Prababička hradecké větve Hlavatých z Horek, Františka Erbenová, rozená Kňourková (1852 - 1931) byla babičkou Emílie Hlavaté, rozené Rejlové (1923 - 2015). Její otec František Kňourek byl poklasným na vrchnostenském dvoře v Miletínku, v roce 1872 pak koupil domek čp. 174 v Miletíně. Františka chodila do dvanácti let do miletínské školy ke kantoru Josefu Žábovi. Ve dvaceti se provdala za starého mládence, koláře Jana Erbena z čp. 55.

Kronikář František Kučera na Františku Erbenovou vzpomínal: "Vona ráda vypravovala. Takle v letě věčně seděla na sedátku před stavenim, měla kolem sebe sousedky a kázala. Měla velký vypravěčský nadání, rozhazovala při tom rukama. Vyprávěla o starejch časech, co se dělo, zkrátka, nač přišla řeč." Jako skvělá vypravěčka byla právě před sto lety doporučena sběrateli lidové prózy Josefu Štefanovi Kubínovi, který její vyprávění zaznamenal a později publikoval. Díky tomu se s pohádkami, ale také s vtipnými a košilatými historkami ze života, tak, jak je vypravovala naše pra...babička, můžeme seznámit po sto letech i my.
 

KUBÍN, Josef Štefan, JECH, Jaromír (ed.): Lidové povídky z Podkrkonoší. II. Úkrají východní. Odeon, Praha 1971.
 

To byl princ zaklenej, ale nejdřiu Honza šel na vandr, dyž se nemohli doma uživit, šel si hledat štěsti. No tak šel, až příde do jednoho města, a teti voni ho strašili, ať tam nechodí, že tam maj draka, von každýho sežere.
Ale Honza se nebál, silnej byl, a v tom zámku ho přijali za pasáka, pás ovce. Už dlouho pás, dyž toho draka, už neměl co kde žrát, všecko uklidil, tak co, král usoudil, že ty obyvatele jednoho čloujeka dycky musej z lumera dát. No tak se nemohli protivit, každej musel jednu osobu dát, a dyž to bylo všecko pryč, došlo až na krále. Von měl jednu céru, a taky žádná pomoc, tu musel dát.
Honza chodil pást ouce a naučil se hrát na citeru, a tam na pastvinu honil. Teďko k němu přišel černej múž a poudá: „Honzo, ty se neboj, já ti nic neudělám." „I já se nebojím ani čerta!"
Dobře. Černej múž se ptal, co dělá v zámku. Von mu poujeděl, a ten múž poudá:
„Honzo, já tě udělám šťasnym, dyž mě poslechneš." A von se smál: ,,Co to má bejt?"
„Poslouchej a di, tuhle máš prut železnej, a di do toho zámku zaklenýho." „Kampak prej pudu, dyž tam netrefím."
„Jen di, cestu už najdeš, a až tam přídeš, u vrat bude ležet železná saň, tni do ní tim prutem, a vrata se ti voteuřou. A teď pudeš do těch komnat, a tam zas bude železná saň, u každejch dveři, ale jen tni, všecko se ti voteuře, di do prvního pokoje, tam uvidíš rytířský šatstvo, to si voblíkni a přídeš dolu do stáje, vosedlej koně (zas mu řek kerýho) a sedni a přijeď sem."
Honza šel, a jak mu to černej múž nařídil, všecko vykonal.
„Teď di, dnes ta princezna bude vedená před draka, a až tam pojedou, mávej šátkem, až ty tam přijedeš, dyby ses vomeškal, tak mávej. A až tam budeš, voni budou volat, ale tyje nenech. Sejdi s koně a zavolej: ,Draku draku, polez ven.'"
Von třikrát zavolal:
„Draku, tady máš svou potravu."
A drak mu řek:
„Dnes né, až zejtra."
Tak se to panctvo rozešlo, Honza sed na koně, tryskem jede a všecko dal na svý místo. Prutem ťal, všecko se zauřelo, a ten černej múž mu hlídal ovce. Honza přišel, teď mu poudá:
„Jo," ten múž, „dobřes to proved. Zejtra zas přidi na to místo čekat."
Honza hnal domu, a dyž ouce hnal, von jim hral na citeru, a ty řadem šly za nim. Přihnal domu a ptá se voučáka:
„Hospodáři, jak je to s tou princeznou, je pryč?"
„Nejni," vypravoval mu, že tam přijel jeden rytíř, a bylo to vodložíno až na zejtra.
Tak pojdal zas:
„Ach dyby to pámbu dal, já ji tolik lituju. Dybych se tak moh s nim potejkat!
Ale co já proti draku!"
Druhej den hnal na tu pastvinu, a ten múž černej už čekal. A zas mu poudá: „Seber se a di do zámku, a jak prvně, di do druhý komnaty, tam najdeš inačí šatstvo, zas se do něj voblíkni a di do stáje a vem zas inčího koně, a jeď na draka."
Ty už čekali s kočarama, dyž tady jede rytíř a zdaleka volá: „Draku draku, polez ven, máš potravu uchystanou." A třikrát stejně zavolal. Ale drak se nehejbal: „Eště mám čas, až zejtra."
Tak se vraceli zpátky, rozešli se, a Honza taky jel pryč. Příde k tomu múži, poudá mu, co a jak bylo, a ten se smál: „Von se tě snad bojí?" „Jo kdepak já na draka stačim!" „Nic, ty ho přemůžeš!"
Tak to tam vodved, šatstvo, koně, a přižene domu. A první jeho bylo:
„Prosim vás, japak to dopadlo? Je princezna pryč?"
„I nejni. Eště ji nechtěl. Až zejtra. Buh sám ví, jak to dopadne."
Honza nemoh ani jíst pro samej strach. Voučák se ho ptal:
„Copak seš tak smutnej?"
„I bojim se vo tu princeznu."
„Co ty bys byl smutnej! Co má teprva dělat král!"
„Dyž ji tolika lituju."
Vzal citeru, zahrál si, a voni se mu smáli, aby se taky zejtra pozval. „Ani za nic! Já poženu na pastvu. Ani bych se na to nemoh dívat, jak ji lituju."
Ráno zas hnal ovce, a dyž je přihnal, černej múž poudá: „Honzo, dnes se ustroj, dobře se vobrň, di do třetího pokoje, to šatstvo si vem, a ve stáji třetího koně. Eště lepšího koně, abys to zvítězil. Drak bude mít už hlad, ty neslízej, a jak vystrčí první hlavu, zrouna mu ji utni. Von jich má deujet, ty mu musíš utnout. Jen se nuť, a budeš šťasnej."
Tak jel, a jen proboha, aby to dokázal. Přijede tam, všecky už čekali, mávali, že už vítěznik jede, a zas to byl inej! Honza u skály zastavil, a hnedko volá:
„Tak draku draku, polez ven. Máš potravu uchystanou."
Drak jednu hlavu vystrčil, Honza mu ji uťal, teď druhou, třetí, všech deujet. Honza se nutil a utínal je jako paličky, jedovatina se kolem rozlejvala, až uťal tu poslední a pořád u toho pad. Voni ho chytili a na kočár k ty princezně a pořád ujížděli pryč. Tamty to uklízeli, lidi zpívali radosti, že je princezna vysvobozená, a koně jeho vedli za níma. Honza se nemoh zpamatovat, že se mu chtělo spát, a vona mu naulíkla zatim prsten svůj na prst. A teď dyž se znánínko zpamatoval, ptá se, kde má koně.
„Vedeme ho zádu."
„Jo já musim pryč, musim zpátky."
Ty ho nechtěli pustit, kam by teď chodil, ale von poudá:
„Já musim zpátky, mám určíno, kerou hodinu zpátky, já se vohlásim."
Tak ho pustili, ale uctiuvě, Honza sed na koně, a ujížděl k tomu zaklenýmu zámku, tam koně vodeuzdal, všecko uložil na místo, a zas se sebral k černýmu múži. Ale meč, co s nim tu saň posekal, ten si nechal sebou. A teď černej múž se už nemoh dočkat:
„Honzíčku, ty ses ňák vomeškal."
„Inu vomeškal," tak mu to vypravuje, jak u toho draka pad, a jak potom zemdlením usnul.
A ten múž mu poudá:
„Dobře, dobřes to vykonal. Ale mám eště jednu prosbu k tobě. Dys vykonal to, todle gór vykonáš." „A co to má bejt?"
„Jen tě prosím, vem ten meč a utni mně hlavu." Honzik na něj vostal koukat. „To né, to neudělám."
„Honzíčku, neprotiv se a utni mně ji. Jinač budeš nešťasnej a já taky. Jen poslechni a utni mně ji."
Tak dyž musel, Honza uzal meč, a pořád bezeušeho mu ji uťal. A jak mu ji uťal, pořád iná mu naskočila, a byl z něj najednou krásnej mládenec. Teď mu teprva děkoval, co vykonal, že ani nemůže vědět. Von to byl ukradenej princ a zaklenej vod čarodenice do toho zámku. A teďko mu poudá:
„Honzíčku, nepochlub se žádnýmu a ten prsten nedávej pryč, ten si dobře skovej. Až se ti nastane chvíle, tepr ho budeš potřebovat. Honzíčku, král se nebude moct dočkat toho rytíře, poručí ho ušude hledat, a nikde nebude. Tak vystrojí velikou hostinu a pozve daleko široko hrabata a knížata, jesli by se přeci vynašel. A ty se ale nedej znát, a až ta hostina tam bude, tak si vypros na voučákoj, aby tě na tu citeru pár grejcaru tam nechal vydělat, a až začneš hrát, tak ti struny půdou, že ty páni jak živi nic takovýho neslyšeli, jak ty budeš hrát. A voni tě budou jednat dál mezi ně, ale ty nechoď, že vostaneš přede dveřma."
A dyž ta slaunost byla, všechny na zámku vzdýchali:
„Ach dybychme se jen poďvat mohli!"
Už to trvalo tři dní. Tak Honza poudá:
„Hospodáři, moc bych vás prosil, grejcaru nikde nepozejskám, dybyste mě tam nechal na citeru zahrát, dyž se jim to nebude líbit, šak voni mě pošlou pryč." Hospodář se na něj podval:
„Honzo, co si to myslíš, dyť by to byla urážka, a mý bychme byli trestaný." „I jen mě prej nechte, já nic nezkazím." „No dyž myslíš, sám ale si z toho zvodpovíš."
Tak Honza šel, a teďko je prosil, že by jim ňákej kousek zahrál. Ty se smáli:
„Heleďme, hlauní muzikant de!"
Pán byl hned zhůru, co si to chce Honza dovolit, ale všecky za něj prosili:
„Jen ho nechte, pro legraci to bude dobrý. Jen ať de dál."
Ale von že je dost dobrý, dyby si na koneu sed, že vostane venku. No tak mu dali sesli přede dveře, a Honza začal hrát. Ale byla to taky muzika! Všecky hned vokolo něj, aby šel dál, takovýho muzikanta eště neměli.
„I já nepudu, nepudu, eště sem nebyl v takový společnosti, pro mě je to dost dobrý tady."
Tak jim hral celý půldne, a teďko se ho ptali, co mu sou dlužni. Ze nic, že nic, že jim hral z lásky, jen dyž se jim to líbí. Přeci aby si řek!
„No tak dyž mně chcete něco udělat, tak abych se moh z princezninýho koflíku napit vína."
„No to se ti může stát."
Koflik mu přinesli, von víno vypil, a ten prsten hodil do koflika. Tej dyž koflik vodvedli, vona ho veme, kouká, a křičela na otce: „Otče, pocem čerstva."
Teď voni si mysleli, že urazil kus koflika, hned ho jeden chytal za rameno. A princezna křičela:
„Otče, dyť to je prsten, co sem dala svýmu vysvoboditeli!"
Všechny se dívaj, a byl to jeji prsten. Tak se hrnou k milýmu muzikantoj.
„Kdes ho vzal?"
„Já nevim, já sem ho neuzal."
„Inu kdes ho vzal?"
„Já nevim."
Tak mysleli, že je blázen, a král taky se ho ptal:
„Kdes ho vzal?"
„Já ho měl na prstě a nevim."
Princezna se přeci pamatovala:
„Otče, dyť to je von, dyť to je von, co mě vysvobodil." Tak se ho král ptá:
„Seš-li to ty, pasáku, cos vysvobodil naši dceru?"
„No prej draka sem překonal, celej národ sem ho zbavil, ale jak sem k prstenu přišel, to nevim." (Prosím ich, von potom spal!)
Tak zas bylo radováni, a Honza si princeznu vzal a byl králem. Teď ho měli h vúctě teprva, dřiv jen za hloupýho Honzu.
 

Jeden král měl prince, a rád by ho byl voženil. Ale von se nemoh do žádný zakoukat, tak byl pořád smutnej, jo, byl tolika smutnej, tak ten táta mu pová:
„Di, hošičku, můžeš se poďvat do světa, jesli se ti něco hodí, tak si vyber podle svý chuti."
Dal mu peníze, komonctvo, všecky ho vyprovodili, a von šel si to štěsti hledat. Tak šel, a dyž s nim chodili asi tři dní, von jim poá:
„Teďko se vraťte, co byste se mnou chodili, já pudu už sám."
Ty se vrátili, a von šel sám. A musel takovým lesem, tam zabloudil, a zvostal tam, dyž byla tmavá noc. Teď ho tam přepadli loupežníci, no a vzali ho sebou, viděli takovýho chlapíka a poudaj:
„Prej ty se nám hodíš."
Ale von im neřek, že je jako princ. Šel s níma, a voni měli skrejš na krchouje v tech kryptách. Tam s níma šel. A teďko jim poudá:
„Víte co, vý mě musíte nechat, já proběhnu to město, abych viděl co kde a jak."
Tak ho nechali, a von šel, rozdrbanej jako šupák, a šel žebrotou. De vod staveni k staveni, vod domu k domu, a že to vobrazí. Až taky do jednoho domu, tam se voďála opona, a sličná dáma mu podává krajic. A ta byla tak hezká, von koukal víc na ní než na ten krajic. Krajíce si ani kale neušim. Vona se ztratila za tou oponou, a milej princ, ten Božej, šel zpátky na řbitou mezi ty chlapy.
Večír všechny debužírovali, kořauka tekla, až v tom městě snad něco čuli, událi leč vokolo řbitova, a milí zloději v tech kryptách chytli a zauřeli je do rána. Ráno je vedou před půlmistra, jednoho po druhým předved, a tej dyž došlo na něj, na toho Božeje, von na něj tak kouká, co je to za sličnýho chasnika.
„Co seš zač? Japak se menuješ?"
Ale von zapíral, jen řek:
„Já nejsem zloděj, jen sem tady fektoval, a v tom jednom domě taková sličná dáma mi dala almužnu a moc se mně líbila. Dybych byl doma, a dybych byl tak votentočkovanej, tu bych si uzal!"
„A vona se ti líbila?"
„Moc se mně líbila, tu bych si uzal. Dala mně krajic, ale nestačil sem na ní koukat. Tu bych si uzal." A půlmistr mu pová:
„No dyž se ti tolika líbí, já bych ti k ní dopomoh. Je to starýho půlmistra jeho dcera."
A von jeden po druhým jel, jak se spolu nenáviděli, tak si myslel, počkej, votroku, já tě s nim napálím! S tim vandrákem, si myslel. Nechal ho u sebe do rána, a ráno mu pová:
„Víš co, ráno s tebou tam pudu, a vyjednáme to, já ti za ušecko ručím. Víš, sám s nim promluvím, naschvál, co mně řekne."
Koupil hned milýmu Božoj králouský šatstvo, a pěkně ráno s nim se sebral a tam. Poudá mu, že se tu vohlásil vznešenej princ, z králouskýho rodu, že by se rád voženil, jeslí by mu tu dceru dal, že by to měl dobrý. Starej půlmistr, takový dobrotísko, ten hned svolil, chlapík příde, holce se líbil, a starýmu taky. Božej vypoujeděl, co je zač, a tak že bude hned svarba, druhej na to zrouna tlačil:
„Jen nevodkládejte a vodbyďte to." Myslel si, aby se jen scukli dohromady.
No svarbu načerstvo sehnali, a že pojedou domu, jako ke králoj. Teď dyž svarbu vodbyli, von eště spal, a vod představenýho se žene služka, uzlíček přinesla, a poudá:
„Náš pán se nechá pěkně poroučet, a posílá tomu vandrákoj šatstvo, a má mu poslat jeho."
Teď ta dcera to vzala, a slyší služku, co poudá, že nese tomu vandrákoj šatstvo, a aby jim poslali tamto. Tak spustila takovej šramot, pláče a lomí rukama, rozďála hnedkonc uzlíček, a vopraudu, šupácký šatstvo v něm. De k němu a poudá mu to, zdaliž praudou, co pan půlmistr zkazuje. A von ji vobjal:
„Neplač, ženo, nejseš vošizená, já žádnej šupák nejsem." Ale vona pořádej lomila ruce.
„Otče, ten starej pandrhola se na nás pomstil, ten nám dal!"
Voni se dřiu tak silně nenáviděli, novej se starým, a řek, že se na něm musí pomstit. Tak takle se chtěl pomstit, že ji přišafoval vandráka za může, ty dceři. A von i vobjal:
„Jen neplač, já sem pravým princem!"
A poudá, co se mu přihodilo na cestě, jak upad mezi ty raubíři. „Ted mně kup šatstvo, já pojedu domu a přídcme sem, a pořád pojedeš se mnou."
Von psal psáni domu, aby pro něj přijeli se uši slávou a kočarama, a přivezli mu šatstvo jeho, že se už voženil a vybral si, co chtěl. A tej dyž to bylo takový, vona mu pová:
„A dybys ani nebyl princ, jenom tim žebrákem, přeci tě mám ráda!" Tak seji líbil! „Ale za to tě prosím, než pudeš pryč, musíš mně vyplnit, co já budu chtít."
A von poá:
„I co chceš, jen řekni, já ti všechynko povolím."
„Dyž prej von se na nás pomstil, já teď se pomstím na něm, jemu se to nepovedlo, ale mně se to povede. Von mě chtěl vošidit s tebou, já ho zas vošidim s holkou. Tady je švec, a von má céru, a vona je stará jako já. Vona je blbá, chromá, voteklá, a dyž de ven, musej ji v koši nýst. Eště ji lidem ani nevokázali. Ten švec se kristuje, že ji nemůžou ukázat ani nad lidi." (A to musim oupředkem říct, že ten bejvalej půlmistr byl eště svobodnej, a voni byli spolu rostenci, voni si tykali.)
A tak poudá:
„Já se ustrojim za Barču, a představím se mu a budu prosit, aby mě vysvobodil z toho trápeni, že už se vo mě ucházelo tolika hodnejch lidu, ale von mě tupí, jako ten švec, že sem chromá a voblezlá."
A podvejte, vona se ustrojila do krásnýho šatstva, a šla se tomu pulmistroj představit. Jen mezi dveřma vostala, aby ji vyslyšel, a ukázala mu kousek těla, a aby na nic nekoukal, že se otec bude zařikat, jaká je blbá a buhvi co.
Tak von viděl ten kousek krásnej, jak mu to vokázala, a hned kynul:
„Buď bez starosti, já tam eště zejtra přídu."
Tak taky přišel, všecko tak udál, druhej den přišel, aby ji vysvobodil. A švec ruce spíná, že jeho dcera je chromá, že ji musej v koši nýst, že to nemůže bejt. Von pá:
„Ajť si je jaká chce, jen s ní dojděte k voltáři, já se s ní dám voddat."
A dyž se s ní voddal, do pokoje mu ji přinesli, a dyž von se na ní podval, teprva viděl, jak byl vošizenej. A ta s tim prvnim šli poděkovat k novýmu pulmistroj:
„Tak děkujem, pane půlmistr, za vandrouního, ale mě ste nevošidil, já z vandráka přeci mám prince, a vý z hezký ženy máte blbse."
 

Moje kamarádka sloužila jako děvečka ve dvoře a žádnej si ji nikdy neušimal. Smůla, samá smůla! Přišla k muzice, ale vostala sedět. Tak jednou těm holkám poudá, dyby pro ní přišel třebas hastrman, že by s nim šla tancovat.
Jednou taky šla s chasou, a teďko jeden k ní přišel a jenom s ní, a celinkou noc spolu rejdili. Dyž toho měla dost, poudá: „Už pudeme."
Von šel taky, šel s ní, ale nemluvil. A voni spávaly chlíuje na palandě, byly dvě děvečky, že hlídaly dobytek. A ten zvostal lejžet hprostředku. A teďkon dyž byl pryč, ta druhá to rozhlučela:
„Kačena má chasnika, a vyprovázel ji!"
Tak se ji smáli, jakej hodnej chasnik se ji chytil.
Druhej večír přišel zas, a teď voni se navedly, aby jim řek, co je zač. Ale chlapik nemluvil. „Prej co seš zač?"
Tak se ho daly do lechtáni, myslely, že je němej. A dyž ho lechtaly, najednou namákly, že má šos mokrej. Děvečku chytla hrůza, už ho nechaly, a von se kránu ztratil. A ta druhá děvečka bjéžela k šafářce:
„Mámo," poudá ji, „zas tam byl ten, lechtaly sme ho a von nic, až sme namákly mokrej šos."
„Prókrista!" vona se kristovala, „dyby, snad by to nebyl hastrman? A dveře byly zauřený, kady vodešel?"
Tak šafářka po hejcuku a všady nasypala popel, aby viděli, kady kluk de. A dyž zasej vodešel, dou koukat, a byly tam koncký kopyta, nadobro kopyta vymalovaný. Tak viděj, von šel vokynkem. Hned svěcenou vodu, všechno tam vykropili, a von víc nepřišel. Přeci to byl hastrman.
 

Dyž Krupka tetinckej chodil za Bětou Teplovou, sedum let za ní chodil. A byl to sedláku syn. Voni se dávali ke dvoru, aby nebyli vodvedený. A ten Krupka přišel do Falgova. Von si ji voblíbil, a musel jít po ty hrázi. Sedum let už tamtady chodil.
Bylo to už poslední rok, a teďko voni dlouho jezdili, a dlouho nepřišli domu. Von přeci dostal chut, že se za ní podivá, a chasa mu to rozmlovala:
„I nechoď, až je tak dlouho!"
„Ale prej, nebyl sem tam dlouho, tak pudu."
Už muselo bejt jedenác hodin a byl tam řbitou prosim ich, a na tom Penízku byl napuštěnej rybnik. Dyž von na tu hráz přišel, byl tam jako vostroveček, a poudal, takoví dva malinký dva chlapsi se drželi za ruce a tak silně na ty hrázi tancovali. A poudal, že jak žiu se nebál, a teď taková hrůza ho pojmula. Mám se vrátit? Ale neurátil se. A dyž tam k ty Bětě přišel, tak se s ní rozzlobil, jako dyž mu něco učaruje, tolik se na ní zlobil a víckrát tam nešel. A vzal si ji Hlavatej. Ta chasa poala:
„Vidíš, moh si nás poslechnout! Mohla bejt tvá dneska."
 

To byl zas voučák h Miletínku, a ten měl takovou knížku. Ale žádnýmu se nepochlubil s tou knížkou.
Jednou šel do kostela, a teďko si na cestě zpomněl, že ji doma nezauřel. Dalo mu to vrtat, že nezauřel truhlu. Tak bjéží zpátky domu, a halanti už z ní čtli. A tolik ancikristu už tam! Von jim dal práci, na Penízku bylo tolika hnoje vyveženýho, než půdou lidi z kostela, aby ho rozházeli. Teď ty dou z kostela a divili se, hnuj byl rozházenej, a žádnej žádnýho neviděli. Kdo to moh rozházet? Nadobro byl rozházenej. Von se nepochlubil ale.
A dyž umřel, dali mu tu knížku do truhly. Von dycky na jedny straně čet, a na druhý musel tu vodpoujeď zařikávat. Tak to každej neuměl!
 

a) Jednou měli u nás krávu, a zkrmit ji nemohli, aby byla na řezníka. Já pod ní sedla, chlupy na ní stály jako řebiky, zhrbatěla, scala, srala, ach to bylo s ní dojeni! Tak poradili:
„Rozžaute želízko, a na to mlíko lejte."
A vono tolik smrdělo! A nepomohlo všecko nic. Zas poradili ináč:
,,Děte za Dobrušku k tomu Štvrtičkoj."
Tatínek sám tam šel, a von poá:
„Někdo vám škodí!" a porád poudá, jaká kráva je.
A poá zas vo ní:
„Svařte si žilný kořeni, musí se svařit před sluncem vejchodem, a třikrát ji tim umejt. Pak to svázat do votýpky a dát chvíli nade dveře, aby to nebylo vidět."
Všecko sme událi, a zas to nic nepomohlo. Tak tatik poudá: „Víš co, dybych byl něco zapomněl, di tam sama." A zrouna Štvrtičku přivedla. Von přišel, kouk se:
„Dyť poudám, milá matko, nesmíte nic pucovat ze staveni, von je blízkej!" Tak poručil dvě porce kořeni, jako nedvědí drábečky, ty drápse svařit do piti a zas ty žíly natírat.
„To zvařte, a po tři dní vod rohu pořád k vocasu mažte." Událi to tak, a vono se to ztratilo.
„Proto!" poudá ten strejc, „a to kořeni, přeložte v chlíuje podlažinu, a tam to strčte."
Tak sme to událi, a kráva se nám zlepšila.
„A až ji dočkáte, aby se votelila, žádnýmu nic ten den nepučujte a nedávejte ze staveni."
Ale kráva se už zlepšila, a dědeček poá:
„Prodej ji, hochu, já se toho přeci bojim, jen to prodej!"
No tak kráva byla před teletem, tak sme ji prodali.


b) Voni taky, byl to jeden krupař, a čim víc měli krávy, tim to bylo s níma horší. Taky ho tam poslali, toho krupaře, a to byl eště starej Štvrtička živej. Von mu všechynko vypoujeděl, a dyž mu to s těma krauma vypoujeděl, Štvrtička se ho ptá:
„A chcete ty hodný lidi vidět?"
Krupař chtěl, toceví, prosím ich, kdo by nechtěl, dyž mu tolik škodili. Tak von čet z knížky, a zrcátko mu držel v ty sednici. „Koukejte dobře!"
A ted ty tetky pořád pryč šly jako poutnici jedna za druhou, jak se ten krupař do toho díval. A dyž ta jistá přišla, ta se vrátila, a takle se podívala do toho zrcátka. A Štvrtička čet pořád.
„No viděl ste?"
„Jo, sousedku, byla to naše sousedka."
„To je vona! Ted ji znáte, kdo to je. Ale mstit se nebudete! Jen dyž víte, kerá to je." Dal mu kořeni, „to zvařte, a až to bude, dejte pozor, aby vám nic neuzala ze dvora, dyby to jen stýblo bylo."
Tak ty hlídali, děvečku poslali ven, aby koukala, a ta jistá, vona vokolo lítala, to bylo pořád sem tam, a dyž ji nedali zniku, vběhla do staveni a proboha je prosila, aby ji povolili. A jen prosila. A Štvrtička jim poradil, aby to kořeni dali pod vokap do země, aby žádnej k tomu nemoh. A vidite, voni ji to vodpustili, a měli ale pokoj. A to je prauda, takový čarodenice byly! Prosim ich, vodkaď by se to bralo.

c) Ale buh milej ví, taky se staly věci! U Púru nebožka mamka, voni měli takovej pronásledek s dobytkem, krávy né jim dojit. Až jednou tam přišli cikáni, a Púrka byla marodná. Ty prosili vo drobínek mlíka, a vona poá:
„Jo, ráda bych vám dala, ale nemám, krávy nedojej, dóvi co to."
A cikáni ji měli k tomu, aby si dala hádat, že ji poujedi, kdo to čaruje. Tak vona si dala, a ty hnedlinko všecky:
„Jo jo, čarujou vám! Hdo první ráno přídě do staveni, ten vám to dělá."
Voni se na to štajfovali, hdo to může přeci bejt, dyž ráno k nim Janečková — a to byla vlastní dcera!
„Mamko, japak se máte?"
A ty vám ji nadali tolik, a do smrti se hněvali, a jinač né, než že jim to ta cikánka hádala, nadosmrti se hněvali. A takovou hubu z pekla na ní měli, na tu Janečkovou, prosim ich. A ta chudák plakala:
„Voni mě nařknou, vlastní rodiče, jen si to považme!"
 

Pan velebnej jednou kázal, kdo dá něco ke kostelu, a ňákou tu almužnu, že mu to pámbu třikrát vynahradí. A von to švec jeden doma ženě vypravoval, že to v neděli pampáter kázal v kostele. Poudá ji:
„Ty ženo, já mám chut, máme tu krávu, vidiš, dyby nám pámbu požehnal za tu jednu tři, jak bychme si pomohli!"
A vona sepala ruce:
„Člouječe, jak tě to může napadnout, máme tolik dělat, jak bychme to bez ty krávy pořidili!"
„No dyť to ňák zatim protlučeme."
A jen ji tam pořád chtěl dát, a pořád s tim na ní vězel. Tak mu konečně poudá:
„No no, máš takovou chut, tak ji tam dej, pro jednu zejmu to ňák vydržíme."
Tak tam Smolku dal, mezi vostatní krávy, ani neujeděli. Ale teď zjara, dyž z fary vyháněli dobytek na pole, tak ta Smolka, že byla vod šeuce, trefila domu, a dvouma kravama tam šla pořád k šeucoj. A ten skákal do stropu:
„Mámo, heleď, jak nám pámbu požehnal, za jednu máme tři, vodeuř chlíu."
Vona bjéžela honem a krávy pustila do chlíva. Za chvíli falář přídě a poudá: „Šeuče! To sou mý krávy!"
„Né, pane velebný! Jesi si tohle myslíte, to se náramně mejlíte. To sou krávy mý, ty mně pámbu požehnal. Za jednu mně přišly tři, zrouna tak ste to kázal." Ale falář se už štětil:
„Inu to nemůže bejt, to je dobytek muj!" „Né, pane velebný, teď je muj. Dyž přišly ke mně, je muj." „No hádat se teda nebudem, kerej kerýmu dá dřiu dobrytro, toho budou." No tak na tom tak vostalo, kerej kerýmu dá dřiu dobrytro, toho že krávy budou. Švec doma poudá:
„Mámo, jak bych to jen udělal, abych ráno nezaspal." Vona jako moudrá mu poudá:
„Já ti povim, di na večír na tu lípu před faru, uvaž se tam, abys nespad, a ráno jak zazvoní zvonek u fary, můžeš farářoj dát dobrytro." „To udělám, ženo, jak myslíš."
Jak se smrklo a bylo hezky přitmě, vylez na lípu, přivázal se tam, aby nespad, a do rána čeká. Ted večír kuchařka přinesla škopiček s vodou, že si pan farář umeje nohy, a tej farář poudá:
„Poslechněte, ta voda se mi zdá teplá, voprubujte ji."
„I nejni, dyť do ní můžu strčit ruku."
„Tak já dřiu umeju vám a pak sobě."
No tak farář ji je myl, a dyž meje, vona na něj:
„Velebný pane, vejš, vejš!"
No pan farář myl vejš. Příde vejš.
„Co to tu prej máte?"
„Nevíte?"
„Inu jak bych věděl, nevim." „To je Řím."
Tej zas vona myla farářoj. A dyž mu je meje, von taky: „Jen vejš, vejš!"
Tak šla hezky vysoko, až teďko se ptá:
„Pane velebný, co to tady je?"
„Vý nevíte?"
„Nevim."
„Inu papež."
„A to by moh do Říma!"
„No bodejť!"
No tak jel, a dyž se tam dobře měl, farář pová:
„Ale jak to udělat, abych já ráno nezaspal, dyž sme se tak dobře bavili."
Kuchařka poudá:
„Já vostanu tady. Dyž budeme dva, přeci jeden procejtne." Tak jo. Vostala tam. Ráno se probudila nejdřiu. „Velebný pane, pospěšte, abyste neprohloupil."
Tak se ustrojil, čerstva de dolu, vodeuřel a kouká, jak je dlouho. A jak zazvonil, švec už na něj z lípy volá:
„Dobrytro, pane velebný, dobrytro."
Farář se vohlíd, kde kdo ho pozdravuje, koukne:
„I ty šeuče, kde ses tady vzal, a jak tady seš dlouho?"
„Pane velebný, už vod ty doby, jak papež jel do Říma."
„Šeuče, buď tiše, pod dolu čerstva."
Švec slez, a farář poudá:
„Ty krávy si nech, ale žádnýmu nic neřikej."
„I pámbu chraň, a děkuju za ně, že mně to pámbu třikrát vynahradil."
 

Dyž hospodář má sejt pšenci, a je ženatej, de k sousedoj a prosí ho: „Hospodáři, buďte tak dobrej, rozsejte mně tu pšenci, já sem večír se ženou tentočky, tak aby nebyla snětivá." Jo, ale ten si taky smočil do kuchyně, tak ho posila támle k dědečkoj, ten si už snad teďkonc dá vod toho pokoj. Tak de, a zas prosí tam. Ale dědeček ho vodbyl:
„Bože, já mám teď kdy, já to nejvíc trajbuju. To bych vám špatně pomoh!" Chudákoj nezbejvá, aby si šel zasejt sám. A dyž má pšenci snětivou, toho smíchu potom:
„Vidiš, jaks to trajboval!"
 

Dva, Eda a Frantík, spolu študovali, a voba šli na kněze. Dyž se dostali za kaplani, Eda už byl dřiu falářem, všecko si zrychtoval, a dyž to měl v pořádku, pro toho Frantíka psal, aby ho přišel nauštivit, jakou faru vobdržel. Chtěl se mu pochlubit.
Tak milej kamarád přijel, a Eda udál slaunou hostinu. Všecko mu vokázal, tady je má ložnice, tady spí kuchařka, včely, zahradu mu vokázal, všude ho ved. Tej dyž hodovali, samý užice stříbrný, talíře chodily, Frantikoj se to líbilo. A dyž bylo po hodách, tak teď kuchařka poudá:
„Eště, velebný pane, ňáký víno, něco k piti abychme prostřeli."
No tak pili, a mezitím Frantík, ten kaplan, mu zastrčil stříbrnou sbiračku do jeho postele a rozešli se.
Teď dyž ten den byl pryč, dyž vodešel, kuchařka poudá:
„Velebný pane, co se stalo!"
„Copak?"
„Ale velká užice jedna mně chybí."
„A kdopak by ji vodnes?"
„Jo jo, chybí! Snad by ji ten velebnej pán byl neuzal?"
Tejden to trvalo, a páter nepiše. Falář mu poslal psáni sám, jak se mu to líbilo? Aby mu vodepsal. Myslel, že se k ty užici přizná. No vodepsal mu:
„Milej kamaráde, špás je špás, ale sbiračka se ztratí, to nejni žádnej špás."
Ten psáni přečte, smál se, a nechal ho zas tejden. Dyž uteklo štrnác dní, ten páter zasej psal falářoj:
„Velebný pane, špás je špás, ale s kuchařkou štrnác dní nespat, to by byl teprva špás!"
Ty šli do postele, a vopraudu užice tam byla.
„Je to prej podšiuka! Jak von poznal, že sem nespal na svý posteli!"