|
Rozpomínám se na své dětství v
Miletíně a snažím se, sice v pozdějším věku, své dětské vzpomínky
uchovat pro příští generace. Něco jsem zažil sám, něco jsem
odposlechl od svých rodičů a prarodičů. Píši to přeházeně tak, jak
na to vzpomínám a lituji, že jsem to nepsal současně, ale tehdy jako
chlapce mě to nenapadlo. Ale přeci mně toho hodně v mysli utkvělo.
Hlavně události z Parkáně. To se ví, že nejvíce mě zajímal zámek.
Knížata pro nás kluky byli jako Bozi. Pamatuji knížete Aloise
Schönburg - Hartensteina. Byl to silný a vysoký pán přes 2 metry.
Býval pobočníkem císaře Františka Josefa I. Později generálem jízdy.
Paní kněžna Johana byla rozená Koloredo - Mansfeldová, hezká paní, i
kníže byl fešák. Rodem byli Sasové. Měli 7 dětí. Princové Alexandr a
mladší Jeroným. Ten zemřel v 18ti letech jako kadet dragounů ještě
před válkou. Dcery byly Aglae, Lili, Margareta, Marie Terezie a
Izabela. Ta poslední se narodila v Miletíně. Jedna z nich kulhala.
Všechny byly hezké až na Aglae, Ta se stala jeptiškou. Ta kulhavá se
provdala za knížete Rohana na Sychrov. Tam si jí lidé vážili. Byla
velice hodná, vůbec všichni byli hodní. Byli to aristokraté, ale
narodili se v tom a byli k lidem dobří a moc lidí se u nich
zaměstnalo. Byli to lokajové, kuchaři, kuchařky, pracovníci v
prádelně, na polích, v lese. Nikdo si nemohl stěžovat.
Bylo zde velice živo. To každý den jezdívala celá rodina na koních
na projížďku. Bylo jich devět a za nimi jeli tzv. rajťáci. Štolbové
byli Angličan Stevens, pan Železný, Fr. Bukovanský a jiní. Na zámku
pracovali učitelé francouzštiny, angličtiny a češtiny, učitelé
hudby, akademičtí malíři. Kuchařem byl Polák Maliewicz a v kuchyni
byly zdejší ženy. Dozor nad princezkami měla slečna Anna, Češka.
Doma mezi sebou rodina mluvila francouzsky. Ven chodily princezky
ustrojeny jednoduše a nosily kostýmy u nás ušité. Sloužící byli pan
Emanuel Hlavatý, pan Josef Purkrt, Maďar Debréši. Ten měl velice
hezkou paní. Prý za ní chodil knížepán. Potvrdit to ale nemohu, ale
říkalo se to. Dále pan Blažek, Maďar Róža Kalmán, větší než kníže.
Když k nám domů přišel pan kníže, musel se ve dveřích sehnout, a což
teprve Róža.Však jej ve válce zkrátili. Přišel o obě nohy. Česky moc
mluvit neuměl, jen „Maúcta, pěkně vítám a porúčím se. A to všechno
řekl najednou. Komorníkem byl Němec pan Schloska. Ten nosil paruku.
Zastřelil se ve Vídni. Také zde sloužili Tyroláci. Jeden z nich se
jmenoval Vilcek. Snažil se mluvit česky. Jednou jsem byl s tatínkem
v zámku. Tatínek šel zkoušet oblek panu knížeti. Vilcek odpověděl
česky „kníže pán srali“.
Lokajové chodili ve službě ve dvouřadových fracích s velkými
stříbrnými knoflíky s knížecí korunkou, vesty byly bíločerveně
pruhované, jejichž dolní cípy koukaly pod frakem, kalhoty byly černé
s červenou paspulí. Límec byl vysoký, jednoduchý s bílým motýlkem. V
parádě nosili na fraku žluté sňůry jako nosívali důstojnící ve
službě, růžové hedvábné kalhoty ke kolenům, bílé punčochy a nízké
polobotky s přezkami. V zámku též sloužil pan Zívr. Komorník chodil
jen v černém fraku. Ven chodili všichni stejně oblečení v šedý oblek
z kvalitní látky. Byli to všichni hezcí lidé. Pan Hlavatý byl ve
válce 2x raněn. Jednou do ruky a podruhé do obličeje. Ještě o něm
bude zmínka později.
Na zámku bydlely též některé úřednické rodiny. Pamatuji se na
sekretářku Polku Chocholski. Říkali jsme jí Chocholka. Byla prý
velmi přísná. Učitelem hudby byl pan Lorenc, velice hezký člověk.
Musel ale narychlo pryč. Byl přistižen paní kněžnou, jak se líbal s
princezkou. Vychovatelkou byla slečna Anna Marková, Češka. Byla u
všech dětí a její slovo hodně platilo. Správcem panství byl pan
Fiala, bývalý rytmistr u dragounů. Když jsme mu šili oblek, tak ten
vzorek látky který si vybral, musil tatínek ze vzorníku odstranit.
Jeho matka říkala, že nechce, aby někdo jiný měl s ním oblek ze
stejné látky. Po něm zde byli revidentovi. Paní revidentová sháněla
české písničky. Já jsem jí slíbil písničku Andulko šafářová. Měl
jsem dvě tištěné od kolínské cikorky. Ona mi dala za ní 2 šestáky.
Já tu písničku předtím nečetl a pak jsem doma s hrůzou zjistil že to
byla reklama na slova Andulko šafářová, máš-li kolínskou cikorku
doma. Pak jsem se paní revidentové moc vyhýbal. Ještě, že se brzy
odstěhovali.
Kníže s rodinou do Miletína přijížděli zjara a na zimu odjížděli do
Vídně, kde měli poblíž pomníku Tegethofova palác. Měli také panství
v Králově Poli u Brna, v Sasku zámek Hartenstein a vilu v Achensee v
Tyrolsku, kam také na čas odjížděli.
Lesním byl co pamatuji pan Morávek a po něm šlechtic z Krčmařů.
Hajnými byli pan Šenk, pan Munzar a pan Adámek. Bylo jich 5, ale na
ostatní si nevzpomínám. Pan Šenk byl při přestřelce s pytláky u
Jahodné zraněn do ramene, tak, že přišel o pravou ruku až u ramene.
Střelil jej jakýsi Zubr z Hořic.Viděl jsem ho, jak jej vedli
četníci. Bydlel v Betlémě. Pan kníže se o syna pana Šenka postaral a
nechal jej vystudovat. Byl o rok mladší než já. Sešel jsem se s ním
v Terezíně, když měl jeti s tzv. granzjágry do Albánie. Byl s ním
též můj spolužák Pavel Vik z Hořic. Ten tam zahynul. U starého pana
knížete Alexandra (otec knížete Aloise) byl lesním pan Hrdlička,
který bydlel ve Falgově. To ještě patřilo knížeti, Miletínek,
Falgov, Jeníkov a všechny lesy. Lesnímu Hrdličkovi tatínek šil.
Jednou, když šel pan lesní spát a svékal si zelenou vestu, střelil
po něm skrze okno pytlák (Mádle nebo Flégl) a prostřelil mu celou
přednici vesty, aniž pana lesního zranil. Tatínek potom dával k té
prostřelené vestě novou přednici.. Pak tam ve Falgově měli nočního
hlídače pana Václava Poláka, silného člověka. Ten pozoroval, jak
chlap leze přes zeď. Běžel tam a chlap mu skočil přímo do náruče.
Kdo to byl nevím, ale sebrali jej. O panu Hrdličkovi se ještě zmíním
později.
Parkáň byla eldorádem našeho mládí. Čekávali jsme, až knížata
vyjedou koňmo. Princové byli kluci rozpustilí. Jednou šli od
Bělohradu lantveři. Měli černé čepice, šedé blůzy se zeleným
vyložením a černošedé kalhoty. Princové jeli na koních. Na hlavách
měli kovbojské klobouky. Vjeli do řady pochodujících vojáků. Tehda
pan doktor Oldřich Chmelař (lékař) jim řádně vynadal a kluci odjeli
s ostudou. V té době byly v tzv. oficírnách dvě školní třídy, druhá
a čtvrtá. Oknem ze třídy viděli jsme vždy jak se tam za sochou
svatého Floriana učily princezky jezdit na koních. Jednou před
vyučováním vlezli princové oknem do třídy a začali se prát s žáky.
Vtom přišel pan učitel Vaněk a oba kluky chytil a dal jim rákoskou.
Oni zase utekli oknem ven. „Co to bylo za kluky ?“, ptal se pan
učitel. „To byli princové“, odpověděly děti. To jaksi pana učitele
zarazilo, neboť pan kníže také rozhodoval o škole. Šel tedy do
kanceláře k panu důchodnímu Salačovi a řekl mu své obavy. Pan
důchodní Salač řekl „Dobře jste jim udělal, ale přesto běžte ještě
se omluvit panu knížeti“. Pan kníže jej vlídně přijal a nechal si
oba prince předvést a před panem učitelem jim také něco vysázel
jezdeckým bičíkem. Tak to dobře skončilo.
V zámku měli také učitelku francouzštiny, rozenou Francouzsku. Šili
jsme pro ni též u nás. Nemohli jsme se s ní domluvit, protože
německy neuměla. Tak nám při dorozumívání pomáhala školní učebnice
francouzštiny. Též tam byla slečna Méta Espík, rodem Saska. Její
otec šel se saským vojskem v roce 1866 okolo Miletína. Byl
feldvéblem.
Zahradníkem zde byl za knížete pan Kvoch. Ten také byl správcem
zámku za málo zde přítomného knížete. Ten měl milenku paní
Deckrovou, která dala postavit kříž u bývalého hřbitova za mlýnem.
Dále zde byl zahradníkem pan Blaschka. V prádelně bývaly paní Dubská
s dcerou, paní Berta Ježková a jiné. Pan důchodní Salač byl velice
hezký pán. Měli dvě děti Adélku a Karla. Paní Salačová byla dcerou
nadporučíka Holého a pocházela ze Staré pošty. Byla menší postavy.
Když se vdávala z pošty slečna Pišlova za profesora pana Josefa
Davida, byl pan Salač za mládence. Nevěsta se vyslovila „Kdyby tak
byl na místě ženicha pan Salač“. U Salačů žila stará slečna, sestra
pana Salače. Ta měla syna Karla, který byl na studiích. Pak později
se provdala za Slováka pana Vavrika, který vozil mléko do Dvora
Králové. Byl v Americe. Adélka důchodních byla moc hezká. Trochu
maličko stáčela jedno oko. Karel byl mladší a také hezký hoch. My
jsme se s nimi málo stýkali, byly to panské děti. Chodily pěkně
oblečeny. Adélka jediná mohla do zámku, hrát si s princeznami. Já se
s ní scházel jen o hodinách němčiny u pana učitele Pirkla. Jinak
jsem s ní nemluvil nikdy.
V oficírnách hned zkraje bydleli Mazancovi. Pan Mazanec byl vrchním
kočím. Paní Mazancová byla Moravanka z Koryčan. Měli 4 děti.
Nejstarší Greta byla v mých letech, pak byla Mařenka, Karel a Marta.
Ze všech se stali Němci ve Vídni. Ale paní Mazancová se německy
nikdy nenaučila.
Kníže měl v Miletíně první auto. Šoférem byl pan Růžička z Kolejů.
Učil se šoférovat ve Vídni. Druhým šoférem byl pan Mazanec.
Stěhovali se zároveň s knížaty, kteří Miletín prodali bance. Snad
kníže pán prohrál moc peněz, nebo proč to museli prodat, nevím.Ale
bylo zde již smutněji. Zvykli jsme si na ně.
Šafářem byl pan Bukovanský. Měli několik dětí. Dceru Annu, která se
provdala za pekaře pana Luňáka a brzy umřela, Jeník byl vyučen
obuvníkem a byl dobrým hudebníkem. Hrál na křídlovku. Pak se usadil
v Liberci. Josef se vyučil u nás krejčím.To byl takový hodný, ale
zbrklý hoch. Byl veliký. My tehdy měli dílnu v l. poschodí a on
spadl mnohokrát ze schodů. Jednou nesl nějaké peníze na poštu a
potom šil. Najednou odběhl a sháněl mýdlo a voňavku. Použil
stvrzenku namísto klozet papíru. Šťastně ji vytáhl a očistil. Jednou
jej tatínek poslal do Miletínka k panu správci Matěji Šťastnému s
prací. Pepík přišel domů a říkal: „Pane mistr, máte ušít panu
správci nějaké láčky-máčky“. On pan správce by Moravák. Když k nám
přišel, ptal se tatínek, co vlastně chce ušít. Přeci abys mi ušil
podláčky (podvlékačky). On měl takové zvláštní nářečí.
Když se přestavoval kostel, běhali princové po lešení a shodili
cihlu na hlavu jednoho děvčete. Tu potom odnášeli do zámku. Pepík
byl u toho a přiběhl celý vyděšený: „To měli pane mistr vidět, jak
ji nesli za zadní nohy do zámku“. Děvče nebylo těžce zraněno.
Myslím, že byla Růžičkova. Pak měli Bukovanských ještě syna Vaška a
dceru Mařenku. Dříve byli v Miletínku. Jednou seděl pan Bukovanský
na lavičce a měl na klíně malého Vašíka. Přišel k nim adjunkt Blažek
a ukazoval revolver. Vyšla z něj rána a zasáhla pana Bukovanského do
prsou. Prošla těsně nad hlavičkou malého Vašíka. Pan Bukovanský byl
prvním operovaným v hořické nemocnici. Uzdravil se. Tu kulku nechali
rozříznout a každý, jak pan Bukovanský, tak pan Blažek si ji nechali
zadělat do přívěsku k hodinovému řetízku. Bukovanských byli velice
vážení a hodní lidé. Paní byla o 10 let starší, ale žádný jsme to
nevěděli. Pan Bukovanský zemřel o mnoho let dříve. Měli pak hostinec
na Zábřezí. Hoši byli všichni ve válce. František byl rajťákem u
knížete a ke konci života přišel o řeč.
Parkáň kolem roku 1900
Věž patří k nejstarším památkám
Miletína, ale kostel, ten se v těchto letech přestavoval. Pamatuji
se, jak tam stálo lešení, pamatuji se na kameníky a sochaře, jak
chodili v bílých pláštích, na hlavách měli bílé barety. To bylo
ruchu kolem kostela. Pamatuji se na den, kdy byl kostel vysvěcen
biskupem Brynychem z Hradce Králové. Tehdy se stala velice
nepříjemná věc s uvítáním. Lidé čekali na cestě k Hořicím s prapory.
A tu zdejší rodák pan Bohumil Erben, známý svými šprýmy rozhlásil,
že biskup jede jinou cestou. Všichni běželi na cestu ke mlýnu a
mezitím pan biskup přijel, ale nikdo ho nevítal. I urazil se velmi a
když světil kostel, tak se zle oháněl kropenkou. Na to se pamatuji.
Ukazoval jsem potom každému rukou, jak zle kropil. Proti nám stála
kostnice. Byla o 1 ½ metru více vzadu. Ale soused Kraus ji se
svolením pana faráře Šubrta postavil víc do cesty . Našemu domu to
moc uškodilo. Marně dědeček protestoval. Děda byl volnomyšlenkář a
Krausovi chodili do kostela. Uškodilo to našemu krámu. Přesto
jsem měl pana faráře Šubrta rád a rád na něho vzpomínám. Konečně
jsem měl rád i Krausovy a vzpomínám na všechny v dobrém.
Nechci psát jen o významnějších lidech. Byli s námi i lidé ubozí,
bez nichž si nelze starý Miletín představit. Byli to zdejší
rodáci.Mezi nejznámější patřila stařenka Johana Poláková. Pod tím
jménem ji nikdo neznal. Říkalo se jí Žanynka.. Byla to taková
vrásčitá a suchá stařenka. Zamlada byla krasavicí a byla komornou na
zámku. Moje babička Lánská s ní chodila do školy. Zešílela z
nešťastné lásky k lesnímu Hrdličkovi, o němž jsem již psal. Byla
velice zbožná, fajnová v jednání. Ženám říkala milostpaní slečinko a
mužům milostpane. Svého času bydlela i v našem domě nahoře v
prostřední světničce. Jednou bylo nějaké papežské jubileum. Dala do
okna obraz papeže a okolo chvojí, zapálila svíčky a šla do kostela.
To se ví, že chytlo chvojí a obraz shořel. Sklo padalo dolů z okna.
Tatínek s dědečkem to naštěstí uviděli a uhasili. Dědeček jí řekl:
„Kdybyste to ještě jednou udělala, musela byste do ústavu“. A ona na
to řekla: „Pane domácí, já už jsem v ústavu byla, tak byste tam zase
mohl jít Vy.“ Pak ji nastěhovali do tzv. arsenálu. Šla-li po ulici a
děti jí řekly: „Žanynko, pojede tudy císař pán“, tak si klekla na
zem a křižovala se. Nosila sebou stále džbáneček a v něm vše, co od
koho dostala k jídlu. Byly to někdy bonbóny, čokoládička, chleba…
Když přišla k mlékařce, ta jí řekla, že džbánek nemá prázdný, ale
ona odpověděla: „Jen to tam nalejou milostpaní slečinko, ono to
stejně všechno přijde do žaludku.“ Mlékařkou byla paní Rachotová
(Slámová).
Další miletínskou figurkou byl tzv. Talián Špůr (Václav Špůr, nar.
1837 v Borku čp. 6, bydlel v Miletíně čp. 160 - pozn. H.). Pamatuji jej již
jako vetchého stařečka. Měl bílé vlasy a byl prý trochu slabomyslný.
Bydlil na Koši v posledním domku, již zbořeném. Byl rodákem z Borku.
Sloužil na vojně 12 roků. Když se navrátil, nedostal žádný podíl na
majetku a tak se z něho stal divný samotář. Na význačná císařská
jubilea se ustrojil do parády. Oblékl si tmavomodrý kabát se zlatými
knoflíky a vyleštěné metály. Na kalhotách měl našity hedvábné porty
a lampasy. Uměl italsky. Rozpustilí kluci na něj pokřikovali „porto
talijáno, mazáni kolo“. Ale on jim nikdy nenadával. Byl to takový
tichý dědeček. Žebrat nechodil. Rád jsem jej vídal.
Druhým takovým starým vojákem byl děda Makovec z Parkáně. Také
bojoval ještě pod Radeckým. Byl raněn do hlavy, jak on říkal
plezírovaný. Měl na vrchu hlavy takový žlábek, jako by mu to
promáčkli hůlkou. Byl tkadlec. Ostával v domě co teď bydlí paní
Kejzarová. Měl ruční stav. Tkal hlavně barchet na spodní prádlo.
Chodíval k našemu dědečkovi Birnerovi a sedávali u nás před domem na
lavičce. Pan Makovec nosil vousy, tzv. kaiserbart jako císař pán.
Ještě se dočkal první světové války a zajímal se o bojiště v Itálii.
Konce války se ale nedočkal. Měl dceru Matyldu, která byla provdána
za učitele. Ale neznal jsem ji.
Nejubožejším tvorem byl tzv. Joska Stejskal. Byl menší postavy,
nízkého čela z něhož již od poloviny rostly černé kudrnaté vlasy,
které nikdy hřeben nepotřebovaly, leda když se Joska dával stříhat.
Na něm se učili holičtí učni. Jeho zaměstnáním bylo celý den stát na
hnoji a pumpovat močůvku. K jinému se chudák nehodil. Vypadal v
obličeji tak, jako když se rodil člověk z opice. Nohy měl do X a
klátil se při chůzi. Velice špatně mluvil a bylo mu těžko rozumět.
Měl plat 2 šestáky denně, to je 40 haléřů. Jednou jej dělníci ze
dvora navedli. Říkali, že je hloupý, že pan správce má 4 šestáky a
nedělá nic. Tak se na to Josef opil a nadával: „Já mám jenom dva
tetáky a plávet má tyla tetáky a h…. dělá.“ Tak nevím, jestli mu
přidali. Lidi si z něho dělali blázny. Pamatuji, jak jednou o
dožínkách jej ustrojili za šaška, pomalovali dehtem, dali mu do
rukou hůl a on šel před kapelou a udával takt. Obžínky bývaly vždy
slavné. To jeli napřed na koních tzv. rajzáci, hudba a vozy s
děvčaty a ženami v krojích. Tehda byla veselice v hospodě u Kostků,
co je dnes samoobsluha. To bývala tělocvična Sokola. Tam Josefa
ještě víc opili, on se pomočil a tak jej vyhodili. Viděl jsem jej
pak jak se klátil v šaškovském, celý pomazaný dehtem, do dvora. Bylo
mi ho moc líto. Nikdy nikomu neublížil. Měl matku, ta byla u Erbenů
cukrářů zaměstnána. Velice pořádná žena. Kdy Josef umřel, nevím. Byl
jsem ve válce a když jsem se vrátil, byla většina miletínských
figurek pryč. Škoda, že je nikdo nevyfotografoval.
Jinou postavou byl zase Josef Čmelich. Byl o pár procent lepší než
Joska Stejskal a byl to též chudák. Chodil vždy v čistém prádle.
Oblečen byl v tom, co dostal. Byl také menší postavy. Na hlavě nosil
tvrďák (bonbonek), v létě slamák. Vše mu bylo veliké. Na nohou nosil
polovysoké holínky, štruple mu koukaly z bot. Taky žádný fešák
nebyl. Mluvil také špatně, ale líp než Joska. On žebral a nežebral.
Otevřel dveře a říkal: „To je hezky“, a nebo: „To pisí“. Ale
neprosil. Také rád pracoval. Nabízel se, že rozštípe dříví. Také u
nás byl. Bylo-li větší polínko a zasekl sekeru, kterou nemohl
vytáhnout, tak přišel: „Pote mi vytahnout sekyku“. Moc toho chudák
nenadělal, ale snažil se. Také býval u nás na oběd. Já strašně rád
švestkové knedlíky a viděl jsem Josefa jak jedl. Koutkama úst mu
tekla šťáva a mně se udělalo nevolno a dlouho jsem pak nemohl
knedlíky vidět. Jednou dělal dříví u šenkýře v Radnici pana Svobody.
Byl tam delší čas. Když byl hotov, tak si jej pan Svoboda zavolal a
říkal: „Pojď Josef, budeme dělat pořádek a počítat.“ Josef čekal s
radostí. Tu mu pan Svoboda řekl: „Tak Josef, doplatíš mně tolik a
tolik za stravu“. To se Josef rozzuřil a nadával: „Svoboda je
votjok.“ On si ale ani tu stravu nezasloužil. Když naštípal dříví do
košíčku, to si liboval: „To to psibývá.“ Ale lidi mu zaplatili z
útrpnosti. Ale také si z něho dělali blázny. Nejvíc se rozzlobil,
když na něho kluci křičeli - bz bz bz…To po nich házel kamení.
Jednou šel někde z práce a nesl košíček a motyčku. Tu jel s
vozíčkem, takovou košatinkou, zámecký kočí pan Mazanec a také si na
Josefa pokřikl. Josef uhodil motyčkou do košatinky a nemohl ji
vytáhnout a tu pan Mazanec práskl bičem do koní a Josef se držel
motyčky a utíkal za vozem. Když ji vytrhl, tak upadl. A nadával:
„Mazanec je votjok a má taky děvku pitomou.“ To myslil dceru
Mazancových Gretu. Ale ta nebyla pitomá, jen tak trochu těžko
chodila. Byla trochu výstřední. Josef se chlubíval: „Já jsem cistej
hoch, to Joska Stejskalu je pinavej.“ Chudák v době války, kdy byla
nouze u všech lidí, zmrzl doma v chudobinci. Našli jej po několika
dnech a museli ho do rakve rozlámat, jak byl zkroucený.
Jiná figurka byla Terina. Ta bydlela za kostelem v obecním domku. Je
již dávno zbořen. Stál tam, co je vchod do školní zahrady na levé
straně. Byl jednoposchoďový. Terina byla Erbenova. Říkali jí
„zaopatřený Erben“, protože prohlašovala, že je „zaopatsenýho
Erbena.“ Proč mu tak říkali, nevím a ani se na něj nepamatuji.
Terina byla odporná, špinavá a zavšivená. Bylo ošklivo se na ni
podívat. Žebrala.
Další z obecního baráku byla Pepka Javůrková. Jmenovala se taky
Erbenová. Její bratr měl vedle nás na rohu vinárnu a byl váženým
člověkem. Jeho dcera měla lesního pana Bartoníčka. Pepce se jinak
neřeklo než Javůrková, protože se zdržovala s nějakým tulákem
Javůrkem. Opíjela se tak, že zůstávala ležet u cesty. Lidé na ni
pokřikovali: „Javůrková, za dva drát“ (to byla kořalka). Ona silně a
nevybíravými slovy nadávala. Zlobila se, když ji někdo řekl
Javůrková. Jednou o senách šla k Podháji. Na lukách ženské obracely
seno taky na ni křičely: „Javůrková, za dva drát.“ A ona nadávala.
Šel kolem právě pan správce Fiala v žaketu s hůlkou. Velice vážený
pán. Býval rytmistrem u dragounů. Slyšel Pepku nadávat a tak ji
chtěl uchlácholit. Řekl jí: „Javůrková, nezlobte se“, ale ona, jak
jí řekl Javůrková se rozezlila a nadávala mu: „Ty votroku, ty seš ze
všech nejhorší“ a začala po něm házet kamení. A tu se milý správce
dal na útěk, jenom mu šosy vlály. Když potřebovala peníze, šla s tím
Javůrkem si sednout před vinárnu a tu jí něco bratr pan Erben dal,
aby odešli a nedělali mu ostudu.
Dalším z galerie ubohých byl Kr Kr Kr Krkonoška, to byl takový suchý
strejc, opilec. Bydlel v tom domku, co má dnes pan Pižl. Jinak se mu
neřeklo než Krr. Sháněl všude žáby a uřezával jim stehýnka a ta
nosil do zámku do kuchyně. Já bych to nechtěl, ale panstvo mělo
divné choutky. O svatbách se vždy postavil u kostelních vrat a
zatahovat. Kytici si vždy někde opatřil a začínal řeč: „Vážená
nevěsto a vážený pane ženichu.“ Měl z toho nějaký příjem, který zase
hned propil. Jednou se čekala nějaká slavná svatba a dlouho nejeli.
Krr si dal kytici u nás na práh a šel vyhlížet svatbu na roh uličky.
Náš učedník Jenda Velichů (kovářů), velice hodný a mírný chlapec to
viděl a nevím co jej to napadlo, ale hodil Krkonoškovu kytici u nás
přes plot na dvorek. Teď Krr utíkal pro kytici a ta byla tu tam.
Tatínek byl náhodou na dvorku a kytku mu podal - ještě to Krr stihl.
Ale zuřil a Jeník se chudák musel schovat na půdu. Snad by jej
zabil. Paní Krkonošková byla velice řádná žena.
Zvláštím člověkem byl pan Zubr. Byl zaměstnán jako čeledín u rolníka
pana J. Samka. Byl to takový neupravený, zarostlý člověk. Byl již
starší a opíjel se, ale když promluvil, bylo na něm hned znát, že je
to člověk inteligentní. Byl jaksi spřízněn s ministrem dr. Albínem
Bráfem. Uměl perfektně německy a psával lidem německé žádosti, i
latinsky uměl. Škoda jej, nebýti alkoholu, kde mohl býti. Kde
skončil nevím. Od pana ministra Bráfa dostával nějaký příspěvek.
Na kraji Rohoznice, první hospoda za mostem přes Bystřici se
nazývala Port Artur. Bylo to právě po válce Rusko - Japonské a to
jsme všichni fandili Rusům. Bohužel byli od Japonců poraženi. V té
hospodě byl šenkýřem pan Nálevka, taková rázovitá postava. Říkalo se
mu Berdes. Ten neměl na hlavě ani chloupek, ani řasy, ani vousy. Byl
takový od pití celý odulý, ale byl to hodný člověk. Měl ve zvyku
říkat fuk, fuk. Když mu někdo nezaplatil tak řekl fuk, fuk a bylo
to. Jednoho roku byly časté bouřky a do té hospody několikrát
uhodilo. Jednou byla bouřka když Berdes šel domů. Když byl na mostě
tak zase uhodil blesk do hospody. Tu Berdes se rozzlobil a křičel:
„Fuk, fuk otroku, už seš zase tady?“
František Gold byl zámožný měšťan. Měl na náměstí 2 domy. Povoláním
byl krejčí. Sestra jeho ženy měla někde v Trutnově za muže
továrníka. Pan Gold (říkali jsme mu Kult) byl notorický pijan. Dělal
kolik týdnů dobrotu, byl vážený, ale jak jej to napadlo, zase 3 až 4
týdny flámoval. A tak to střídal několikrát do roka. Měli 3 dcery,
ale všechny byly nějak duševně méněcenné. Nejmladší byla Hanka.
Strojily se nepěkně, na hlavách nosily šátky. Jedna z nich se vdala,
ale byla bezdětná. Pan Gold býval kostelníkem. Jednou nesl z pohřbu
ornát a kropenku. Stavil se v putyce a vykropil ji s celým
osazenstvem a to byl konec kostelničení. Utopil se pod Horkama v
potoce. To se ví, že byl opilý.
Franc Hrdinů byl starým mládencem. Býval mlynářským v trotinském
mlýně. Byl to chudák. Velice hodný a pilný člověk. Vždycky byl čistě
oblečen. Byl bratrem paní Kočové pekařové. Jezdil s trakařem do
Hostinného. Je to udivující jít to pěšky bez nákladu, ale on měl
trakař naložený vším možným, ovocem, balíčky dětem, které byly v
Hostinném na handlu, nebo se tam učily řemeslo apod. Před sedmou
raní se již vykládal na trhu. Za balíček brával 10 nebo 15 krejcarů.
Každou neděli chodil do kostela na pobožnost. Rád na něho vzpomínám,
byl to hodný člověk a poctivec.
Jedním z ubohých byl kulhavý Erbrt. Silně napadal a jinak se mu
neřeklo než pajdavý Erbrt. Chodil denně tahat měchy u varhan. Děti
se jej bály a větší se mu smály. Prý býval zámožným rolníkem na
Horkách. Kulhal od úrazu. Měl dceru Pepu, ta byla taky takový
chudák, byla hrbatá a měla křaplavý hlas. Ale byli to lidé, kteří s
námi zde žili a byli poctiví. Dnes by o ně bylo dobře postaráno.
Tahání měchů byla těžká práce a mše se sloužily denně ráno, takže
musil časně do kostela v zimě, v létě. V neděli byly služby Boží i
odpoledne. Byly to těžce vydělané krejcary. Kdy zemřeli nevím, byl
jsem ve válce a potom bylo všechno jinak.
Aninka Štefanova byla z Rohoznice a sloužila tuším u Rejlů. Také z
nějaké nešťastné lásky zešílela. Bydlela v l. světové válce se svým
otcem v obecním domku v Rohoznici. Každou neděli chodívala do
kostela. Byla vždy výstředně ustrojená. Nosívala černé šaty a na
tehdejší dobu krátké sukně, bílé punčochy a klobouk. Ošklivá nebyla,
ale měla takový zvláštní výraz v obličeji. Každý si jí musel
všimnout. Tehda v roce 1918, když byl veliká nouze , tak nebylo
dlouho vidět jejího tatínka. Lidem to bylo divné a tak se jí ptali,
co s ním je, není-li nemocen. A tu Aninka řekla, že jej snědla. Tak
se po něm pátralo. Když se jí ptali, kam dala kosti, ty by přece
musely být, tak řekla, že je spálila. Měla v hrnku ještě sádlo. To
prý po něm zbylo. Vše toto vypsal rohoznický kronikář pan Najman,
ale rohozničtí to v kronice nenechali. Styděli se za to, vždyť by
jim začali říkat lidojedi. Je-li to pravda nevím, ale starý Štefan
zmizel beze stopy. Aninka říkala, že zemřel a ona neměla ani na
pohřeb a nouze byla, tak prý jej snědla.
V Rohoznici žil krejčí pan Španiel. Byl to takový bodrý člověk,
veliký návštěvník hostinců, ale opilec nebyl. Zemřel ale v hospodě u
Rachotů. Chodíval k našemu otci. Chtěl, aby mu tatínek šil u obleků
dírky. To říkal: „Víš Franc, na dírky jsem votrok, ty neumím.“ Šil
velice úzké nohavice a lidé tomu říkali Španělky. Řemesla si ale moc
nehleděl.
Dalším krejčím byl mýtný Kněžourek. Byl to velice starý krejčí.
Šicímu stroji nevěřil. Chodil kupovat sýry a homolky a s tím
kšeftoval. Šil nám též do našeho krámu podvlíkačky, šil je ručně,
ale dobře to ušil.
Prokop Erben byl řezníkem. Byl to takový rázovitý člověk a měl syny
Františka a Antonína. Antonína jsem dobře znal již jako starého
mládence, šedovlasého podivínského dědu. Každou neděli chodil do
Lázní, kde prodával rohlíky, preclíky, amprecle a koláče. Málo
mluvil, jedině když hrál karty, tak prý mluvil. Zde učil pan učitel
Žába, který měl syna Františka. Jednou zbil Franta Prokopa Erbena
toho Žábovýho kluka. Pan učitel si šel stěžovat panu Erbenovi. Ten
byl v krámě. Pan učitel říkal: „Pane Erben, Váš Franta zbil našeho
Františka!“ Tu se Erben rozzlobil, popadl širočinu a křičel: „Cože,
že náš Franta bil Vašeho Františka? Já ho zabiju, já ho zabiju
votroka, bít Vašeho Františka“ a hnal se ven. Pan učitel jej prosil,
aby Frantu nechal být. Ale ten zuřil dál: „Já mu dám, aby náš Franta
bil Vašeho Františka!“ Pak se nechal přeci uchlácholit panem
učitelem. Když odešel pan Žába, zavolal si Frantu do krámu „Dals‘mu
hodně?“ „Dal“! „Tak to je dobře.“ a bylo po pokárání. Já se na ně
nepamatuji, jen jsem znal toho Tondu Prokopa a znám to z vyprávění.
A teď něco o Židech v Miletíně. Byly to rodiny Lokeschova,
Levitnerova, Frankenbuschova a Singrova. Měli vinopalnu, patřilo jim
několik domů v Komenského ulici a byli spřízněni, mimo pana
Frankenbusche, zakladatele továrny. Byli to hodní lidé. Hlavní
postavou byl pan Gustav Lokesch. Byl dlouhá léta svoboden. Nebyl
žádný krasavec, měl vadný zrak a nosil černé brýle. Postavy byl
korpulentní. Ale byl to dobrák. V domě, co je dnes JZD bydleli
Singrovi. Paní Singrová byla sestrou pana Lokesche. Měli syna
Rudolfa, který byl ve válce jako šikovatel. Pak tam bydleli
Levitnerovi, také sestra pana Lokesche. Ti byli všichni zaměstnáni v
kanceláři. Dále tam byli zaměstnáni pan Mencl (Němec), pan Stuchlík
jako bednář, pan Kulhánek jako kočí, pan Machek jako cestující.
Prodavačkou byl slečna Holubářová a účetním pan Žvachta. Byli to
lidé, krom bednáře a kočího, bohatí. V první světové válce obchod
upadal a začalo se vésti panu Lokeschovi špatně. Hrozilo to úpadkem.
Pan Lokesch sháněl všelijakou pomoc, ale marně. Až jednou jeden pán
z Prahy, pan Bergman slíbil pomoc, ale ať dá všechny židy z
kanceláře pryč. Ani nemusel, šli sami, když viděli, že je konec. Ten
pán mu půjčil peníze. Služebnou co byla u Lokeschů byla paní
Františka Erbenová. Dala mu veškeré své úspory a tak začal znovu.
Pan Lokesch k nám chodíval denně, i tatínek k nim. Byli kamarády z
mládí. Jak pan
Lokesch na jedno oko málo viděl, tak se mu stal malér. Měl na gumě
cvikr a hrál si s ním tak neopatrně, že si vyrazil to zdravé oko.
Ale on byl takový houževnatý, že si vycvičil to nezdravé oko a
trochu naň viděl. Byl velice vzdělaný. Měl akademii v Drážďanech a
studoval též v Londýně. Uměl perfektně německy, anglicky a
francouzsky. Když k nám chodil v době úpadku, říkával tatínkovi:
„Franto, jsem žebrák“, ale pak mu ten pán pomohl a během jednoho
roku se poměry změnily a tak zase přišel a říkal: „Franto, už jsem
zase milionář“. Tu služebnou, která mu pomohla si vzal za ženu. Ta
měla nemanželského syna Karla. Ten byl právě na vojně. Pan Lokesch
si jej vzal za vlastního a jmenoval se namísto Erben Lokesch. Byl
vyučen zámečníkem u pana Erbena Františka. Ten mu odkázal celý
majetek s podmínkou, aby si vzal za ženu slečnu Annu Vondroušovou
(sedlářovou), která byla u Lokeschů zaměstnána jako účetní vyznala
se dobře v obchodních záležitostech. Měla známost, i Karel chtěl
nějaké služebné děvče z bažantnice, ale vzali se se slečnou
Vondroušovou, který byla o 2 roky starší. Tak se stal Karel pánem u
Lokeschů, kam dříve se jen potajmu dostával k mamince. Paní učila
Karla trochu způsobům. On byl ze staré pálenky a jeho otec byl
pijan. Maminka pocházela z Lukavečka. Byla moc dobrosrdečná. Karel
neměl mimo 5-ti třídní školu, žádné vzdělání. Byl velice skromný a
hodný i když byl boháčem. Byli ale i s paní dost nešťastni. Měli 3
děti. Dvě dcerky a synka, který po porodu zemřel. Lékaři se věnovali
paní a chlapeček, kterého tak toužebně očekávali, zemřel. Také jim
umřela 4letá Karlička. Druhou dcerou byla Kateřina (Katrin), jak si
přál pan Lokesch, aby se jmenovala po jeho matce. Mladým se to moc
nezamlouvalo, ale nedalo se nic dělat. Také ta velice dlouho a zle
stonala. Studovala na anglickém gymnaziu. Provdala se za adjunkta
Ing. Haláčka.
Na den 15.října 1903 miletínští jen tak nezapomenou. Tragická
zpráva, jež toho dne po Miletíně i okolí se bleskurychle roznesla,
působila hrozně na každého, zvláště na toho, jenž znal členy rodiny
tak tragicky o život přišedší. Všeobecně vážený a pro svůj naprosto
uspořádaný život a předobrou povahu velice oblíbený muž pan
František Haratický, úředník tamnější Frankenbuschovy továrny v
sebevražedném úmyslu skočil do tovární studně as 7 metrů hluboké, v
níž bylo asi 5 metrů vody, vzav s sebou i své dvě dítky. Pan
Haratický asi před třemi měsíci ovdověl. Manželka jeho byla ženou
vzornou a matkou přepečlivou. Měli osmiletého synka Františka a
šestiletou Bertičku. Paní Haratická byla dcerou Fiedlerovou ze mlýna
v Trotince. Od smrti své paní byl pan Haratický velice zádumčivý.
Změna jeho duševního stavu byla stále zřejmější. Bol jeho dostoupil
takové výše, že se rozhodl. Život stal se mu ničím. Bohužel než
utratil život svůj, obávaje se osud svých dítek, učinil konec i
životu jejich. Časně ráno 15. října našel tovární topič pan Volf u
tovární studny dětský klobouček a šáteček. Jat neblahým tušením
sdělil svůj nález svým spoludělníkům, kteří pak mrtvoly Haratických
za pomocí hasičů vytáhli. Místní kovář pan Vrána vlezl po žebříku do
studně a po provazech je vyprošťovali. Studna přikryta byla silnými
prkny, z nich si jedno pan Haratický odkryl. Do dvora dostal se
zadními dveřmi, od nichž měl klíč. Soucit s nevinnými oběťmi byl
všeobecný a nejvíce se zračil o pohřbu. Tak tklivého pohřbu Miletín
dosud neviděl. Již od rána dne 17. října hrnuly se proudy lidu na
hřbitov, kde v čistě vybílené márnici byly postaveny tři otevřené
rakve, v nich uložena těla nebohých. Haratický nalézal se uprostřed
svých dítek, jejichž usměvavé obličeje působily na diváky
neobyčejným dojmem. Pohřeb konal se za obrovské účasti občanstva ze
širokého okolí. Oblíbený zdejší farář Filip Šubrt nemohl potlačit
slzy, pomodlil se plačky a bolestný srdceryvný pláč účastníků
doprovázel jeho modlitby. Tklivý pohřební průvod, jejž zahájily
dítky školní a doprovázený místním sborem dobrovolných hasičů, jehož
Haratický byl členem, došel do kostela, odkud se po církevních
obřadech vrátil na hřbitov. (Tehdy se rakve nosily, nebylo ještě
pohřebního vozu). Nad otevřeným společným hrobem velice tklivě
promluvil pan farář Šubrt a řeč jeho hluboký dojem a hlasitý pláč
ještě zvýšila. Tisíce slzí zámožných i chudých zkropily čerstvý rov
a rakve ubohých.
Znal jsem dobře celou rodinu. S Bertičkou jsem chodil do školy. Den
před touto hroznou událostí jsme dostávali od pana faráře Šubrta
obrázky s andělem strážným. Bertička ho také dostala. František
chodil do druhé třídy. Obě děti chodily hezky ustrojeny. Jsou
vyfotografovány s panem Haratickým u pomníku K.J.Erbena, když byl
postaven. Velká podobizna celé rodiny byla odstraněna při přestavbě
hrobu. Škoda. Jak jsem se dověděl, pocházel pan Haratický z rodiny,
ve které většina odešla ze světa dobrovolně.
(poskytla paní Zdeňka Hlobilová)
Miroslav Holan
(1928 - 2017), rodák z Miletína čp. 143, absolvent hořické Obchodní
akademie. Pracoval nejprve jako účetní v miletínské gumovce Ing.
Emila Celby, poté na různých úřednických místech, naposledy ve
Stavoprojektu v Hradci Králové. Takto
vzpomínal na Miletín svého dětství.
Narodil
jsem se v Miletíně. Jdeme-li od náměstí Komenského ulicí, odbočíme
pak první ulicí vpravo do ulice Arnoldovy, pak vlevo vkročíme do
ulice Barbory Linkové (matka Bedřicha Smetany), vpravo je
rodný domek K. J. Erbena (čp.142) a poněkud níže roubená
chaloupka čp. 143 – to je moje rodiště. Mohl bych na něj
vzpomenout slovy K. V. Raise:
"Ty domku starý šedivý, světničko naše."
Bohužel, dnešní jeho stav je
značně změněn, po smrti mé maminky jej zdědila sestra a prodala
cizím lidem, kteří na něm provedli značnou modernizaci. Pro mne však
ve vzpomínce zůstává v původní podobě, jakou měl v době mého
šťastného mládí. Za nízkými vstupními dveřmi dosti rozlehlá síň,
vpravo dřevěné schody na půdu. Pod těmito schody pak byl
kurník pro slepice. Uprostřed síně pak byly schody do
podzemního sklepa, kryté poklopem.
Za nimi byly dveře do tzv.
Komory, tj. místnosti spíše technického užívání: byly tam
skříňové „špajzky“ pro zásoby běžných potravin, dále pak vše
nepotřebné co se nevešlo do obytné světnice. Můj bratr Vláďa tam měl
i motocykl JAWA 25O, tatínek skříň na knihy kterých měl značný
počet. Tato místnost neměla podlahu, ani okno – jen malé okénko.
Vedle byly dveře do malé
světničky, kde se vešla jen jedna postel a dvě šatní skříně.
Vlevo od vchodu do domku byla
hlavní obytná místnost (5x5 m). Tam se odehrával veškerý
život celé rodiny. Vedle vchodu do místnosti vlevo bylo umyvadlo,
původně jenom plechové na stojánku (vodovod byl v Miletíně zaveden
až počátkem 30tých let), nad ním prostý věšák na všední oblékání.
Vprostřed světnice byl velký starodávný stůl, hlavně na jídlo. Mimo
něj byl tam ještě jeden, menší stolek spíše pro potřeby technického
rázu. Dále tato místnost sloužila i jako ložnice, byly v ní dvě
postele a jeden tzv. “otoman“. Vpravo od dveří pak byla plechová
kamna na vaření a pečení, později sporák na pevná paliva, v topném
období se před ně stavěla i topná kamna pro teplo. U pravé stěny
vedle kamen police na nádobí a jiné kuchyňské potřeby. Pokud byl
tatínek funkcionářem místní organizace textilních dělníků a jako
jejich pokladník vyplácel týdně podpory v nezaměstnanosti, byl ještě
před velkým stolem umístěn psací stůl této organizace. Světnice měla
3 okna – jedno do cesty před domem, dvě pak do štítové strany domku
směrem k západu. Navíc bylo ještě jedno malé okénko směrem severním.
V mém nejútlejším mládí nebyl ještě v Miletíně tudíž ani v našem
domku veřejný vodovod, voda na vaření i mytí se donášela z veřejných
kašen napojených na vodovod místního velkostatku z pramenu nad
Podhájem. O tomto bude ještě zmínka v další části mého vzpomínání.
Do domku též nebyl zaveden el. proud – svítilo se petrolejovými
lampami. Tak jsme i večer četli a psali třeba školní úkoly apod.
Teprve ve válce v roce 1941, když tatínek byl totálně nasazen do
Německa a vydělal více peněz, maminka zajela objednat do Hořic k
firmě Štědrý zapojení a instalace el. proudu. Vzpomínám si, že ještě
mimo dohodnutou cenu v korunách bylo přijetí zakázky podmíněno
dodáním jedné vykrmené husy. Bylo to v té době, kdy všechny
potraviny byly na příděl, zcela běžné.
Další části příslušenství domku
byly přístupny zvenku ze „záspi“ kryté přesahem střechy – vlevo od
vchodu okénko do komory, pak stodůlka a za brankou chlév pro dvě
kozy na mléko pro celou rodinu. Vedle suchý záchod a otevřené
hnojiště, zvenku kryté prkennou ohradou . Vpravo od vchodu bylo
jedno okno z velké světnice a malá zahrádka. Z ní kamenné schůdky k
zahrádce za domkem. Do ní se též dalo vstoupit zadním vchodem ze
stodůlky.
Nejbližší sousedé
Před naším domkem byla dost
široká cesta, po které projížděly i koňské potahy pro zásobování
přilehlých obydlí. Hlavně ji používal hostinský Kopecký z Komenského
ulice. Nad cestou asi 2 metry vysoká zeď od obydlí Hrnčířových
čp. 216. Josef Hrnčíř byl obuvník, který denně dojížděl do Dvora
Králové n.L. Do zaměstnání u fy. Hynek výroba obuvi. Měl 3 syny:
Slávka, Zdenka a Jarku. Slávek byl o rok mladší než já, vystudoval
obchodní akademii v Hořicích, po maturitě v r. 1949 byl zaměstnán v
Ústí n. L., tuším že v n.p. TESLA, v padesátých letech emigroval
dosti dramaticky přes Jugoslávii, Rakousko a Itálii do USA. Byli
jsme velmi dobrými kamarády. Pocházel z prvního manželství pana
Hrnčíře. Původní majitelka domku byla Emilie Volšíková, matka druhé
manželky. Další syn Zdeněk byl rovněž obch. akademik. Po sňatku se
odstěhoval do Hořic. Syn Jarka absolvoval Sochařsko-kamenickou školu
v Hořicích a po několika rocích též emigroval do USA.
Vedle Hrnčířových
byl menší domek již na pozemku hostinského Kopeckého, v němž tento i
dosti zámožný sedlák měl chlévy pro prasata, krávy a koně. Do ulice
v navýšení byly kamenné schody před vchodem do této stavby s jedinou
obytnou světnicí, ve které bydleli staří manželé Seifertovi,
kteří zřejmé i dobytek obsluhovali. Pamatuji, že ještě v době před
zavedením vodovodu v Miletíně za těmi kamennými schody stávala
dvoukolová kára s velikým dřevěným sudem, se kterou pan Seifert
dovážel vodu od veřejné kašny u silnice v Komenského ulici. Pamatuji
taky, že ti Seifertovi byli velmi na nás děti hodní, měli 2 dcery z
nichž jedna měla za manžela pana Andrejska. Ten byl státním
úředníkem na tehdejší Podkarpatské Rusi v Užhorodě a hlavně starým
přitelem z mládí mého tatínka. Přijížděli vždy na prázdniny k
Seifertovým a s jejích starším synem Mojmírem v mém věku jsem
kamarádil.
Vedle byl už jenom dvůr s
velkými železnými vraty od hospodářství Kopeckých.
Na druhé straně ulice bydleli
Sulimenkovi (čp. 142) – muž byl jménem Makar, původně ruský
zajatec z první světové války, který se do Ruska nevrátil. Měli
dceru Soňu a syna Vládimíra. Zděný domek je původním rodným domkem
K. J. Erbena. Až do třicátých let v něm ještě bydleli bezdětní
manželé Literovi. Pak si postavili dům čp. 315 v ulici Jiřího
z Poděbrad naproti Sokolovně. Byli to příjemní lidé, Alois
Litera je dokonce zapsán jako kmotr na mém křestním listě. Byl
povoláním švec a pamatuji, že jsme za nimi chodili se všemi opravami
obuvi. V tobě války u nich byla neteř Libuše, která studovala na
obchodní škole v Hořicích a byla původem někde od Městce Králové, z
Obce Podmokly. Ve válce potom u Sulimenků bydlel majitel
pojízdného kina Vacek, kterému jsme chodili dělat reklamu po
Miletíně, tj. roznášeli jsme s bratry letáky na jednotlivá
představení po domech a před dalšími jsme je zase měnili za nové.
Prodej vstupenek nám však nesvěřil ,vedle mírného poplatku nám
umožnil volný vstup. Tak jsme už v mládí měli možnost poznat mnoho
slavných filmů, které jsou dodnes populární. V té době bylo v
Miletíně jen málo rodin, které měly rádio, o televizi se ještě
nikomu ani nezdálo, takže to byla i pro obyčejné lidi jediná možnost
zábavy. A navíc poměrně laciná. Promítání se konalo v Radnici,
program byl několikrát týdně, ráno se autobusem film odeslal a
navečer opět z půjčovny přišel film další. Podle nařízení Němců
museli se totiž všichni takto podnikající provozovatelé podobných
zařízení ze dne na den ubydleti na současných „štacích“. Shodou
okolností právě v této době v Miletíně hostovala i divadelní
společnost Hrdý, která provozovala hlavně klasické operety
Štrause, Lehára aj. Po smrti původních majitelů domku zde byla
zřízena pamětní síň KJE. Tuším někdy koncem války, nebo dokonce po
válce.
Pokračujeme-li od nás směrem
doprava, po levé ruce nejsou žádná obydlí, jsou zde pouze zahrady od
mešťanských domů s čelem do ulice Komenského., rozdělené úzkou
uličkou k této ulici. Pamatuji, že v době než byl v provozu městský
vodovod, tak jsme touto uličkou chodili pro vodu k naší potřebě do
veřejné kašny napájené z „panského“ vodovodu od Podháje.
Vpravo do uličky je dům čp.
208 kde bydlela rodina Valešova, paní často chodila na
návštěvu i k nám. Pan Valeš byl poštovním listonošem, známý jako
důsledný vykonavatel svých povinností. Jinak ale také byl výborný
herec místního divadelního spolku. Měli syna Slávka, absolventa
obchodní školy, v době mého mládí pracoval jako úředník u firmy
LOKESCH - výroba likérů a limonád. Byl to velmi slušný mladík,
později se oženil někde na českoskalicku a několikrát jsme se
setkali i v době, kdy jsem pracoval jako účetní v RUBENĚ v Náchodě.
Po pravé straně od Valšových je
prudký svah ke spodnímu konci ulice Arnoldovy. Pak následuje tzv.
„pálenka“, kde pamatuji kovárnu p. Beneše, kde jsem v
nejútlejším věku se zájmem přihlížel kování koní.
Vedle byly ještě dva tuším
roubené domky patřící k panství, kde bývalí ubytováni pracující na
velkostatku. V prvním pamatuji rodinu Kadečkových, pán byl
invalida, asi z první světové války - měl dřevěnou protézu. Paní
byla zaměstnána v chlévech velkostatku zřejmě jako krmička a dojička
krav. Měli asi 4 děti - Honzu, Pepíka, Lídu a Andulu, později je
pamatuji, že bydleli v domě po Hofmanových, kteří byli odsouzeni pro
kolaboraci s Němci ke ztrátě majetku a museli se z Miletína
odstěhovati. V domku po nich později po oženění bydlel malíř
pokojů Jiří Voňka.
Vedlejší domek využíval
velkostatek na ubytování pracovníků ze Slovenska, přijíždějících na
sezónní práce (okopávání řepy, sušení sena, žně či sklizeň brambor
nebo řepy).
Za těmito domky byl směrem k
potoku rozsáhlý dvůr, kde měli společnou truhlářskou dílnu pánové
Antonín Tynis a Josef Petera. Později, myslím, že ještě za
války, si Tynisovi postavili vilku na rozcestí směrem na Chroustov.
Po válce pak se rodina Peterova v akci osídlování pohraničí po
odsunutých Němcích odstěhovala do Dolní Brusnice a firma zanikla.
Ulice B. Linkové pak končí vyústěním do ulice Komenského.
Vrátíme se kousek zpět a na
rozcestí vstoupíme do ulice Arnoldovy.
Na jejím počátku býval široký
trávník, kde nejbližší obyvatelé bělili vyprané prádlo.
Za ním stávaly tzv. „šráky“ kde
místní kolář z Tyršovy ulice, Vasil Nosek se svými syny,
vyvrtávali z borovicových kmenů roury pro zámecký vodovod a nám,
tehdy malým dětem dávali vyvrtané tzv. „trubičky“ vonící smolou,
byly výborným palivem do kamen.
Následoval dům Procházkových
- sálmistra Dlabolovy tkalcovny (čp. 148). Měli svodného syna
Arnošta, který byl tuším také úředníkem této tkalcovny.
Vedlejší domek (čp. 149)
patřil rodině Pižlově, měli dceru Jarču a syna Slávka, s
kterým jsem se setkával jako žák v Sokole. Dodnes se pamatuji, jak
výborně cvičil na nářadí, hlavně na bradlech. Pan Pižl byl tzv.
„šlichtákem“ v místní tkalcovně.
Dále napravo byl domek
Šecových (čp. 15O). Pan Šec vyvážel odpadní jímky tzv. suchých
záchodů, neboť v době mého časného mládí ještě dnešní moderní
splachovací záchody existovaly jenom v domech bohatších občanů
Miletína, o dnešních fekálních vozech se ani nezdálo.
Na téže straně ulice byl
domek Marie Stejskalové a její matky (čp. 151). Později se Marie
vdala za nějakého Kutnara z Rohoznice, kterého jsem blíže neznal. Po
smrti obou žen v domku bydleli Rambouskovi, kteří měli tuším
dvě nebo tři děti. Byli to už starší lidi, myslím, že se živili jen
příležitostnou prací, pamatuji jen nejstaršího syna, který hrával za
miletínský klub výborně fotbal.
Přes pěšinu vedle stával
domek čp. 152 Pánkových, dnes již zdemolovaný.
Na druhé straně ulice je
domek Všetečkových, staří dříve pracovali v místní tkalcovně,
měli nějaké starší děti, které byly již z domu, dobře však pamatuji
nejmladšího syna Bohouše. Byl vyučen jako příručí v textilním
obchodě firmy Sudek v Hořicích, ale pak pracoval myslím také v
tkalcovně. Když se oženil, koupil svobodný bratr jeho manželky téměř
již zřícený domek Stejskalův, důkladně jej opravil a žije v
něm dosud.
A přicházíme na rozcestí do tří
směrů: vlevo přes kamenný most, přímo kolem stojící „Štefanovy
stodoly“ nalevo potok a zahrádky od protilehlých domků a napravo
dům rodiny Dobrovských, pak rodiny Petrlákových, kteří
měli 3 děti: Máňu, Jarku a Olinu. Pan Petrlák byl jedním ze dvou
policistů města.
Vedle bydleli Šenkovi
měli dceru Marii a syna Vláďu. Nalevo byla lávka přes potok, přes
kterou chodili vedle továrního plotu zaměstnanci místní tkalcovny fy
Dlabola z naší části města.
Budeme pokračovati proti
zmíněné lávce do tzv. „schůdků“, nalevo pod nimi bydleli bezdětní
Najmanovi, napravo pak staří Hamanovi.
Na konci schůdků je nalevo
domek, kde bydlela pí. Pourová s dcerou Fančou.
Nad nimi v domku bydlely dvě
svobodné sestry Janákovy se svým svobodným bratrem Františkem,
který zahynul při náletu za války. Vcházíme do ulice Arnoldovy
vpravo s kopce.
Hned na rohu je rozsáhlý dvůr a
dům Hofmanových kde provozovali dost podivnou řeznickou
živnost. Měli dceru Jindru, která si podávala občas inzerát k
seznámení jako „krásná Jindra z Podkrkonoší“, dále syny Josefa a
Slávka a další dvě dcery Lídu a Emilii. Ty byly v našich letech a
také se společně s námi scházely ke společným hrám na plácku před
Štefanovou stodolou.
Pod nimi bydleli Pánkovi
s jedinou dcerou Božkou - mou spolužačkou. Pan František Pánek byl
krejčí, který dokonce pracoval i pro nějaký módní salon v Praze.
Vedle je domek Štefanův,
jejich dcera je manželkou Jaroslava Masopusta, tkalce v
místní textilce.
Naproti přes cestu bydlely
sestry Vitochovy. Po jejich úmrtí domek koupil a zrestauroval
Jaroslav Lhota, řeznický tovaryš.
Dále do kopce bydleli
Janečkovi, měli dceru Emilii a syna Jaroslava. Pan Janeček byl
továrním mistrem v tkalcovně a významným divadelním hercem místních
ochotníků.
V zatáčce vpravo v kopci ze
spodu vysoký dům Šimkův, původně „U Kočů“, kde stará
paní Kočová měla prodej láhvového piva a někdy mě tam naši v neděli
pro ně poslali. Ta paní Šimková byla dcerou paní Kočové. Manželé
Šimkovi byli jako kolaboranti s Němci v revoluci zatčeni, pak snad i
odsouzeni a skončili někde v Bavorsku. Když jsem za války pracoval v
totálním nasazení, setkával jsem se s ním s jako tzv. werkschutzákem
v uniformě na vrátnici. V tomto domě bylo několik nájemních bytů,
pamatuji např. sestry Fejksovy, rodina Stránských,
rodina Pečenkova aj.
Tady navazuje cesta na naši
ulici Barbory Linkové s naším domkem odkud jsme vyšli. Vrátíme se
nyní zpět na rozcestí u „Štefanovy“ stodoly zamíříme přes kamenný
most přes soutok Bystrého potoka a jeho části na náhon na mlýn
rozdělené u Podháje přes Miletínek.
Napravo je rozlehlá
zemědělská usedlost Hlavatých, kde v době války bydlel už jenom
svobodný syn František a rodina jejich dcery Homolkových z Prahy.
Ti měly tři dcery: Marii, Milku a nejmladší Andulu, které se také
podílely na našich podvečerních hrách na plácku před mostem. Jejich
usedlosti se říkalo „Na ohrádce“. Pamatuji se ještě na
starého pana Hlavatého, který mimo jiné pěstoval i zeleninu a jako
kluk jsem tam chodíval hlavně pro okurky. Později František Hlavatý
hospodařil jen v omezené míře.
Nalevo od mostu vedla dřevěná
lávka, která vedla do části obce zvané „Na koši“.
Hned u lávky byl dřevěný
domek Kopřivových, měli syna Láďu. Rodina Kopřivova byla známá
hlavně tím, paní Kopřivová byla po revoluci v roce odhalena jako
udavačka Němcům a odsouzena.
Za lávkou napravo podle potoka
bydleli bezdětní Jáklovi, dále pak zemědělci Vitochovi,
kteří měli dceru Evu a syna Zdeňka. Vedle Suchardovi s dcerou
Stáňou a synem Pepíkem. V dalším domku pobýval starý pan Balihar
a na konci před lávkou bydlela paní Munzarová s dcerou Slávkou.
Za lávkou na kopečku se říkalo
„U staré cihelny“, byl to větší panský dům, kde bydleli
zaměstnanci zámeckého panství Gingalovi – pán jezdil na
velkostatku s voly, paní pracovala v panském chlévě u krav. S jejich
synem Pepíkem jsem kamarádil, vyučil se krejčím u pana Portyka a pak
pracoval v Praze.
V tomtéž domě pak bydlela
rodina Jana Šubra, panského hajného, měli syna Vláďu, který byl
absolventem obch. školy a dceru Věru, která byla mou spolužačkou v
miletínské škole a pak po absolvování odborné školy pracovala jako
zdravotní sestra u zdejšího lékaře.
Vedle stál obytný domek jako
pozůstatek bývalé cihelny, kde bydleli Kovandovi, měli dvě
dcery - ta starší Věra byla rovněž mojí spolužákyní.
A tam také končí ta část
Miletína, která byla mým rodištěm. Tam jsem se narodil, prožil
velkou dobu světové krize a přesto na tyto časy mého mládí nejvíce
vzpomínám. Mrzí mne jenom skutečnost, že právě z našeho nejbližšího
okolí byli po skončení druhé světové války jako kolaboranti s Němci
označeni sousedé Šimkovi, Hofmanovi a Kopřivovi. Vycházelo to
samozřejmě ze skutečnosti, že ještě před válkou přicházeli sudetští
Němci nakupovat do Miletína, hlavně perníkové výrobky od Erbenů,
maso od Hofmanů či kořalky od Lokeschů. A protože tehdy ještě nějaké
nepřátelství mezi Čechy a Němci neexistovalo, a naši kolaboranti se
s těmito Němci znali, ledacos jim i na své miletínské sousedy
sdělili.
Jaroslav Polák (1916 -
2010)
pocházel z jednoho
z nejrozšířenějších miletínských rodů. Narodil se a vyrůstal na
Horkách, později bydlel a pracoval v Praze. Na sklonku života se
vrátil do rodného Miletína a stal se na řadu let nejstarším
občanem města. Zemřel v prosinci 2010 v Praze. Na jaře 2004 zavzpomínal na Horka svého dětství.
Polovina Horek patří pod
Miletín a polovina pod Rohoznici. První číslo u silnice bylo
označeno oválnou tabulkou: Země Česká, okres Hořice, obec
Miletín, osada Horka a totéž u posledního čísla, jen obec byla
Rohoznice (Hostinec Vobořil a Pišl, též host.) Byli tu většinou
malorolníci s poli v Miletíně i v Rohoznici. K Rohoznici patřila
osada Polšť a část osady Končiny u Trotiny. Polšť má jméno po nás,
neb po třicetileté válce sem byl z Javorníku u Hostinné povolán
vrchností Miletína a Hostinné Vojtěch Polák, aby se ujal spustlé
živnosti zvané Hubálkov pod Bukovinou. V Končinách - Rohoznice máme
nyní chalupu.
Rohoznice: První hospodářství
od cesty z Rohoznice byli Samkovi. Ti měli koně, ale Samek špatně
hospodařil. Propadl hráčské vášni. Když byl v první světové válce,
Samková všechny dluhy proplatila. Ale, jakmile se vrátil, šlo to
zase s kopce. Měli dvě dcery a syna. Aby si pomohli, pěstovali na
poli květák. Holky ho obětavě zalívaly konvemi vody ze studánky v
Rokli. Když byl květák ke sklizni, Samek ho vezl na voze na trh až
do Hostinné, kde za něj víc utržil. Večer přišel kůň s vozem
prázdným sám a Samek až za tři dny, když probendil všechny peníze. A
tak to se už přestalo líbit synovi. Odešel do Dvora Kr., udělal si
řidičský kurs a šoféroval. Později byl u vládního vojska. Avšak
jednou šel pěšinou ze Zálesí k nádraží dolů lesem, strhla se bouře a
vyvrácený strom ho zabil. Samková předčasně zemřela a s otcem
hospodařily dcery. Dluhy přibývaly u hořického advokáta až se stal
majetníkem hospodářství. Samek se starší dcerou odešel do V.
Vřešťova jako hajný, mladší sloužila v Praze, kde se vdala.
Hospodařil tu až do smrti Hryčák z Polska. Za socializace půdu
obhospodařovalo JZD. Dům se zahradou koupil chalupář z Prahy.
Druzí byli Hlavatovi s malým hospodářstvím a deseti dětmi. Hlavatý
pocházel z Rohoznice. Když byl ve válce, pomáhal ženě v hospodářství
jeho otec, na něhož se trochu pamatuji. Syn se dožil asi 90 let, což
je s podivem. Ke stáru oslepl a přesto štípal dříví na topení. V
tomto stavu mi jednou vyprávěl, jak byl za války v Albanii v zajetí
a nebylo tam co k jídlu. Když bylo nejhůř, dostal každý hrst hrachu
s ponaučením, že jiné jídlo není a že v zájmu zachování si život smí
se jísti jen zrnko za den. On to dodržel a přežil. Ti co snědli hned
tu hrst hrachu, časem zemřeli. Po jeho návratu se narodil ještě
Jenda a Vláďa. Hospodářství bylo malé, dvanáct lidí by neuživilo,
tak celou zimu doma tkalcoval na ručním stavu. Ten byl dřevěný a
pohon byl ruční. Jako děti jsme tam přeběhli i po sněhu bosi si
zahrát karty a pod. Ženu měl z Tetína a byl právě po porodu syna
Františka. Potřeboval zase pomoc nasadit vál stavu a žena se strhla-
Ve velkých bolestech zemřela v kaluži na dvoře. Tak jsem to slyšel
vyprávět, neb jsem nebyl ještě na světě. Tkalcování pamatuju. Odkud
byla druhá žena, nevím. Další synové byli Josef, Rudolf, Alois,
Milek, Václav, dcera Fanda, syn Jarka, Jenda a Vláďa.
Frantík se vyučil tuším v Horní Brané krejčí. Živnost si založil v
Bílé Třemešné, když se oženil s Benšovou z Trotiny, která vedla
střižní obchod. Šil mi za mlada šaty, jezdil jsem na zkoušky na
kole. Vyučil se u něj nejmladší Vláďa, onemocněl tuberou a zemřel v
Rohoznici snad ve mlýně o samotě. Frantík později na cosi onemocněl.
V nemocnici ve Dvoře Král. zemřel. Měli jednoho syna. Josef čili
Pepík, kamarádil s naším Pepíkem i ostatními dospělými jsou společně
vyfotografováni. Pepík se učil malířem pokojů. Pracoval v Praze a
oženil se s dcerou zaměstnavatele v Nuslích. Měli snad syna.
Naposledy jsem s ním mluvil, když šel na nádraží o víkendě. Měli
někde chatu. Milek se vyučil rovněž malířem pokojů a pracoval v
Praze. Občas jsem ho potkal. Oženil se s Pajasovou z Miletína. Rudka
se vyučil pekařem, sloužil u Vládního vojska. Dožil bezdětek
Brandýse n.L. Alois byl pekařem a pracoval v Bílých Poličanech.
Zastřelil se na cestě domů u lesa Bůčku. Václav byl tuším truhlář.
Po válce odešel do pohraničí. Později se vrátil na Horka, kde
postavil na pozemku Poláků z Trotiny dům. Sám na tom taky pracoval a
při kopání odpadu po hotovém díle dostal infarkt. V nemocnici v
Hořicích přes zákaz vstal a zemřel. Byl ženatý. Bydlí tam nyní jeho
syn. Fanda záhy onemocněla tuberkulosou kosti. Stavení bylo kamenné,
v zimě tekla voda po stěnách. Když odešla z domova, nemoc pominula.
V Praze se vdala, děti neměli. Naposledy jsem s ní mluvil v Miletíně
v kostele jako s vdovou. Za krátký čas nato zemřela. Jenda se vyučil
zedníkem a zdědil to doma. Bydlení zde vylepšil. Provedl izolaci
stavení podřezáním, na čímž pracoval více let. Dveře a okno do
silnice zazdil a zhotovil vchod a nová okna na jih do zahrady. Jeho
žena byla z Dehtova, žije dosud. Jeden syn svobodný žije s ní na
Horkách. Druhý se oženil a postavil dům v Miletíně směr Horka. Stará
matka babička Hlavatá se dožila asi devadesáti let. Syn Jan měl s ní
ve stáří značné potíže při její skleróze.
Hlavatý na Horkách zvonil třikrát denně Ave a taky umíráčkem a nebo
když tu procházel pohřeb. Teď tam nezvoní snad nikdo. Jeho žena
všecko mléko obrala o smetanu a stloukla máslo. V sobotu byl ve
Dvoře Králové trh a tam v nůši časně ráno chodila máslo a vejce
prodat. Děti doma měly na chlebě povidla. Chleba se pekl doma v
peci. Byla tam jedna světnice, dost velká komora, chlév a stodola se
žentourem. Velká zahrada až k Tučkom.
Další číslo patřilo sedlákovi Tučkovi z Rohoznice; patřila k tomu
zahrada a loučka. Dům byl pronajímán. Za první války tu byli polští
židé. Po válce jsem tam chodil si hrát s dcerkou krejčího Janečka.
Později odsud odešli do Tetína, kde si postavili dům a měli krámek.
Měli řadu dětí, žili spoře. Za jednoho syna se vdala Rejlová z
Miletína. O dům Tučků pečují potomci.
Naproti byla hospoda Pišlova. V podkroví byla babička, která prý se
pamatovala na vyhoření Miletína v r. 1846. Pišl měl dva syny. Starší
se přiženil do mlýna na Trotince s hospodářstvím, s poli. Za války
byl starostou Miletína. Mlýn pronajali, neměli děti. Mladšího
pamatuju jako vojáka - četaře. Oženil se pak a byl hostinským. Měli
dvě dcery. Provdaly se jinam. Dům vlastní rekreant z Prahy. Hospoda
už není.
Za Pišlovými bylo zemědělství Hlavatých, manželé bezdětní. On byl
neruda sám pro sebe, jezdil s koněm. Brzo pak zemřel. Vdova, hodná
ženská ho mnoho let přežila a odkázala starému Janečkovi z Trotinky,
který ji dosloužil k smrti. Ostatní zdědili jacísi příbuzní, kteří
odvezli i všecko nářadí. Tím končí stavení obce rohoznické, ostatní
bude Miletín.
Shora Stejskal, malorolník měl dva syny. Pepíka a Jarku. Jarka se
přiženil na Horní Dehtov a byli bezdětní. Josef o rok starší než já
se mnou chodil dva roky do měšťanky. Rád se napil a nerad se dřel.
Byl dlouho svobodný. Byl z prvních, co vstoupili do JZD. Ale i tam
dělal ze sebe maroda, náramně kulhal, ale lékař nemoc nenašel. Za
čas tedy z JZD vystoupil, aby měl aspoň doma živobytí. Jako letitý
se oženil. Ale když přišel k penězům, tak to propil. Žena mu umřela,
ženské neměly do čeho by ji oblékly do truhly. Nakonec chalupu
prodal a šel do domova důchodců v Hořicích, kde zemřel.
Křeček byl shromáždivý rolník. Měl syna a dceru. Syn zdědil
hospodářství, ale hospodařil už na Zdobíně, kam se přiženil. Dcera
se vdala do vsi za Bělohradem do hospody. Dostala 60 000 věno, to je
jako dnes 600 000 Kč.
Dufek byl podivín v chaloupce se zahradou vedle Křečků. Jednou tam
hořelo od nevymeteného komínu. Stříkačka byla vedle u Křečků zasutá
ve stodole za vozem a secím strojem. Než se hasičům podařilo vyjet
lidi uhasili požár kbelíky vody z rybníčku u Vobořilů. Kominík zato
seděl v žaláři 24 hodin. Potom tady bydleli Bartákovi.
Bartačka se synem. Syn chodil do textilky a taky spravoval boty.
Barták se ženou nebydlel už a byl nočním hlídačem v textilce na
Trotince. Někde tam taky bydlel. Bartačka k nám chodila pro mlíko.
Horákovi - Vobořilovi měli druhou hospodu na Horkách. Akorát naproti
Hlavatovým. Horák byl zedník s kouskem pole, Horačka pocházela ze
Lhotky dělala šenkýřku. Měli krávu a slepice, zahradu. Bývaly tu
zahradní slavnosti za Vobořila s hosty z Miletína. Ale to až
později. Horákovi měli dvě dcery. První se vdala za hostinského
Faifra v Bělohradě. Mladší Matylda byla švadlenou. Jako svobodná
otěhotněla se synem hostinského Vondrouše z Miletína. Ale ten měl k
tomu holky dvě a mohl si vzít jen jednu. A tak Tylda zůstala na
ocet. Využil toho z Poličan Alois Vobořil a přiženil se. Narodil se
syn Josef. Vobořil dělal hostinského svérázně. Povídá hostům - Kráva
se mně tam vysrala. Ale zahradní slavnosti uměl zorganizovat. Měl
taky flintu, dělal nimroda. Přesto Tylda byla dobrou švadlenou, měla
i několik holek pomocnic. Brzy se projevily těžkosti s Pepíkem. Byl
to holkař, sváděly ho i švadlenky domácí. Na vojně měl nějaký
průšvih. Spravil to Vobořil. Trutnovský velitel si odsud odvážel
zabité prase. Ale za čas dostal infekční žloutenku, kterou léčili
doma. Měl nařízenou dietu, kterou obcházel. Místo jednoho vejce jich
snědl pět a to nemocná játra nezdolala. V nemocnici pak mu Vobořil
dával krev, ale bylo pozdě. Proč tu žila ještě Matylda? I ta za čas
zemřela. Vobořil se dokázal ještě dvakrát oženit a dnes tam žijí
lidé z Rohoznice, které ani neznám.
Polákovi byli naproti přes silnici trochu níž. O nás jsem toho dost
napsal též obšírné zprávy v Pod Zvičinou. Nicméně všeobecně o
Horkách chasa se tu sdružovala a po večerech společně bavila, někdy
i poškádlila. V létě byly toulky po lesích, v zimě jsme sáňkovali a
nebo taky hráli karty. Večer se dralo peří a nebo četlo. Ale to až
když byla po dvacátých letech elektřina. Dlouho se svítilo
petrolejkou. U nás byla nejdřív jen na motor k mlátičce, aby se
nemuselo jezdit žentourem. Elektřina byla silnější a mlátili jsme
pak rovnou z fůry z pole. Jen část žita se nechávala na mlácení
cepama. To aby byla dlouhá sláma na došky na střechu. Každý rok se
část pokrytí vyměňovala. Hlavatovi měli míň pole a víc dětí a na
zavedení elektřiny jim nezbývalo za jejich života, až snad Jenda.
Když se narodil doma Vláďa, naše maminka zabíhala posloužit rodičce
devátého dítěte. Náš otec byl sečtělý, na vandru se naučil německy a
byl tři roky na vojně. V kuchyni. Byl taky jednatelem hospodářské
besídky pro Trotinku, Horka a okolí. Objednával vagon vápna na
hnojení, semena, prášky, nové odrůdy brambor z Vysočiny a u Pišlů
byl trier a jiné společné nářadí. Sedlačil na poli do věku 72 let (v
únoru 8.) Té zimy porážel u potoka vrbu, dostal zápal plic, ulehl a
už nevstal. Měl postel u okna a nesnášel pohled do přírody. Nechal
se přestěhovat do kouta za kamna. Odepíral návštěvu lékaře a kněze.
Posléze si dal říct a kněz ho zaopatřil. Od toho dne se pak postel
stěhovala zase k oknu. Zemřel počátkem července. Pochovali ho i se
zlatou medailí, kterou dostal za padesát let činnosti u hasičů. Po
požáru u Dufka se postavila kolna pro stříkačku u silnice na
Trotince u Čeřovských. Když hořelo v noci v Miletíně, byli tam naši
první, neb to byla dvojkolka se kterou běželi jen hasiči. Nesháněli
koně a byli na kopci.
Takže jsme se dostali na Trotinku skoro spojenou s Horkama. Hoření
patřila k Rohoznici a dolení k Miletínu. Hranici činil potok
Bystřice. Nahoře bylo asi 5 čísel: Polákovi, Střihavkovi, Janečkovi,
Tarant (?) a Čeřovský. Dole byl dům Janečkův. Janeček se dožil 95
let a měl asi 3 - čtyři dcery a syna. Ten marodil se žaludkem,
operovali ho. Před druhou operací si vzal život. Můj bratr František
se oženil s Pepičkou Janečkovou. Pak tam byla tkalcovna a vila
ředitele. Za tkalcovnou byl mlýn, kde jsme mleli žito a pšenici
(Trnovský nájemce) Vedle továrny byl rybník, ze kterého šla voda do
parní kotelny, která poháněla všechny stroje transmisí. Vysoký
komín, píšťalka hlásící začátek a konec směny. Po první válce
pracovala na dvě směny. Dnes je tam jiný průmysl. Mlýn už nemele. -
Maminka o 10 let mladší přežila tatínka o 32 roků. Bylo ji 84. Je to
dobře sečteno? Zemřela roku 1960. Dnes se divím, že ještě žiju.
Děkuji Bohu jen za každý den i noc. Taky jsem byl za totality v
Bakalářích - Klíče - Opakovali to po 30 letech (ke shlédnutí
ZDE). I ten Menšík (dostal
jsem se i do jeho životopisu), ač mladší, dávno zemřel. Potomků po
rodičích je asi 130 a máme sjezdy na přestupné roky. Letos bude
zase, v Hořicích v autokempinku 13. června po dva dni. Je přihlášeno
80 účastníků a já tam budu nejstarší, už jediný syn.
Náš sroubený dům na Horkách sboural třetí manžel neteře Emilky. Ta
rytina je dokument. U silnice před Horkami je nyní tabulka Trotinka,
mezi Horkami a Trotinkou žádná a až u lesa u Čeřovských je jednotně
Trotinka. Na Horka lidé pomalu zapomínají. Z původních obyvatel jsou
tu jen Hlavatovi, Kňourkovi a náš rod Poláků jen po přeslici. I na
Trotince, odkud pocházel tatínek.
(kráceno)
|
