Neoficiální stránky o Miletíně a jeho bohaté historii

                 

Dějiny města

sládci v pivovaru

 
   

pivovar dnes

 
 

 


 

 

Bylo to v létě 1832, když student filozofie, dvacetiletý Karel Jaromír Erben trávil opět doma v Miletíně prázdniny. S kamarády užívali nejednu studentskou legraci, nevyhýbali se hospůdce, ani děvčatům. Jan Nepomuk Lhota tehdy (zřejmě právě v dobrém rozmaru) napsal o svém někdejším spolužáku roztomilou, košilatou rýmovačku, kterou nazval


kresba Jaroslav Šulc

Miletínský pivovar

Blaze živu býti, kde se vaří
sladké, chutné, dobré pivíčko,
tamť se hledí v parnu pod víčko,
tamť se všecko veledobře daří...

Sladší jest však tamtéž poklad jiný,
kdykoliv se kráčí silnicí,
an Erbena přešťastného činí;
neb tam, dražší nad přeskvostné dary,
kyne perle tamtéž bydlící,
kdy on svojí ladnou spatří Mary.

vzpomínky pamětníků
     

Památky

rejstřík místních názvů

     

Fotogalerie

miletínský pivovar v čp. 126

     

Karel Jaromír Erben

domek čp. 174

     

Miletínské Modlitbičky

městská a obecní symbolika

     

Osobnosti

škola

     

Různé

Bohuslav a Berta

 

 

 

Odkazy

 
     

Hlavatí z Horek

 
     
 


Panský pivovar byl v Miletíně skutečně odnepaměti. Založen byl bezpochyby už ve 13. století a byl majetkem v Miletíně působícího řádu Německých rytířů. První písemná zmínka o něm je však až z r. 1410. Tehdy řád postupuje statek i s pivovarem a mlýnem svému členu Benešovi z Choustníka a jeho manželce Manně.

Postaven byl pod hrází rybníka Penížku v sousedství panského mlýna a nad odtokem mlýnského náhonu - neměl vlastní studnu, voda  do něj byla vedena panským vodovodem. Jeho zařízení bylo zřejmě primitivní.

Zásadní přestavby se dočkal v roce 1706 nákladem majitele panství hraběte Jiřího z Oppersdorfu. Pivovar tehdy dostal podobu známou až do počátku 20. století - dlouhá kamenná stavba se střechami krytými doškem, klenutou sladovnou na východní straně, varnou a stáčírnou uprostřed a hospodářskými budovami a chlévy na straně západní. Pod varnou hluboké a studené kamenné sklepy a ledárny.
 

  
 

Za této přestavby byl ve sladovně umístěn unikátní kamenec (kamenná nádrž) k namáčení ječmene vytesaný z jednoho pískovcového bloku. Po opracování měl rozměry 3,33 x 2,82 x 1,16 m. Do dutiny 2,84 x 2,32 x 0,83 m se vešlo podle dobových pramenů 58,6 korců ječmene nebo 97 sudů po 40 mázech ( necelých 55 hl. ) vody. V rohu vytesaný Valdštejnský a Oppersdorfský znak a letopočet 1706. (Při odkrytí kamence v r. 2003 jsem objevil pouze na jihozápadním rohu jeden štít s již téměř vyhlazeným aliančním znakem. Letopočet jsem nenalezl.)

Kamenec měl zajímavý osud - používal se až do r. 1894, kdy se v pivovaru definitivně přestalo vařit. Ve 30. letech 20. století byl při přestavbách sladovny zasypán a zakryt betonovou podlahou. Světlo světa znovu spatřil až v květnu 2003, kdy byl objeven, vykopán a odvezen do Hořic. Tam byl ještě asi rok k vidění pod viaduktem hradecké silnice, než zmizel neznámo kam. Miletín tak bohužel přišel o jednu ze svých historických kuriozit.
 

  
 

Pivovar za celou dobu své existence patřil vrchnosti byl součástí  miletínského velkostatku. Majitel panství ustanovoval své sládky, někdy pivovar sládkovi pronajal. Také krčmy, ve kterých se miletínské pivo čepovalo byly panské a pronajímané.

V polovině devatenáctého století vaření miletínského piva začalo stagnovat, nájemci se rychle střídali. V roce 1869 zřídilo panství novou úspornou bezkouřovou sušárnu. V té době byl pivovar ještě zařízen na várku 14 sudů, tedy asi 32hl.  V roce 1885 se uvařilo ještě 45 várek, pak už ale začala výroba nezadržitelně klesat.

V listopadu 1891 západní část pivovaru vyhořela. Chlévy byl obnoveny a dostaly střechu z pevného materiálu.

V roce 1893 byl sládkem Antonín Líbal. K ruce měl už jen dva pomocníky a žádný potah. V únoru se nevařilo, v březnu jedna várka...  Následujícího roku se přestalo vařit úplně a v roce 1897 prodal majitel panství kníže Alexandr Schönburg - Hartenstein celý objekt za 14.000,- K  pivovaru Františka Klazara ze Dvora Králové. Ten zde zřídil sklad svého piva.
 

  
Pivovarský dvůr a sladovna v polovině 20. let.
 

Poté, co se stal pivovar skladištěm, nebylo už do žádných větších úprav ani oprav investováno. To potvrzuje také nehoda z dubna 1894, kdy se zřítil výtah do sklepů. V roce 1922 byla, patrně pro velkou zchátralost zbořena varna, zbytky jejích obvodových zdí stojí dosud. Na jejím místě se objevila provizorní kůlna. Teprve druhá polovina 20. let pak přinesla změny. V letech 1926 - 1927 byla přestavěna sladovna - k přízemí přibylo nadzemní patro, kamenná budova dostala zcela novou střechu. V letech 1929 - 1930 pak dostal pivovar svůj dnešní vzhled, když byla přestavěna celá střední část a nad sklepy a kanceláří vybudován prostorný čtyřpokojový byt.  
 

 
 

Úpravy pokračovaly i v dalších letech. Byly zbořeny chlévy, v r. 1935 nechal Klazar postavit nové střechy nad lednicemi, patro bývalé sladovny upravil na sklad obilí, z přízemí se stal sklad umělých hnojiv. Ten pak převzalo Výkupní družstvo a tomuto účelu pak bývalá sladovna sloužila až do devadesátých let. Byt v patře obývala i nadále rodina někdejšího Klazarova skladníka Šulce, sklepy zely většinou prázdnotou a přístup do nich byl uzavřen.Výkupní sklad byl zrušen r. 1962.

V druhé polovině 20. století skýtalo čp. 126  většinou neutěšený obrázek. Zbytky zbořené varny a chlévu nebyly nikdy zcela odklizeny, na bývalém pivovarském dvoře si zřídily Sběrné suroviny skládku starého železa. Nejbližší okolí rychle zarůstalo divokou zelení. Po odstěhování paní Šulcové zůstal dům opuštěn a chátral. Celý západní konec Komenského ulice byl v té době prázdný.

I po revoluci zůstal bývalý pivovar pustý. Družstvo se ho zbavilo, ale bývalý sklad hnojiv v přízemí sladovny, ze kterého se po každém dešti šířil nepříjemný štiplavý zápach, každého nového zájemce odrazoval. Bývalý malíř pokojů a soused z čp. 128 Jiří Voňka jednou v povznesené náladě vyzdobil celé okolí  hesly „RAKOVINA!“ a „ZRUŠIT“ – některá jsou vidět dodnes. V devadesátých letech už budova skýtala vskutku žalostný pohled – vytlučená okna, děravá střecha, zborcené zdi. Málokdo si dovedl představit jiné řešení, než úplnou demolici.
 

  
 

Ale všechno nakonec dopadlo dobře. Objekt, který nějakou dobu patřil jisté soukromé firmě v konkurzu a snad měl sloužit jen jako bankovní zástava nakonec připadl obci. V roce 2002 se našel zájemce ze Dvora Králové a pustil se do důkladné rekonstrukce. Přes zimu nechal udělat novou střechu, opravit zřícené zdi. Sladovna v následujících letech zmizela a dům dostal novou tvář. A v červenci 2005 začal být po téměř dvaceti letech znovu obýván.

 
Historické fotografie a seznam sládků laskavě poskytl pan Jaroslav Šulc ml.

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Mgr. Jan Hlavatý, 2003 - 2013