Následující
text chronologicky popisuje události revolučního týdne v květnu
1945, tak jak proběhly v městě Miletíně. Jeho cílem není hodnotit,
nebo odsuzovat. Čtenář by neměl zapomenout, že k uvedeným událostem
došlo po pětileté nacistické okupaci českých zemí, po období německé
hrůzovlády, která stovky nevinných občanů uvrhla do vězení, nebo
poslala na smrt, jiným pro výstrahu. Všechny revoluční činy jsou tak
do jisté míry ospravedlnitelné.
Od
prvních týdnů pětačtyřicátého roku bylo zřejmé, že konec války se
nezadržitelně blíží. Městem začaly pravidelně projíždět kolony
německých uprchlíků, převážně z Polska, jedna skupina asi 50
“národních hostů“ byla v Miletíně ve druhé polovině února
ubytována. Stále častěji byla využívána pracovní povinnost a mladí
muži byli odváděni na zákopové práce, mnohdy až na Moravu –
z Miletína byli posláni do Lipníka nad Bečvou. Z obdobných důvodů
byla vedena centrální evidence všech lopat, motyk a krumpáčů.
Vzápětí k Miletínu dolehly i bezprostřední ozvěny válečných operací.
V den bombardování Drážďan a Prahy, 14. února, se brzy odpoledne u
Hřídelce za Lázněmi Bělohradem zřítil americký bombardér B-17 G
„Létající pevnost“. Většina členů posádky záhy padla do zajetí,
dvěma letcům se podařilo uprchnout. V noci z 15. na 16. února se
však dobrovolně vzdali v Rohoznici neozbrojené občanské hlídce CPO a
druhý den byli z Miletína odvezeni německým četnictvem.
Dvacátého února byl do Miletína přistěhován armádní sklad a výdejna
sanitního materiálu „Sanitätsmaterialausgabestelle Nr.24“. Byl to
jeden ze čtyř centrálních zdravotnických skladů, který ustupoval s
Schörnerovou armádou z Polska, nejprve do Trutnova a nakonec do
Miletína. Jako hlavní skladiště Němci zvolili prostornou budovu
školy, velitelem byl německý vojenský lékař - nadporučík ,
strážnímu oddílu asi třiceti mužů velel poddůstojník v hodnosti
šikovatele, jménem Pritsche. Kromě nich zde působili němečtí
zdravotníci, sestry a úřednice, provoz skladiště si rovněž vyžadoval
trvalé zaměstnání dvanácti místních lidí.
V březnu se fronta přiblížila natolik, že se německá armáda začala
opevňovat i v bezprostředním okolí Miletína. V Bažantnici a „U
roklí“ byly naplánovány zákopy a posty pro děla a kulomety, ale
především tzv. „Panzersperre“, protitankové zábrany přímo v ulicích
města. Jejich stavba byla jednou z obecných defensivních akcí
ustupující okupační armády a na jaře 1945 se tak tyto uzávěry staly
charakteristickým prvkem v ulicích mnoha českých měst a obcí.
Jednalo se o mohutné překážky ze silných kmenů, ukotvené hluboko do
země a vyplněné kamením a hlínou. Zabíraly celou šířku ulice,
ponechávaly jen na okrajích úzké chodníky pro pěší a uprostřed
průjezd na šířku vozidla, který se dal snadno a rychle napříč
zatarasit připravenými kládami. Dva metry vysoká přepážka spolehlivě
zabraňovala průjezdu jakéhokoliv automobilu, obrněného vozu, nebo
tanku. V miletínských ulicích jich mělo být vybudováno celkem osm,
dokončeno jich bylo šest - v ulici Jiřího z Poděbrad před vjezdem na
náměstí, v ulici Václava Hanky (dnes ul. 10. května) na výjezdu
z náměstí a největší zátaras na Parkáni, před věží. Dvěma zábranami
byl uzavřen severní konec Barákovy ulice a jednou vjezd do města od
Lázní Bělohrad, před mostem „U roklí“. Stavbu řídili tři němečtí
ženisté, na práci byla nařízena pracovní povinnost místních mužů, na
přelomu dubna a května byly zábrany zhruba dokončeny a připraveny k
uzavření.
Byl
nejvyšší čas. Od poloviny dubna už lidé slýchali od severu vzdálenou
střelbu, 23. dubna pak hřměla dělostřelba od severovýchodu celý den.
Zemědělci urychleně dokončovali jarní práce, obchodníci se zbavovali
zásob. Prvního května oznámil rozhlas Hitlerovu smrt. Padl Berlín,
Spojenci se setkali na Labi a většina Němců a jejich přisluhovačů v
Protektorátu už sledovala jen jediný cíl – zachránit sebe sama a
uprchnout před blížící se Rudou armádou.
K prvním revolučním, protiněmeckým projevům na severovýchodě Čech
došlo 2. května – v některých městech se rozšířily zprávy o převratu
a spojeneckých osvoboditelích. V Jičíně proběhly protiněmecké
demonstrace, proti kterým okupační moc ještě tvrdě zakročila.
V Semilech se už odbojáři pokusili převzít veřejnou správu. Příštího
dne se nepokoje rozšířily do Nové Paky, Jilemnice, Turnova,
Železného Brodu, Vysokého i jinam. Docházelo i k prvním ozbrojeným
střetům. Na nádraží ve Staré Pace byl přepaden a po krátkém boji
odzbrojen vlak s německými vojáky. Ke konfliktu došlo i v Lomnici
nad Popelkou. Ve větších městech však Němci zvýšili pohotovost a
dále ovládali situaci. Čtvrtého května však už po celém kraji
hromadně vznikaly bojové partyzánské skupiny, které přepadaly a
odzbrojovaly jednotky wehrmachtu a německého četnictva. Ve městech
začínaly pracovat Revoluční Národní Výbory. Nová Paka se ocitla, i
když nakrátko, v českých rukách, podobně jako Lázně Bělohrad.
Revoluční události tak poprvé dosáhly až k Miletínu.
pátek, 4. května
Zpráva
o převratu v Lázních Bělohradě se rychle dostala do Miletína, kde si
místní obyvatelé začali šuškat, že partyzáni jistě brzy přijdou i
sem. A skutečně – partyzáni sovětského majora Nikolaje Vorotnikova
už vyzbrojovali obyvatele v Bělohradě a chystali se k případné
obraně města. Sháněli zbraně, i po okolí. Vydali se na Vřesník, kde
chtěli odzbrojit pracovní četu Vlasovců, poté pokračovali do
Miletína, kde očekávali u německé posádky ve škole bohaté skladiště
zbraní. Do města dorazila skupina asi šesti ozbrojenců kolem 15.
hod. Pokusili se nejprve s feldvéblem Pritschem vyjednávat, pak
vyhrožovali – Němci však zatím nehodlali v nejmenším ustoupit.
Třesklo několik výstřelů, feldvébl byl zraněn na ruce, partyzáni se
rychle stáhli a zmizeli z Miletína. Kolem školy se shromáždil dav
zvědavců, který muselo v klidu udržovat četnictvo. Němci se obávali
útoku ze strany civilistů, vystupňovali pohotovost a poslali žádost
o posilu. Ta dorazila v podvečer, kdy přijel do Miletína ze Dvora
Králové osobně okresní hejtman Dobisch s ozbrojeným doprovodem a
vyhlásil pro následující noc výjimečný stav. Až do rána chodily
ulicemi ozbrojené hlídky.
Antonín Pospíšil, řídící učitel na Vřesníku, který dosud vedl
odbojovou skupinu, mj. podporující uprchlé ruské zajatce skrývající
se v okolních lesích, začal ve spolupráci se štábním strážmistrem
Karasem z místní četnické stanice budovat bojovou partyzánskou
jednotku. Jejími členy se rychle stala řada občanů Vřesníku a
okolních osad, několik uprchlých zajatců a přibližně dvacítka
Vlasovců, kteří dezertovali z pracovní jednotky. Přes svého bratra
Karla měl Pospíšil dobré spojení i na další skupiny v okolí Dvora
Králové a v Hořicích. První akcí nově postaveného oddílu se stal
pokus o zajištění známého udavače Bohumila Vágenknechta z Tetína.
Ten však už nebyl doma. Včas uprchl do lesa a brzy ráno
následujícího dne vyhledal azyl u německé posádky v Miletíně.
sobota, 5. května
Po
událostech předchozího odpoledne všeobecně stoupalo napětí a většina
obyvatel cítila, že dlouho očekávaný zvrat právě přišel. Lidé
opouštěli svá zaměstnání, postávali na ulicích, diskutovali a
netrpělivě čekali na každou novou zprávu. Ta zásadní přišla půl
hodiny po poledni, kdy začal pražský rozhlas volat o pomoc.
V Miletíně se spontánně začalo s ničením německých nápisů a na
budově pošty čp. 100 se záhy objevil československý prapor.
Němečtí vojáci drželi od včerejška stále plnou pohotovost a když se
kolem 13. hodiny pokusilo několik místních mužů proniknout do školy
boční brankou přes obecní dvůr, okamžitě je se zbraněmi v rukou
zahnali zpět. Občané se shromáždili před radnicí, představitelé nově
vzniklého Národního Revolučního Výboru (NRV), bývalý ředitel školy
Josef Špringer a velitel hasičů Josef Laušman, se je z oken radnice
snažili uklidnit a organizovat. Velitel miletínské četnické stanice,
vrchní strážmistr Bohumil Hošek odešel s jedním ze svých mužů,
štábním strážmistrem Farou jako tlumočníkem do školy, aby zahájil
oficiální vyjednávání s Němci. Ti už byli dnes přístupnější, mj.
zásluhou miletínského farního administrátora P. Františka Reslera,
který se již nějakou dobu jako kněz s několika členy německé posádky
stýkal a podařilo se mu je i do jisté míry přesvědčit, aby upustili
od provedení rozkazu, který jim nařizoval v případě ústupu vyhodit
školu do povětří. Nyní si tedy Němci vzali půl hodiny na rozmyšlenou
a poté dohodli s oficiálními vyjednavači, zejména Hoškem, Špringerem
a Reslerem podmínky, za kterých se vzdají. Tou hlavní podmínkou byl,
po složení zbraní, volný a bezpečný odchod vojáků a německého
personálu z Miletína až na nedalekou hranici Říše.
O 15.
hodině odevzdali Němci část pušek, nastoupili do náklaďáků a
s doprovodem českých četníků a dobrovolníků se vydali na cestu ke
Chroustovu. Na hrázi za mlýnem, před poslední protipancéřovou
uzávěrou, odevzdali zbytek zbraní a podstoupili konečnou prohlídku
aut. Při ní byl překvapivě v jedné z beden nalezen udavač
Vágenknecht, který se s Němci pokusil dostat do bezpečí. Lidé ho
hnali zpět do Miletína; před lynčováním a oběšením na lípě na
náměstí ho zachránili četníci, kteří ho pak večer dopravili
s ostatními zatčenými kolaboranty do vězení Okresního soudu
v Hořicích.
Kolona
vozů nyní již nerušeně pokračovala směrem k Chroustovu a dále až na
hranici, po silnici k Zvičině a Horní Brusnici. Zde byli Němci
propuštěni a odjeli na Zvičinu. Ve městě byla z dobrovolníků
sestavena domobrana vyzbrojená ukořistěnými zbraněmi. Začala
okamžitě držet hlídky u pancéřových uzávěr v ulicích a ještě večer
se jí podařilo zadržet auto s několika dalšími vojáky z místní
posádky, kteří se do Miletína vraceli ze služební cesty v Hronově a
o posledních událostech nic nevěděli. Mezi nimi byl i pražský Němec,
v civilu teolog, Dr. Julius Hevera. Všichni byli odzbrojeni, ale
nechána jim volnost pohybu. Dohled nad školou převzali dobrovolní
hasiči, Červený kříž preventivně zřídil v přízemí farní budovy
samaritskou ošetřovnu.
neděle, 6. května
Ještě
v noci se podařilo domobraně dopravit do Miletína další zbraně,
získané v Hořicích. Pak však, během dopoledne, začaly přicházet
první špatné zprávy - povstání ve Dvoře Králové selhalo, Lázně
Bělohrad byly opět pod německou vládou a v Hořicích se bojovalo
v ulicích. Nad jihozápadním horizontem stoupal hustý, černý kouř
z hořící Hirschovy továrny.
Miletínští revolucionáři postupně přehodnotili šance, jaké by měla
domobrana v případě německého útoku proti městu. Proto, po zvěstech
o německých posilách, které táhly od Dvora Králové k Hořicím,
v průběhu odpoledne poschovávali ukořistěné zbraně a většina uprchla
do lesů. Několik místních se připojilo na Vřesníku k Pospíšilově
jednotce, která už tou dobou čítala 40 – 50 mužů. Město opustila
rovněž posádka četnické stanice, velitel Hošek se dvěma četníky se
ukryli v Bažantnici a nocovali v lesovně, ostatní na samotách
v okolí. Protipancéřové zábrany byly otevřeny a improvizované
překážky v Rohoznici uvolněny. Ulice se vylidnily, na stráži u školy
zůstali pouze hasiči.
Patrně
během dopoledne bylo do Miletína přivezeno německé štábní auto,
které ukořistili partyzáni až u Vilantic. Odevzdali ho původně
domobraně v Bílých Poličanech, tam se ho však ve strachu z odvety
rádi zbavili a radši ho poslali spolubojovníkům do Miletína. Dobře
udělali – hned odpoledne přijelo z Velichovek komando SS, aby auto
získalo zpět. Místní je navedli k Miletínu, ale naštěstí zachovali
rozvahu a obratem Miletín telefonicky varovali. Němci sebou vzali
četnického strážmistra Josefa Bartoše jako rukojmí a pokračovali
v cestě.
V Miletíně zatím vládla nervozita a dobrovolní hasiči se svým
velitelem Josefem Laušmanem, kteří zůstali jedinou organizovanou
skupinou ve městě, měli starostí nad hlavu. Nikdo z nich totiž
neuměl pořádně německy a už vůbec si neuměl představit, jak se
esesáci zachovají a jestli se nebudou mstít. Rozhodli se tedy pro
jedinou nadějnou variantu – zbavit se nebezpečného auta a zapřít, že
kdy v Miletíně bylo. Některý odvážlivec ho rychle odvezl po
chroustovské silnici až k lesu a tam ho odstavil do příkopu. Laušman
pak požádal faráře Reslera aby tlumočil, ten ještě přizval ráno
odzbrojeného Dr. Heveru, který jako kněz měl rovněž zájem na
nekonfliktním řešení. Kromě toho mluvil bezvadně česky a přislíbil
proto veškerou pomoc. Poté se všichni odebrali na náměstí a čekali.
Němci dorazili kolem šesté před četnickou stanici, sestoupili
z náklaďáku, rozestavěli kulomety a obsadili náměstí. Chvíli marně
hledali místní četníky, pak oslovili Reslera s Laušmanem.
Vyhrožovali, že pokud jim auto nebude okamžitě vráceno, budou
z kulometů ostřelovat ulice. Po krátké diskuzi se Resler zmínil, že
asi před hodinou jel na kole z Úhlejova a auto v lese viděl. Němci
uvěřili, Reslera i s Laušmanem vzali sebou a odjeli na udané místo,
kde skutečně hledaný automobil našli. Oba rukojmí opět vysadili
v Miletíně, místo nich naložili zvědavé studenty Karla Mikeše a
Bohumila Veselého a odjeli zpět do Velichovek. Rukojmí propustili
bez úhony u Lanžova. Noc proběhla v klidu, nicméně většina obyvatel
žila ve strachu a bála se vyjít na ulici, protože se proslýchalo, že
prý Němci opět obsadili školu.
pondělí, 7. května
Němci
z miletínské školy byli zatím již druhým dnem na Zvičině prakticky
odříznuti od okolního dění. Teprve v neděli večer, nebo v pondělí
ráno se jim podařilo získat spojení s velením v Trutnově a dosáhnout
toho, aby byla z posádky v Hronově do Miletína vyslána náhradní
strážní jednotka. Zároveň se, aby před nadřízenými ospravedlnili
svůj sobotní odchod z Miletína, sami pokusili vyjednat
s miletínskými odbojáři svůj návrat do města a vrácení všech zbraní.
Poslali proto, kolem desáté hodiny, do Miletína písemné ultimatum a
vyzvali k novému jednání.
Miletínští vyjednavači odjeli na schůzku, která měla proběhnout na
protektorátní hranici nad Chroustovem, krátce po poledni. Předtím
ovšem informovali o výhružce Pospíšilovy partyzány na Vřesníku a
zřejmě je i požádali o ochranu proti případnému útoku Němců.
Partyzáni si proto z ukrytých zásob doplnili výzbroj a během
odpoledne vyrazili ze své základny v Mikulkově stodole ve Vřesníku
na pochod ke Chroustovu. Přibližně kolem 16. hodiny dorazili lesem
ke chroustovské silnici a rozložili se kolem jedné ze zatáček.
Parlamentáři obou stran se setkali na silnici pod kopcem Vyšehradem
kolem 13. hodiny. Českou skupinu vedl P. Resler, německou feldvébl
Pritsche. Roli prostředníka sehrál opět Dr. Hevera. Diskuze byla
dlouhá – Němci vyhrožovali, že nebudou-li vráceny zbraně a předán
nazpět sklad léčiv, budou Miletín ostřelovat. Češi se bránili, že
zbraně v Miletíně nejsou, že si je všechny odnesli cizí partyzáni
z lesů. Vyjednávání tak nevedlo k žádnému výsledku a obě strany se
vrátily ke svým.
Po návratu
do Miletína vyjednavači zjistili, že školu mají opět v moci Němci -
do města už totiž dorazila náhradní strážní jednotka z Hronova.
Resler, opět s prostředníkem Heverou, tedy navštívili velitele, aby
zjistili jeho další záměry. Ty byly prosté – spojit se s původní
posádkou na Zvičině a zařídit její návrat. Hevera poté slíbil
Reslerovi, že i nadále bude jednat ve prospěch Miletínských a
v zájmu nekrvavého předání moci a zůstal ve škole u svých. Později
odpoledne odjel s částí strážní jednotky na Zvičinu.
Přibližně
v té době zazněla z rozhlasu dlouho očekávaná zpráva o německé
kapitulaci. Zanedlouho přijel do školy na motocyklu šstržm. Karas z
Vřesníku s odzbrojeným německým vojákem jako tlumočníkem a rychle se
mu podařilo přesvědčit stráže, aby složily zbraně. Skladiště tak
skončilo definitivně v rukách československého odboje.
Velitel
náhradní strážní jednotky se na Zvičině pravděpodobně domluvil s
Pritschem na návratu původní posádky. Zorganizovali dopravu, posádka
se měla ještě večer vrátit do Miletína. Strážní jednotka se pak jako
první, kolem sedmé hodiny večerní, vracela zpět. Projeli Chroustovem
a pokračovali lesem dolů k Brodku a Miletínu - nikdo z vojáků
netušil, že pár set metrů od obce číhají po obou stranách vozovky
Pospíšilovi partyzáni. Náhle vystoupil ze stínu proti autu muž
s bílou vlajkou v ruce – byl to Antonín Pospíšil. Snad chtěl Němce
jen zastavit a zajmout. Nečekaně se však ozvala ohlušující rána a
před Pospíšilem vybuchl granát. Učitel se zhroutil k zemi a
partyzáni spustili divokou palbu...
Průběh
bitky pod Chroustovem je dodnes zahalen tajemstvím, není ani jasné,
která strana boj vyprovokovala. Když střelba utichla, zůstalo kolem
silnice ležet třináct mrtvých těl. Jedenáct patřilo Němcům, jedním
z nich byl i Dr. Hevera. Na straně partyzánů zůstali dva mrtví –
velitel skupiny Antonín Pospíšil a Emil Plecháč z Bukoviny. Střelba
zburcovala široké okolí, na místo dorazila spousta lidí, přijel i
obvodní lékař doktor Buchar a dorazili miletínští četníci. Těla
Pospíšila a Plecháče odvezli do Miletína, pro pobité vojáky vykopali
obyvatelé nedalekého Brodku společný hrob. Všechno ve spěchu – nikdo
netušil, kolik aut s Němci má vlastně ještě přijet.
Vítězní
partyzáni, po ztrátě velitele nepříliš organizovaní, spěchali
okamžitě do Miletína zlikvidovat zbytek Němců ve škole a zmocnit se
skladu. Přišli pozdě – škola už byla zajištěna. Několik Vlasovců,
vedených rozvášněným drogistou Karlem Trunečkem však dál hledalo po
městě zbylé nepřátele. Dostali se až na faru, kde byl v ošetřování
jediný z Němců, kterému se podařilo během bitky pod Chroustovem
uprchnout, zraněný feldvébl zdravotní služby Siegfried Krüpe. Přes
protest faráře Reslera ho vyvedli ven a ještě ve dveřích fary
krátkou dávkou ze samopalu popravili. Stejně dopadl o něco později
německý desátník Max Schneider, který byl odzbrojen už před dvěma
dny společně s Heverou a čas čekání na konec války trávil v Mikešově
hostinci. Popraven byl kousek od Mariánského sloupu na náměstí.
Miletín byl očištěn. Část partyzánů se vrátila na Vřesník, většina
lidí z domobrany do svých domovů. Zbytek noci uběhl v klidu.
úterý, 8. května
Původní miletínská posádka, toho času na Zvičině, která se
nepochybně záhy dozvěděla o přepadení pod Chroustovem, vše ohlásila
velení. V úterý ráno byla vyslána nová jednotka, četa o přibližně
50-ti mužích, která se měla pokusit získat opět školu zpět. Přijela
ze směru od Zvičiny, sedm mužů dobře vyzbrojené miletínské domobrany
pod velením vrchního strážmistra Hoška je však už očekávalo u
pancéřové zábrany na okraji města. Po prudké přestřelce, která však
nezpůsobila ztráty, ani škody, vyzvali sami Němci k vyjednávání.
Žádali opět vrácení zbraní, propuštění zajatých vojáků a vydání
skladu, nebo bude Miletín ostřelován dělostřelectvem. Ostrá debata
však opět k ničemu nevedla a obě strany se za klidu zbraní rozešly –
pár hodin před příměřím už zřejmě ze strany Němců chyběla vojenská
iniciativa. Přestřelka však vyvolala paniku v přilehlé části města,
mnoho obyvatel z Komenského a Arnoldovy ulice opouštělo své domovy a
hledalo úkryt v jiné části města. Blízká střelba však byla slyšet
také z druhé strany, od nedalekého Kačírku, podobně jako vzdálenější
ozvěny výbuchů od Chlumů a Ostroměře, kde všude probíhaly prudké
boje partyzánů s ustupujícími německými jednotkami.
Kolem
deváté hodiny přijelo na náměstí šest kolových tanků typu M8,
americké, tzv. Velichovské Mise. Přestože řada místních od nich
očekávala pomoc a ochranu, Američané se jen zeptali na cestu
k Jaroměři, na náměstí se otočili a odjeli. V té době se už do
Miletína stáhli pod vedením Karla Pospíšila partyzáni z Vřesníku a
nastěhovali se do školy. NRV vyhlásil mobilizaci a ukořistěnými
zbraněmi vyzbrojil další domobrance. Když pak přišla kolem desáté
hodiny zpráva, že od Bílých Poličan přijíždí početná německá
jednotka, bylo po ruce dost odhodlaných ozbrojenců, připravených
k boji. Rozložili se v okolí mostu do Rohoznice, obsadili uzavřený
zátaras před mostem a zahrady okolo silnice. Zanedlouho přijeli
vojáci asi na čtyřech nákladních autech a vida zátarasy a jejich
obránce, pokusili se vynutit si bojem průchod Barákovou ulicí.
V rozpoutané bitce padl tesař František Studený z Rohoznice, na
německé straně nebyly žádné ztráty zaznamenány. Náhle se vrátil
jeden z amerických tanků, zasáhl do boje a nechal utichnout palbu.
Část Němců, která měla pojízdné náklaďáky dostala možnost odjet,
ostatní byli odzbrojeni, zajati domobranou a zavřeni ve škole.
Američané
pak ještě před odjezdem varovali místní obyvatele, že se blíží silné
frontové jednotky, které se před tím, než začne o půlnoci platit
příměří, snaží ustoupit co nejdál na západ a aby jim nebyl v žádném
případě kladen odpor. NRV vydal instrukce obyvatelstvu, aby
zůstávalo doma, partyzáni se stáhli zpět do školy a zátarasy v
ulicích byly otevřeny. Kolem poledne se pak objevily první skupiny
těžce ozbrojených, unavených a špinavých, ale stále ostražitých
vojáků. Projížděly městem na západ k Jičínu, nebo uhýbaly k Hořicím
a dál k Ostroměři. Ve městě jim s vyjímkou drobných incidentů
v Rohoznici nebyl kladen odpor.
V podvečer
zapálily ustupující jednotky na kopci Tašenberku nad Miletínem
několik nepotřebných vozidel. To vzbudilo opět obavy obyvatel
z okolí, kteří se báli exploze munice – k žádnému vážnému výbuchu
však nedošlo.
středa, 9. května
Po
celý den projížděly městem různě velké jednotky poražené armády,
nejdřív převážně k západu, později spíš k severu do Sudet, ve snaze
dostat se když ne k Američanům, tak aspoň na domácí, německé území.
Místní domobrana sledovala jejich pohyb, menší skupiny odzbrojovala,
větší nechala volně projet. Němcům byly odebírány kromě zbraní a
cennější výstroje především dopravní prostředky – ve dvoře
velkostatku se tak v průběhu dne nahromadilo několik desítek
automobilů a vozidel všeho druhu.
Velitelem
skladiště byl formálně jmenován šstržm. František Fara. On, a NRV
vůbec, tam však měli jen slabou autoritu, která stačila sotva pro
dohled nad ukořistěnými zásobami. Jinak zde vládli partyzáni. Jejich
štáb rozhodoval o všech vojenských záležitostech i osudech zajatých
Němců. Během dne tak bylo ve škole popraveno několik vojáků, kteří,
když viděli, že ostatní německé jednotky volně projíždějí,
dožadovali se také propuštění. Fungoval zde též improvizovaný
partyzánský soud – před ním stanuli mj. velitel Volkssturmu továrník
Pech z Brusnice s jedním svým společníkem. Rozsudky vykonávali
Vlasovci přímo na hřišti na školním dvoře, někteří popravení byli
pohřbeni na hřbitově, další patrně přímo na školní zahradě. V
okolních lesích se stále střílelo, partyzáni pronásledovali
rozprchlé vojáky a vyřizovali si účty se skutečnými i
domnělými kolaboranty. V Rohoznici byla povražděna pětičlenná rodina
Němce Františka Otteho.
Většina
obyvatel však už žila radostným očekáváním příjezdu Rudé armády,
která, podle zpráv z rozhlasu právě osvobodila Prahu. Město bylo
slavnostně vyzdobeno. Z ukořistěných zásob léčiv byla zásobena
hořická nemocnice, jedno nákladní auto se zdravotnickými potřebami
odjelo také do Prahy.
čtvrtek, 10. května
Kolem 15.
hodiny odpolední přijelo do Miletína ze směru od Dvora Králové první
auto Rudé armády. Důstojníka, který z něj vystoupil, přivítal
nejprve vrchní strážmistr Hošek, poté oficiálně vojenský velitel
města a předseda NRV Josef Špringer. Rudoarmějci pak pokračovali dál
k Hořicím. Celé odpoledne projížděly městem sovětské jednotky za
nadšeného zdravení a vítání obyvatel. Teprve k večeru se některé z
nich zastavily v Miletíně k přenocování, dorazila také četa tanků,
která zaparkovala na mokré louce „u Oštipce“ a důkladně ji
rozjezdila.
Celý
Miletín byl plný sovětských vojáků, náměstí a každá volná plocha
zaplněna jejich auty, povozy a technikou. V zámku se ubytoval štáb
v čele s generálmajorem Iljou Ivanovičem Jastrebovem. Vojsko i
obyvatelé se celou noc bavili a oslavovali, málokdo šel toho večera
spát.
Jedenáctého
května pak nadešel čas rozloučit se s padlými revolučními bojovníky.
Na náměstí před radnicí byl upraven velký smuteční katafalk ozdobený
květinami a nápisem: „Nezemřeli jste – žijete!“ Na něm byly uloženy
rakve s padlými Antonínem Pospíšilem, Emilem Plecháčem a Františkem
Studeným, u nich stály čestné stráže spolubojovníků. O půl jedenácté
začala slavnostní tryzna. Účast byla velká, náměstí zcela zaplněno.
Po celé dopoledne i po celou dobu obřadu projížděla náměstím všemi
směry sovětská vojska.
Sestaveno podle
kronikářských zápisů, archivních dokumentů a dobových svědectví.
Prosím pamětníky a majitele dalších archivních materiálů aby je
podle svých možností doplnili dalšími informacemi a svými
vzpomínkami. Děkuji.
Jan Hlavatý
|