Jaroslav Polák se narodil 29. února 1916 na Horkách č. 198. Byl to dům v těsném sousedství Hlavatých - mezi nimi byla pouze cesta do Rohoznice, socha Sv. Jana Nepomuckého a zvonička. Obě rodiny byly stejně početné, děti byly vrstevníky, chodily spolu do školy i trávily volný čas. V květnu 2004 pan Polák zavzpomínal na staré časy.

Je přirozené, že oba horecké rody - Hlavatí a Polákovi byly mezi sebou spřízněné. Zajímá Vás jak? - ZDE.
 

Když bylo Jaroslavu Polákovi devadesát let - ZDE.

   "Polovina Horek patří pod Miletín a polovina pod Rohoznici. My jsme byli Miletín č. 198 a vy Rohoznice 116. Hranice byla silnice a cesta. Socha sv. Jana Nep., kterou postavil  pan Erban, od něhož můj otec (* 1866) r.1892 koupil dům a oženil se. Byl o 5 roků starší než váš děd praděd. První číslo u silnice bylo označeno oválnou tabulkou: Země Česká, okres Hořice, obec Miletín, osada Horka a totéž u posledního čísla, jen obec byla Rohoznice (Hostinec Vobořil a Pišl, též host.) Byli tu většinou malorolníci s poli v Miletíně i v Rohoznici. K Rohoznici patřila osada Polšť a část osady Končiny u Trotiny. Polšť (historicky osada Polákov - pozn. J.H.) má jméno po nás, neb po třicetileté válce sem byl z Javorníku u Hostinné povolán vrchností Miletína a Hostinné Vojtěch Polák, aby se ujal spustlé živnosti zvané Hubálkov pod Bukovinou. V Končinách - Rohoznice máme nyní chalupu a pobývám tam i tam budu psáti při odpočinku.

   Rohoznice: První hospodářství od cesty z Rohoznice byli Samkovi. Druzí byli Hlavatovi s malým hospodářstvím a deseti dětmi.

   Hlavatý pocházel z Rohoznice. Když byl ve válce, pomáhal ženě v hospodářství jeho otec, na něhož se trochu pamatuji. Syn se dožil asi 90 let, což je s podivem. Ke stáru oslepl a přesto štípal dříví na topení. V tomto stavu mi jednou vyprávěl, jak byl za války v Albanii v zajetí a nebylo tam co k jídlu. Když bylo nejhůř, dostal každý hrst hrachu s ponaučením, že jiné

čp. 198 na Horkách, na rytině Oskara Teimera

jídlo není a že v zájmu zachování si život smí se

jísti jen zrnko za den. On to dodržel a přežil. Ti co snědli hned tu hrst hrachu, časem zemřeli. Po jeho návratu se narodil ještě Jenda a Vláďa. Hospodářství bylo malé, dvanáct lidí by neuživilo, tak celou zimu doma tkalcoval na ručním stavu. Ten byl dřevěný a pohon byl ruční. Jako děti jsme tam přeběhli i po sněhu bosi si zahrát karty a pod. Ženu měl z Tetína a byl právě po porodu syna Františka. Potřeboval zase pomoc nasadit vál stavu a žena se strhla- Ve velkých bolestech zemřela v kaluži na dvoře. Tak jsem to slyšel vyprávět, neb jsem nebyl ještě na světě. Tkalcování pamatuju. Odkud byla druhá žena, nevím. Další synové byli Josef, Rudolf, Alois, Milek, Václav, dcera Fanda,  Jaroslav, Jenda a Vláďa.
   Váš praděd na Horkách zvonil třikrát denně Ave a taky umíráčkem a nebo když tu procházel pohřeb. Teď tam nezvoní snad nikdo. Vaše prababička všecko mléko obrala o smetanu a stloukla máslo. V sobotu byl ve Dvoře Králové trh a tam v nůši časně ráno chodila máslo a vejce prodat. Děti doma měly na chlebě povidla. Chleba se pekl doma v peci. Byla tam jedna světnice, dost velká komora, chlév a stodola se žentourem. Velká zahrada až k Tučkom.
   Stará matka babička Hlavatá se dožila asi devadesáti let. Syn Jan měl s ní ve stáří značné potíže při její skleróze. V sousedství žije syn Václav (vnuk ?).

   Další číslo patřilo sedlákovi Tučkovi z Rohoznice. Naproti byla hospoda Pišlova. Za Pišlovými bylo zemědělství Hlavatých, manželé bezdětní. Nebyli Vašimi příbuznými. Tím končí stavení obce rohoznické, ostatní bude Miletín.
   Shora Stejskal, malorolník, Křeček rolník, pak Dufek, podivín v chaloupce se zahradou vedle Křečků. Po něm tam  bydleli Bartákovi - Bartačka se synem.
   Horákovi - Vobořilovi měli druhou hospodu na Horkách. Akorát naproti Hlavatovým. Polákovi byli naproti přes silnici trochu níž.

   Všeobecně na Horkách chasa se tu sdružovala a po večerech společně bavila, někdy i poškádlila. V létě byly toulky po lesích, v zimě jsme sáňkovali a nebo taky hráli karty. Večer se dralo peří a nebo četlo. Ale to až když byla po dvacátých letech elektřina. Dlouho se svítilo petrolejkou. U nás byla nejdřív jen na motor k mlátičce, aby se nemuselo jezdit žentourem. Elektřina byla silnější a mlátili jsme pak rovnou z fůry z pole. Jen část žita se nechávala na mlácení cepama. To aby byla dlouhá sláma na došky na střechu. Každý rok se část pokrytí vyměňovala. Hlavatovi měli míň pole a víc dětí a na zavedení elektřiny jim nezbývalo za jejich života, až snad Jenda. Když se narodil doma Vláďa, naše maminka zabíhala posloužit rodičce devátého dítěte. Náš otec byl sečtělý, na vandru se naučil německy a byl tři roky na vojně. V kuchyni. Byl taky jednatelem hospodářské besídky pro Trotinku, Horka a okolí.

   Takže jsme se dostali na Trotinku skoro spojenou s Horkama. Hoření patřila k Rohoznici a dolení k Miletínu. Hranici činil potok Bystřice. Nahoře bylo asi 5 čísel: Polákovi, Střihavkovi, Janečkovi, Tarant (?) a Čeřovský. Dole byl dům Janečkův.
   Pak tam byla tkalcovna a vila ředitele. Za tkalcovnou byl mlýn, kde jsme mleli žito a pšenici (Trnovský nájemce) Vedle továrny byl rybník, ze kterého šla voda do parní kotelny, která poháněla všechny stroje transmisí. Vysoký komín, píšťalka hlásící začátek a konec směny. Po první válce pracovala na dvě směny. Dnes je tam jiný průmysl. Mlýn už nemele. Poslední byli Kňourkovi.

   Na Horka lidé pomalu zapomínají. Z původních obyvatel jsou tu jen Hlavatovi, Kňourkovi a náš rod Poláků jen po přeslici. I na Trotince, odkud pocházel tatínek."
(kráceno)