| |
|
Oproti spolužákům však, Karel Erben, syn ševce
z čp. 142, pocházel z chudých poměrů. Měl však jiné přednosti –
nepochybné nadání a nezištnou péči děda a strýce Žábových,
miletínských kantorů, kteří dovedli chlapcův talent, i přes chatrné
zdraví, náležitě rozvíjet.
Nejen zásluhou Františka a Josefa Žábových, ale též pozorným
dohledem pokrokového miletínského faráře Jana Arnolda, byli tito
nadaní chlapci (ale nejen oni) dobře připraveni na další studium.
Karel Erben odešel v roce 1825 na gymnázium do Hradce Králové.
Oproti spolužákům ze zámožnějších rodin však pro něj bylo studium
z existenčních hledisek velmi náročné, udržel se jen díky kondicím a
hodinám hudby, které dával v hradeckých měšťanských rodinách. Jako
mimořádně nadaný student však vytrval a s podporou miletínské i
poličanské vrchnosti a jejich úředníků mu bylo umožněno studovat od
podzimu 1831 na pražské univerzitě filozofii. Ta tehdy představovala
jakousi přípravku pro studium na ostatních fakultách a Erben tak po
dvou letech přestoupil, podobně jako řada starších spolužáků (mj.
právě Lhota, nebo K. H. Mácha) na práva, jejichž studium slibovalo
do budoucna možné uplatnění ve státní správě.
Během právnických studií došlo k setkání, které Erbenův další život
zásadně ovlivnilo. Seznámil se s největší soudobou autoritou českých
vědeckých kruhů, Františkem Palackým. Ten v té době začínal
z pověření českých stavů pracovat na oficiálním vylíčení českých
dějin a využil Erbena a jeho spolužáka Karla Havlíka, pro které byl
každý přivýdělek dobrý, k opisování rukopisu Historie církevní
Pavla Skály ze Zhoře. Záhy poznal Erbenovu pečlivost a vytrvalost
v práci se starými listinami a zůstal mu nakloněn. Pro Erbena to
byla jedinečná praktická škola – získával rozsáhlé zkušenosti
paleografické a diplomatické, dobře poznal též bohatou češtinu
předbělohorské doby.
Po ukončení studií
v roce 1837 Erben záhy poznal, že i jako právník má před sebou jen
malé možnosti uplatnění – získat místo úředníka ve státní správě,
nebo soudnictví bylo pro mladého absolventa bez praxe (případně
náležitého původu) prakticky nemožné. Nastoupil tedy místo
neplaceného kancelářského praktikanta u kriminálního soudu. Studoval
dále, aby mohl co nejdříve v úřední hierarchii postoupit výše a
v lednu 1839 složil soudcovskou, tzv. apelační zkoušku. Zatím si
však pomohl jen na, rovněž neplacené, místo konceptního praktikanta
u soudu fiskálního.
Po svém sňatku
v květnu 1842 si uvědomil, že nekonečné čekání na placené úřednické
místo a případnou definitivu se neslučuje s odpovědností za hmotné
zabezpečení rodiny. Rozhodl se tedy opustit státní službu a vydat se
na dráhu soukromého vědeckého pracovníka. Umožnil mu to právě
František Palacký, který mu již roku 1841 zajistil první stálý
příjem, který plynul z funkce aktuára (písaře, zapisovatele)
Královské společnosti nauk, kde Erben pečoval o knihovnu a
písemnosti. Nyní pro něj získal Palacký nový úkol, který měl
Erbenovi získat 300 zlatých ročně v příštích šesti letech – pro
stavovské Vlastenecké (národní) muzeum měl prozkoumat venkovské
archivy a získat z nich originály či opisy dokumentů, významných pro
historii českých šlechtických rodů.
Erben se úkolu ujal
s patřičnou horlivostí, i přes srdečnou nelibost své mladé ženy, pro
kterou to znamenalo dlouhé týdny samoty. Začal na frýdlantském
zámku, pokračoval v jižních Čechách. Tam již získal i mnoho
materiálu pro svou národopisnou a slovesnou zálibu. Úspěch a značné
pracovní nasazení udělalo na mecenáše z Vlasteneckého muzea dojem.
Karel Jaromír Erben byl proto v únoru 1846 jmenován muzejním
asistentem, což mu přineslo drobné zvýšení platu, ale i mnoho
dalších povinností. To, že si ve svém archivním bádání počínal
vskutku horlivě, dokumentuje satirická báseň Karla Havlíčka, nazvaná
„První jenerální schůzka Českého národního museum 1847“:
|
|
„Archiv náš se valně množí,
máme v něm nejvíc kradené zboží,
neb pan Erben, náš přičinlivý asistent,
bere, kde co najde, papír i pergament;
v létě ho po Čechách na pajty vysíláme,
a co v létě nakrad, v zimě pořádáme.
Tak se řídí moudře naše síla
dle mezí, které jí příroda naznačila.
Tím se šíří naše moc nemálo,
že se nám už město Trutnov vzdalo,
neboť jak magistrát zvěděl dozajista,
že se do Trutnova Erben chystá,
všechny svoje staré spisy sebral
a do našeho archivu zaslal.“
|
|
Nutno poznamenat, že
Erben svými „pajty“ zachránil mnoho nenahraditelných dokumentů a
diplomatických památek, které by ve svých původních úložištích
pravděpodobně došly zkázy. V polovině 19. století neexistovaly
žádné archivářské standardy, písemnosti se skartovaly podle
momentální potřeby, často bez ohledu na jejich obsah, nebo
historickou hodnotu, mnohé bylo ztraceno při požárech, i během
válečných operací a pruské okupace roku 1866. A byl to právě Karel
Jaromír Erben, který byl u toho, když vznikaly tyto standardy a
české archivnictví vůbec.
Jak je zřejmé i
z Havlíčkovy satiry, Erben si v té době již získal určitý věhlas, a
to nejen jako básník a sběratel lidových písní, ale zejména jako
odborník na starou českou literaturu a staročeštinu vůbec. Práce tak
měl dostatek – na přání Palackého redigoval Výbor z literatury
české (1. díl 1845), bývalý spolužák a důvěrný přítel Havlík jej
přizval ke spolupráci na překládání Řádu soudního a konkursního.
Tato zkušenost Erbena nakonec přivedla až do státní terminologické
komise, která vznikla roku 1849 ve Vídni pod předsednictvím Pavla
Josefa Šafaříka a jejímž účelem byl dohled nad překlady Říšského
zákoníku do národních jazyků mocnářství. Tři měsíce roku 1849
tak Erben strávil ve Vídni a spolu s ostatními členy komise stál u
vzniku odborných výrazů jako ústava, závěť, branec, nebo četník a
jejich zavedení do spisovné češtiny. Vlastním Erbenovým příspěvkem k
české právnické terminologii je například výraz z oblasti trestního
práva „pokus zabití“, o který vedl „urputný“ spor s kolegou
Šemberou.
Obdobně se podílel
též na překladech Občanského zákoníku, Obecního řádu města
Prahy a Trestního řádu a zákona. Množství náročné práce
s překládáním a archivní povinnosti v muzeu vyplňovaly Erbenovi
všechen čas a podepisovaly se i na jeho zdraví. V roce 1851 trpěl
přepracovaností a vrátily se obtíže spojené s chronickou
tuberkulózou. Sám si byl vědom, že při svém zdraví nemůže dosavadní
pracovní tempo déle vydržet a vystupňoval proto snahy o získání
stálého a dostatečně honorovaného pracovního místa. Jedinečnou
příležitostí se ukázal být konkurz na úřad archiváře města Prahy
s ročním platem 1000 zlatých. Ze čtyř uchazečů měl Erben nejlepší
předpoklady a vlivného přímluvce Šafaříka – magistrátní radou byl
téměř jednomyslně vybrán a 1. října 1851 do úřadu nastoupil.
|
|
Život Karla Jaromíra Erbena se získáním funkce
archiváře města Prahy zásadně změnil. Ve svých čtyřiceti letech
konečně získal práci a ocenění odpovídající získaným znalostem a
zkušenostem. Nebyl již dále odkázán na vyčerpávající jednorázové
zakázky a příležitostné výdělky. Konečně mohl trvale zajistit rodinu
a získal prostor a prostředky k tomu, aby se věnoval tématům, která
jej, kromě historie, přitahovala nejvíc – vlastní básnické tvorbě,
slovanské literatuře a lidové slovesnosti.
Nejprve připravil k vydání některé z písemných
památek, se kterými se během let strávených v archivech seznámil a
které patřily ke „zlatému fondu“ českého předbělohorského
písemnictví - Tomáše ze Štítného knížky šestery o obecných věcech
křesťanských“ (1851). „Krištofa Haranta z Polžic cesta do
země Svaté a do Egypta“ dva díly (1854-1855), Legenda o Sv.
Kateřině (1860), Komenského „Labyrint světa“ (1862),
Mistra Jana z Husi sebrané spisy české a řada dalších. Především
však zhodnotil obrovský diplomatický materiál sesbíraný pro Národní
muzeum, když vytvořil první ucelený soupis listin se vztahem
k nejstarším dějinám Čech a Moravy – Regesta diplomatica nec non
epistolaria Bohemiae et Moraviae, vydaný v roce 1855. Erbenovi
se podařilo vydat pouze první díl, zahrnující období let 600 – 1253,
obsahující regesty i částečné opisy 1358 listin, které Erben
kriticky zkoumal, hodnotil a poukazoval
na možné |
 |
|
padělky. Vytvořil též podrobný rejstřík osobních
a místních jmen, i bohemik vyskytujících se v latinských textech.
Toto dílo dodnes patří k základním pomůckám historiků a mělo řadu
pokračovatelů. Následující Erbenem plánované tři díly Regest,
připravil k vydání Erbenův přítel, archivář Josef Emler. Obsahovaly
listiny z let 1253 – 1346 a vyšly postupně v letech 1882 – 1892.
Vydávání pokračovalo ve dvacátých a padesátých letech, poslední tři
svazky, které celé obsáhlé dílo zakončily, vyšly v roce 2000.
|
 |
Během přípravy
Regest stačil rovněž vydat svoji nesmrtelnou Kytici (1853). Nemohl
však zapomínat na úřední povinnosti archiváře, tím spíš, že archiv
hlavního města Prahy do té doby vlastně ještě neexistoval a bylo
právě na Erbenovi, aby tuto budoucí významnou instituci fakticky
vytvořil. Vzápětí po nástupu do úřadu vypracoval základní pravidla
pro evidenci archiválií a stanovil, jaké písemnosti budou v archivu
ukládány. Poté se pustil do pořádání – sepsal na 1500 pražských
městských knih, evidoval cenné listiny a privilegia. Shromáždil a
utřídil městské písemnosti, rozptýlené na mnoha místech, zpracoval a
zachránil starou městskou registraturu, uloženou ve sklepích
mikulášského kostela.
Z titulu archivářské
funkce a zaměstnance magistrátu vydal řadu drobnějších prací, jako
Die Primatoren der kön. Altstadt Prag (1858), nebo „Dějiny
měšťanských ostrostřelců Pražských“ (1860). Cenné jsou rovněž
jeho popisné práce věnované pražské staroměstské radnici z 60. let.
Publikoval množství novinových a časopiseckých článků, ať už
v časopisech odborných (Časopis Českého Museum, Právník),
literárních, nebo kratochvilných (Obzor, Květy). Tematicky
se stále častěji přikláněl k ryze
národopisným |
|
tématům, jako např.
Popis krojů lidu selského, tak nazvaných Chodů neb Buláků z okolí
města Domažlic v Čechách (Květy 1867). Nelze rovněž opomenout
spolupráci na Riegerově „Slovníku naučném“.
Erbenova badatelská
činnost v oboru historie a archivnictví byla rozsáhlá, nicméně nelze
patrně stanovit, v jakém poměru byla vůči jeho badatelské činnosti
národopisné a sběratelské. Tím spíš, že se tyto předměty výzkumu
vzájemně nevylučují a naopak v mnohém těsně souvisí. Výsledkem je
rozsáhlé a pestré Erbenovo dílo, které dodnes vypovídá o jeho
neúnavnosti a činorodosti až do posledních dnů života. Je
podivuhodné, že člověk tělesně slabý a od dětství se potýkající
s těžkým plicním onemocněním, dokázal polovinu svého života pracovat
v nevětraném a prašném prostředí starých archivů. Nicméně lze
předpokládat, že mu právě toto prostředí pomalu, ale jistě ubíralo
na chatrném zdraví a tížilo slabé tělo, které se nakonec, na podzim
1870 nedokázalo ubránit žloutence. Tehdy Karel Jaromír Erben,
ředitel pomocných úřadů pražského magistrátu, rytíř cís. ruského
řádu sv. Anny, rytíř černohorského řádu Danilova „Za nezávislost
Crne Gore“ 2. třídy, čestný doktor cís. univerzity v Charkově,
čestný poručík c. k. priv. sboru pražských ostrostřelců, čestný člen
a dopisovatel mnoha učených společností a spolků, zemřel.
Použitá literatura:
BRANDL, Vincenc: Život Karla Jaromíra Erbena. Brno 1887.
DOLANSKÝ, Julius: Karel Jaromír Erben. Praha 1970.
GRUND, Antonín: Karel Jaromír Erben. Praha 1935.
Světozor. Obrázkový týdeník. IV, 1870. Číslo 48 z 25.
listopadu 1870. |
| |
|
|
