|
V listopadu 1915 nastoupil se
svým praporem na východní frontu. Zde se setkal s krutým zacházením
ze strany důstojníků a rychle v něm sílilo rozhodnutí, využít vhodné
příležitosti k přechodu fronty. Na jaře 1916 onemocněl, poté se mu
podařilo získat „dovolenou na jarní práce“, takže se na frontu
vrátil až koncem června. Dlouho se zde nezdržel - využil zmatků a
častých denních i nočních útoků a již v noci ze 4. na 5. července
1916 přešel frontu a dostal se do ruského zajetí. Jako zajatec
vystřídal řadu táborů, díky jazykovým znalostem (uměl již tehdy
německy, polsky i rusky) se však brzy dostal na dobrou práci
v továrně na svíčky.
V květnu 1917 vstoupil do
československých legií. Přes jisté počáteční rozčarování
z nedostatečné organizace, vystupoval opět od počátku aktivně a
rychle si vydobyl uznání osatních vojáků, kterým často pomáhal svojí
znalostí ruštiny, i u nadřízených. V září se stal střeleckým
instruktorem u 6. „Hanáckého“ pluku. S ním se zúčastnil bojů u
Bachmače, kde byl raněn do zad. Přestože jej stále trápily bolesti,
na vlastní žádost se vrátil k jednotce. Na jaře 1918 pak nastoupil
cestu oné známé legionářské anabáze po trati Transsibiřské
magistrály. Do tamních bojů sice nezasáhl, byl však vybrán
k zvláštnímu poslání - měl projít přes bolševiky ovládané oblasti a
doručit do Vladivostoku tajné hlášení o stavu legionářských
transportů. Popis této cesty by se mohl stát dobrodružným románem -
v převlečení za ruského vysloužilce se úspěšně vyhnul všem hlídkám a
kontrolám, několikrát se ocitl v ohrožení života, ale přes všechny
překážky se dostal po několika týdnech do cíle.
Ve Vladivostoku již zůstal,
zúčastnil se několika střetů s Rudou armádou a pak byl s vleklou
nemocí průdušek transportován na rekonvalescenci do Japonska. Tam
zůstal čtyři měsíce, načež mu v únoru 1919 bylo s dalšími nemocnými
umožněno odplout, přes Indický oceán a Suezský průplav domů. O
Velikonocích 1919 se vrátil do Čech.
Válka sice skončila, velice
brzy se však začaly projevovat její následky - nedoléčené zranění
zad od Bachmače a neustávající bolesti zad přivedly Kulhánka na
jeden a půl roku do vojenské nemocnice v Josefově. Poznal zde svoji
budoucí ženu, zdravotní sestru Barboru a po návratu z nemocnice se
oženil. Jako 75% invalida pak dostal do správy sklad tabáku
v Miletíně a z brodecké chalupy se s manželkou přestěhoval do
Miletína čp. 20. Sotva třicetiletý zažil víc, než málokdo za celý
život. Čekaly jej však další těžké životní zkoušky.
V obecních volbách v červenci
1938 stojí na čele kandidátky Národních socialistů a je zvolen
starostou Miletína. Již 15. března 1939 musí jako starosta časně
ráno pálit důvěrné spisy, aby se nedostaly do rukou nastupující
okupační moci. Byl to vlastně symbolický začátek další etapy jeho
života a ilegální práce. Během léta 1939 navázal spojení s dalšími
bratry legionáři, na podzim se napojil na ilegální skupinu Pavla
Erbana v Hořicích a začal od nich přebírat ilegální časopis „V boj“.
Ten se svými nejbližšími spolupracovníky, zejm. Adolfen Novákem a
Františkem Machkem, distribuovali na Miletínsku, záhy jej rovněž
rozmnožovali a některá čísla i redakčně upravovali. „V boj“ vycházel
do května 1940.
Prostřednictvím legionářských
kontaktů spolupracoval Kulhánek i s odbojovou organizací Obrana
národa. Šířili množství letáků a na teoretické úrovni se již
uvažovalo i o sabotážních a ozbrojených akcích proti okupantů. To
však skončilo po rozprášení Obrany národa v roce 1941 a poté došlo i
na síť vydavatelů „V boje“. Přestože časopis již téměř dva roky
nevycházel, byl Kulhánek při razii gestapa 20. března 1942 (tedy
před právě 70 lety) v Miletíně zatčen. Ve věznici gestapa v Hradci
Králové podstoupil řadu těžkých výslechů, které zavinily další,
nevratné zhoršení jeho zdravotního stavu. Vždy si však zachoval
jasnou hlavu, s dobrou znalostí němčiny čelil chladnokrevně záludným
otázkám a nikdy nikoho ze svých spolupracovníků nevyzradil. Nakonec
mu bylo prokázáno pouze to, že několi výtisků časopisu „V boj“
obdržel a poté spálil...
V květnu byl transportován do
věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Zde se opět výrazně
zhoršil jeho zdravotní stav - nemoci statečně čelil, ale po krátkém
pobytu v Pankrácké věznici v Praze už jí nemohl vůlí příliš
ovlivnit, bolesti sílily, ztrácel cit v nohách a kontrolu nad nimi.
Ale přišel další transport , tentokrát do těžké věznice v Bautzenu,
kde měl čekat na soud. Zdejší pobyt jej již po zdravotní stránce
definitivně upoutal na lůžku a prakticky zbavil možnosti pobytu. Jen
proto a zásluhou horečné činnosti manželky a přátel doma, se
podařilo dosáhnout prozatímního přerušení vyšetřování a vazby a
převežení do Čech. Druhého května 1943 se dostal do ošetřování
v Hořické nemocnici.
V domácím prostředí pookřála
Kulhánkova duše, fyzický stav však nějaké výrazné zlepšení
nesliboval. Mohl jen stále ležet v sádrovém lůžku, které jediné mu
způsobovalo určitou úlevu od bolestí a chránilo před proleženinami.
Aktivně však sledoval všechno dění na domácí i válečné frontě.
Prostřednictvím mnoha známých pokračoval v ilegální činnosti,
zajišťoval kontakty a pomoc uprchlým zajatcům. Gestapo z něj sice
nespustilo oči, ale jeho zdravotní stav stále žádné výrazné zlepšení
nesliboval. Po květnové revoluci 1945 se konečně nechal převézt
domů, do svého domku v Brodku.
Po válce jej čekal smutný život
- stále připoután na lůžko, v domácím ošetřování a péči manželky
Barbory. Na místě staré chalupy si nechali postavit nový zděný
domek, který však už Josef Kulhánek opustil leda na pojízdném lůžku,
na zahradu. Přátelé se pomalu vytráceli, mj. i zásluhou Státní
bezpečnosti, jež si byla dobře vědoma jeho ideových postojů a cíleně
pracovala na jeho izolaci. Člověk velmi činorodý a společenský, se
zájmem o všechno okolní dění, byl tak odsouzen k osamocenému životu.
Nerezignoval však a aspoň sepisoval všechny své vzpomínky a zážitky
- tři sešity o 320 stranách autentických vzpomínek jsou dnes uloženy
v hořickém muzeu. Mimoto si s manželkou vzali na vychování sirotka,
chlapce polského původu.
Josef Kulhánek přežil o dva
roky svoji manželku a zemřel ve věku 70 let 23. prosince 1967 doma
v Brodku. Jeho ostatky jsou uloženy na miletínském hřbitově,
v neoznačeném hrobě č. IV/37-38.
Kulhánkův životopis zpracovala
PhDr. Růžena Hlušičková, CSc., mj. v publikaci Josef Kulhánek
(1897 - 1967). Legionář a odbojář. Hradec Králové 2010.
|
