Bohuslav a Berta – pověst, nebo literární fikce?

Romantický příběh o řeholníkovi Řádu německých rytířů a sličné dceři pána hradu Pecky, tak jak ho publikoval Jan Nepomuk Lhota, zná každý milovník Miletína a jeho historie. Obecně je pokládán za pověst s reálným základem a miletínští patrioti si dodnes ukazují místa, kde se jistě odehrávalo to, či ono dějství tohoto středověkého milostného dramatu. Existuje však mnoho indícií, které napovídají, že příběh je v celém svém rozsahu pouhou literární fikcí.

Text povídky podle J. N. Lhoty - ZDE

Vynikajícímu studentu jičínského gymnázia Janu Nepomuku Lhotovi, nemohla uniknout povídka, kterou ve sborníku Poutník slovanský v roce 1826 uveřejnil vlastenec, hornobranský farář Josef Mirovít Král. Příběh se jmenoval Berta a Bohuslav – Příběh z třináctého století. Patnáctiletého Lhotu ohromil tím, že se odehrával v jeho rodném kraji a navíc obsahoval píseň z tolik obdivovaného Rukopisu královédvorského. Hltal její děj, pravděpodobně si okamžitě vzpomněl na kamenný kříž,  který odnepaměti stával u lesní pěšiny z Miletína na Chroustov. Mnohokrát jistě přemýšlel, kdo a na čí památku ho v lese postavil. A teď, ve své mladistvé fantazii, najednou barvitě viděl jezdce s pochodněmi, blýskající se meče i mech, barvící se temně rudou krví. Příběh mu  učaroval.

Jan N. Lhota, jako c. k. úředník.

Později, na sklonku jičínských studií, už Lhota jistě věděl, že Král svoji povídku přeložil z vídeňského časopisu Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst, vydávaného historikem Josefem von Hormayrem. Tam vyšla v ročníku 1824, pod názvem Der deutsche Ritter. Král jí přeložil celkem věrně, pouze v případě písně Opuštěná – Die Verlassene, pominul originál Rukopisu královédvorského a pokusil se o vlastní přebásnění. To se však mladému Lhotovi moc nelíbilo – chtěl zdůraznit souvislost povídky s Rukopisem. Proto, na počátku svých pražských filozofických studií, posílá upravený překlad povídky, tentokrát již pod názvem Bohuslav a Berta, redakci Časopisu Českého Museum, kde také v roce 1831 skutečně vyšla. Autor, ani původ příběhu zde není uveden. Lhotův překlad se od toho Králova liší jen minimálně. Hlavní rozdíl je v českém překladu Opuštěné, kterou Lhota sám přebásnil tak, aby více odpovídala původnímu znění z Rukopisu královédvorského.
 

Povídka o Bohuslavovi a Bertě a neméně samotná Opuštěná, byly pro Lhotu srdeční záležitostí. Vlastní báseň na stejné téma publikoval roku 1831 v 75. čísle časopisu Večerní vyražení. Jmenovala se Miletínské lesy. Inspiraci Rukopisem pak dále zužitkoval ve vlastní rytířské povídce, vydané pod názvem Zdebor a Častava roku 1835 v Rozličnostech Pražských novin. O několi let později, za svého úřednického působení v Hradci Králové se zase pokoušel zpracovat Bohuslava a Bertu jako divadelní  hru. Práce na dramatu s názvem Slib a láska však skončila dřív, než pořádně začala. Nicméně když začal roku 1849 pracovat na miletínské pamětní  knize,  nemohl  oblíbený  příběh

chybět mezi popisem miletínských dějin. A totéž pak zopakoval ve svém Miletíně nad Bystřicí.

Lhota samozřejmě nebyl jediný, koho povídka neznámého autora v Archivu zaujala. V roce 1836 ji německy, tedy patrně přímo z Archivu, opsal do nové farní kroniky, peckovský farář Vendelín Dušek. Ze stejného zdroje čerpal amatérský historik Franz Alexander Heber, který povídku použil v roce 1844 ve svém pozoruhodném díle Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser, kde jí zařadil k vlastivědnému pojednání o hradu Pecce. Zde se také objevuje pozoruhodná poznámka ve vztahu k možnému autorovi povídky, ke které se ještě vrátíme. Čas od času se i později objevilo více či méně pozměněné převyprávění příběhu, vesměs však už v českém jazyce. Roku 1874 otiskl Čechoslovan – prostonárodní kalendář, pověst s názvem Bohuslav a Hedvika – Pověst historická z 13. století. Autor, Josef Beran, uvádí, že ji volně vypravuje podle Hebera. Ve dvacátém století povídku připomíná například A. Machková (Pod Zvičinou, roč. 1937 - 1938),  nebo Leontýna Mašínová (Z dávných dob, Liberec 1968).
 

     
pro srovnání - Poutník slovanský (1826 - Král) a Časopis českého museum (1831 - Lhota)
 

Jak už bylo zmíněno výše, sotva vešla povídka ve známost, začaly být v kraji pod Zvičinou hledány stopy popsaných středověkých událostí. I sám Lhota prolézal v září 1833 hradní ruiny v marné snaze nalézt vchod do podzemí, nebo jinou památku z oněch časů. Obecně platí, že pověst je popisem události, šířeným ústním podáním. Má reálné jádro a stává se součástí svérázných lidových dějin - v některých případech však může být unikátním svědectvím o historické události. V našem příběhu je historicky doložených skutečností celá řada – jsou však často ve vzájemném rozporu. Můžeme uvést několik příkladů – skutečností je existence komendy Řádu německých rytířů v Miletíně od r. 1241; nebyla to však komenda rytířská, žili zde pouze tři řádoví bratři, mniši, kteří řídili statek a patrně špitál. Jméno jejího údajného představeného, Markvarta z Dubé, historiografie nezná, z druhé poloviny 13. století je doloženo pouze jméno správce farnosti, plebána Magnuse a jeho nástupce Šimona. První písemná zmínka o hradu Pecce a jejím majiteli pochází až z první poloviny 14. století a teprve poslední archeologické výzkumy ukazují, že hrad mohl stát již kolem roku 1280. Jméno Jaroslava Jablonského (též z Lemberka) je spojeno s Jablonným v Podještědí a známe ho (podobně jako Ctibora z Lipníka, nebo Hynka z Dubé) především díky Dalimilově

hrad Pecka v 19. století

kronice a to bez jakékoliv souvislosti s hradem Peckou, na což ostatně poukázal již August Sedláček. Známější postavou je neblaze proslulý loupeživý rytíř Mikuláš z Potštejna. Zde se však příběh s historií rozchází v životopisných datech – první zmínka o Mikuláši z Potštejna se váže k roku 1312 a dále o něm víme, že zemřel v boji (tedy zřejmě ještě v plné síle) v roce 1339. Z toho nám vychází, že v roce 1280 byl buď malým dítětem, nebo ještě ani nebyl na světě. 

Důležitým prvkem příběhu je podzemní chodba, kterou prchá rodina Jaroslava Jablonského z obléhané Pecky do bezpečí. Pověsti o podzemních chodbách se ke starým hradům i jiným romantickým lokalitám váží velice často. Stejně to platí o Pecce a Miletíně. Povídka o Bohuslavovi a Bertě ve Lhotově interpretaci situuje ústí chodby do „miletínského lesa“ a ke kamennému kříži u lesní cesty ke Chroustovu. Ve dvacátých letech dvacátého století přinesl jinou verzi Jan Obešlo, majitel dvora Falgova v Tetíně, milovník památek a historie podzvičinského kraje. Pan Obešlo, který se též zásadně zasloužil o záchranu barokní sochy Sv. Donáta, vyzvedl v roce 1924 z lesa Skalky poblíž cesty z Tetína k Vřesníku, přeraženou kamennou desku s obrysem kříže, modlící se postavou a nečitelným nápisem (tzv. epitaf). Jeho syn Jaroslav později vlastním pátráním došel k závěru, že deska původně označovala hrob více osob, který se také pokusil v lese lokalizovat. Nakonec usoudil, že se nejspíš jedná právě o místo, kde byli v roce 1280 povražděni Jaroslav z Jabloně, jeho žena a služebnictvo.
 

                       Rukopis J. N. Lhoty v miletínské Pamětní knize (1849)

Možnost, že by chodba vedla z hradu nepřerušeně až do miletínského kláštera, můžeme při pohledu na mapu hned vyloučit. Chodba by musela být dlouhá přibližně jedenáct kilometrů, po trase by musela neustále překonávat výrazné výškové rozdíly a až pětkrát „podejít“ vodní tok. V takovém rozsahu by v divoké a stále ještě většinou pusté krajině pomezního hvozdu třináctého století byla zbytečnou investicí. Ovšem samotná existence chodby z hradu Pecky jižním směrem, byť v mnohem skromnějším rozsahu,   je svědecky doložena. Začínala ve sklepích, nebo hradním příkopu na východní straně, mířila pod potok, dál směrem na Bukovinu a ústila přibližně kilometr od hradu v lese Odnoži. Podobné to zřejmě bylo v Miletíně – staré kroniky zmiňují nálezy pozůstatků chodby,  která   mohla   vést  z   Parkáně

Mohla se tedy tragédie Jablonského rodiny udát tak, jak popisuje povídka? A kde? V Miletínském lese, jak se domnívá Lhota jen sotva - místo totiž leží výrazně stranou. Uprchlíci by zde byli nejspíš v bezpečí, nepřítel by je zde našel jen náhodou. Ovšem ani křižáci z Miletína, by cestou na pomoc Pecce nejeli přes Miletínský les. Opačná situace je v případě lesu Skalky – ten leží přímo na spojnici mezi Miletínem a Peckou. Těžko si však lze představit, že by braniborští žoldáci našli uprchlíky z hradu uprostřed lesa, v noci, šest kilometrů od hradu. Nejlépe vychází varianta krátké chodby z Pecky do lesa Odnože – rodina hradního pána mohla snadno a rychle chodbou projít a v lese záhy narazit na braniborské hlídky, které by se nepochybně kolem obléhaného hradu pohybovaly. A konec konců – kamenný smírčí kříž je zde také, dokonce s vyrytým tzv. tlapatým křížem, používaným i Německými rytíři. Vztahuje se prý k němu pověst o krvavé rvačce dvou řezníků – ale je to také jenom pověst...
 

Zopakujme si, že se příběh poprvé objevil v září 1824 v Hormayrově Archivu. Nebyl to časopis specializovaný na vydávání starých literárních památek, jak by se mohlo z názvu zdát. Otiskoval nejrozličnější příspěvky z oblasti literatury, historie, ale i ekonomiky, nebo průmyslu. Na jeho stránkách, také v ročníku 1824 proběhla například známá názorová výměna mezi Václavem Aloisem Svobodou a Josefem Dobrovským o pravost tzv. Libušina soudu, tedy Rukopisu zelenohorského. Povídka o Německém rytíři se objevila v pravidelné rubrice Sagen, Legenden und Geschichten, ve které byly uváděny příběhy s historickou tématikou, bez zvláštních ohledů na to, zda se jednalo o lidovou pověst, nebo autorský text. Povídka se objevila pět let po prvním vydání Rukopisu královédvorského  tiskem – v české vlastenecké kultuře stále ještě vládla euforie z nálezu Rukopisů, umělci všech oborů tvořili svá díla inspirovaná donedávna neznámými staročeskými básněmi a prózami. Jejich tvorba byla umocněna vrcholící érou romantismu – téměř vzorovým námětem romantické literatury je téma nenaplněné lásky a smrti. Vzrůstá obliba historických témat a rytířských příběhů – jak krásně sem zapadá ten o Bohuslavovi a Bertě!

Musíme si také uvědomit, že příběh se nedochoval v ústním podání – Lhota sám přiznal, že se s ním setkal až v Poutníku slovanském, tedy, že ho dříve neznal. Nenajdeme ho ani u autorů, kteří se věnují sběru lidových, ústní tradicí předávaných báchorek z oblasti severovýchodních Čech (Erben, Kubín). Obsah a forma příběhu, typická pro první polovinu 19. století, přímý odkaz na Rukopis královédvorský – to vše nám říká, že povídka o Bohuslavovi a Bertě patří mezi původní díla inspirovaná Rukopisy a vzniklá v 19. století. Jejího autora ovšem neznáme.

Neznáme? Jméno autora povídky Der deutsche Ritter v Hormayrově Archivu chybí. Chybí i jakákoliv zmínka o původu tohoto příběhu. Tu však najdeme ve výše uvedené vlastivědné práci Franze Alexandra Hebera o českých hradech, zámcích a tvrzích. Zde se totiž v roce 1844 objevil opis povídky z Archivu, včetně německé verze Opuštěné. A u ní je poznámka pod čarou, která říká, že pochází z Rukopisu královédvorského a že je „verteutscht vom k. k. Humanitätsprofessor W. A Swoboda“  - poněmčená profesorem Václavem Aloisem Svobodou. 
 

Píseň Opuštěná v Heberově "Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser" (1844)
 

V. A. Svoboda, přítel a spolupracovník Václava Hanky, přeložil do němčiny Rukopis královédvorský, pro jeho první dvě vydání, která vyšla v letech 1819 a 1829.  Jenže německá verze Opuštěné v Archivu (z roku 1824) se od tehdy známého Svobodova překladu z roku 1819 výrazně liší, resp. odpovídá zhruba z poloviny. Znal tedy skutečně Heber Svobodu, jako autora překladu Opuštěné v Archivu? A byl-li Svoboda skutečně autorem tohoto překladu – nebyl i autorem celé povídky?
 

Václav Alois Svoboda - Navarovský (internet)

Ohlédnutí se za Svobodovou vlastní tvorbou tuto možnost zdaleka nevylučuje. Tento vrstevník a přítel Václava Hanky i Josefa Jungmanna, který působil jako učitel, později jako profesor dějepisu a místopisu, se za studií inspiroval německým romantismem. V Praze žil bohémským životem, hrál divadlo, přednášel a psal básně v češtině, němčině i latině. Přátelství s Hankou znamenalo překlady jeho tvorby do němčiny, přeložil Rukopis královédvorský. Jeho vlastní dílo však bylo značně roztříštěné a zlomkovité. Publikoval především v časopisech, typické jsou jeho básně na motivy z českých dějin, též překlady podobných básní jiných autorů (viz. např. Hankův sborník České historické zpěvy z roku 1826). Aktivně se stavěl za pravost Rukopisu zelenohorského, vzhledem k přátelství s Hankou je  tak považován za jednoho ze spolupadělatelů. Zemřel roku 1849, aniž se dožil ostřejších rukopisných sporů.
 

Svoboda zřejmě mohl docela dobře být autorem povídky o Bohuslavovi a Bertě. Ovšem stejně tak to mohl být Václav Hanka, nebo kdokoliv jiný, to už se dnes nedozvíme. Její autor však bezpochyby pocházel z prostředí českého národního hnutí a k napsání jej inspiroval nález Rukopisu královédvorského. Smírčí kříž v lese nad Miletínem i epitaf od Tetína nepochybně označují místa lidských tragédií, s příběhem o Bohuslavovi a Bertě však nemají nic společného.

Literatura:

 - Rukopis Králodvorský. Sebrání lyricko – epických národních zpěvů. Praha 1819. Library of Oxford University, http://books.google.com.
 - Hormayr, Josef Freiherr von: Archiw für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst. Wien, 1824. Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. II 54.697/ 15(1824).
 - Poutník slovanský, Praha 1826. Národní knihovna v Praze, http://kramerius.nkp.cz.
 - Časopis Českého Museum V., Praha 1831. Harvard College Library, http://books.google.com.
 - Heber, Franz A.: Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser. Svazek II. Praha 1844. Národní knihovna v Praze, http://kramerius.nkp.cz.
 - Čechoslovan. Prostonárodní kalendář zábavný i poučný na rok 1874. Praha 1874. Národní knihovna v Praze, http://kramerius.nkp.cz.
 - Lhota, Jan N.: Miletín nad Bystřicí. Příběhy jeho a památky. Brno 1888
 - Ottův slovník naučný
 - Wolf V. – Halíčková D.: Jan Nepomuk Lhota (Život a dílo). In: Krkonoše – podkrkonoší 4. Hradec Králové, 1969.
 - Listy Peckovska, XIX/2/2009. Úřad městyse Pecky, 2009.