vojsko k Hradci Králové. 29. června
se v miletínském zámku usídlil štáb III. sboru arcivévody Arnošta,
který představoval levé křídlo rakouského postavení. Kolem města
byly zřízeny náspy a rozestavěna děla v
přípravě na bitvu. Nepřítel se však Miletínu naštěstí vyhnul. 30.
června přijel do Miletína saský král Jan, zdržel se v hostinci čp. 7
na náměstí a k večeru odjel do Hradce Králové. Po ústupu rakouských jednotek
většina obyvatel opustila ve strachu město a skryla se se vším co
bylo možné pobrat po okolních osadách a lesích. Jakmile byli
rakouští vojáci pryč, objevili se během několika hodin Prusové.
Vojáci obsadili město, ubytovali se v opuštěných domech a brali si
vše co potřebovali. Zde se pod velením pruského korunního prince
chystali na rozhodující bitvu. V noci z 2. na 3. července se vojsko
dalo na pochod na Hořiněves.
Po bitvě před královéhradeckou pevností zůstal Miletín v
okupované pruské zóně. Prusové si tu zřídili polní nemocnici, kde
zemřelo 7 pruských vojáků. Město vydrancovali, opevnili a zřídili
přes něj polní telegraf. Občané měli bídu a museli kupovat potraviny
přímo od Prusů. Cestování po okolí bylo zakázáno - celý kraj byl
odříznut od ostatního světa a nikdo netušil jak se vlastně válka
vyvíjí. Nicméně ve srovnání s historickými válečnými zkušenostmi se
moderní pruská armáda chovala k obyvatelům okupovaného území
relativně slušně a korektně.
Teprve po uzavření míru odešlo pruské vojsko z Čech. V Miletíně
zůstali ranění do té doby, než se uzdravili. 30. října se pak
zastavil v Miletíně císař František Josef, který objížděl bojiště.
Přijel sem z Hořic a pak pokračoval do Dvora Králové a Trutnova.
Ve městě se začaly rozvíjet průmysl i služby, probudil se
spolkový život. Už v roce 1827 se zde hrálo ochotnické divadlo. Roku
1865 vznikla místní veřejná knihovna, v roce 1884 byla založena
Občanská beseda a r. 1905 Okrašlovací spolek. Roku 1897 Sokol, 1920
Orel a 1925 Sportovní klub. Už v roce 1921 byl Miletín
elektrifikován.
Miletín v roce 1892 (foto dr. Emil Andres, Městské
muzeum Hořice)
Kolem roku 1875 zde byl první usedlý lékař dr. Stuchlík. V roce
1882 založen Sbor dobrovolných hasičů a roku 1887 Občanská záložna.
Miletín měl vždy tradiční výrobu perníku v jejímž čele stála od roku
1820 rodina Erbenů. Po chalupách se provozovalo tkalcovství a
perlařství (např. faktorství A. Mikeše). V sousedství bývalé panské
vinopalny vyrostl po požáru lihovar rodiny Lokeschovy.
Nejvýznamnějším zdrojem pracovních příležitostí byla ale především
textilní továrna založená r. 1902, rozšířená r. 1905 fy.
Goldschmiedt, od r. 1924 majetek továrníka Viléma Dlaboly z
Chvalkovic (po r. 1945 Mileta a od 50. let Tiba).
Při správní reorganizaci roku 1868 patřil Miletín pod politický
okres Hradec Králové, od roku 1903 pod politický okres Nová Paka a
od r. 1935 opět pod politický okres Hořice. Ten byl zrušen v roce
1942 a Miletín spadal až do r. 1945 pod Okresní hejtmanství ve Dvoře
Králové. Po válce vznikl Okresní národní výbor v Hořicích. Ten
zanikl až v roce 1960, odkdy Miletín patří pod okres Jičín.
V
roce 1890 měl Miletín ve 229 domech 1.585 obyvatel, s Rohoznicí a
přilehlými osadami dokonce 2.266 obyvatel. O dvacet let později
dokonce 1.692 obyvatel a celá aglomerace dnes neuvěřitelných 2.397
obyvatel. Poté už se počet obyvatel města snižoval na 1.203 obyvatel
v roce 1950 až k dnešním cca 900 obyvatelům.
|
