Neoficiální stránky o Miletíně a jeho bohaté historii

                 

Dějiny města

 


 

Jaroslav Polák (1916 - 2010)
 

 

František Birner (1897 - 1983)
 

vzpomínky pamětníků
     

Památky

rejstřík místních názvů

     

Fotogalerie

miletínský pivovar v čp. 126

     

Karel Jaromír Erben

domek čp. 174

     

Miletínské Modlitbičky

městská a obecní symbolika

     

Osobnosti

škola

     

Různé

Bohuslav a Berta

     

Odkazy

 
     

Hlavatí z Horek

 
     
 


Anna Bartáková     ---     František Birner    ---    Miroslav Holan   ---   Jaroslav Polák


Anna Bartáková (1847 - 1943) se narodila v rodině hrnčíře Jana Knězourka v čp. 29 a provdala za zámečníka Františka Bartáka. Dožila se vysokého věku, zemřela jako nejstarší občanka Miletína. Jak zapsal kronikář František Kučera: "Byla až do své smrti tělesně i duševně čilá a vyznačovala se výbornou pamětí. Byla živou kronikou města Miletína". Své vzpomínky na její vyprávění zaznamenala na sklonku 40. let její dcera Františka Bartáková (nar. 1887) z čp. 12.

Toto vyprávění opsal Josef Špringer do VII. dílu své Kroniky Miletína (str. 310-314), údajně z Lidové demokracie, vydání z 9. ledna 1949. Tam však tyto vzpomínky nenajdete. Zda a kde byly skutečně publikovány se mi zatím nepodařilo zjistit.

Přástky v Miletíně

Chci vyprávěti o tom, jak se pořádaly přástky v Miletíně, byla jsem už často žádána, abych napsala, co jsem od své matky slýchala. Maminka zemřela v roce 1943 jako 96-letá stařenka – nejstarší občanka v Miletíně. Píši vše věrně, jak jsem to od ní slyšela, neboť v domácnosti jejích rodičů se přástky konaly až do roku 1865. O rok později se již nepředlo. To byla v provozu Hiršlova [Hirschova – pozn. H.] továrna v Hořicích a lidé tam začali chodit do práce. V r. 1867 dědeček Jan Knězourek zemřel a dům č. 29 přešel na jiného majitele...
Do domu č. 29 v Miletíně se přiženil v září 1826 Jan Knězourek ke své manželce Marii, rozené Erbenové. Byl mistrem hrnčířským a založil si zde živnost. V domě byla velká světnice s pecí, ve které pálil zhotovené nádobí. Přikládalo se zvenčí – ale ve světnici dýchala pec příjemným teplem. Topilo se velkými pařezy.
Dědeček Jan Knězourek se vyučil řemeslu hrnčířskému v Libáni, čtyři roky pracoval v Polsku a šest ve Francii. Ovládal dobře čtyři řeči. Když začal živnost v roce 1826-27, nechtěl mu tehdy vševládnoucí  „pan direktor“ povolit pecník na pálení nádobí. Dědeček jej marně chodil prosit do zámecké kanceláře. Jednou, když s nepořízenou odcházel ze zámku, hlasitě nadával francouzsky. Nepovšiml si, že jej z okna pozoruje tehdejší majitel panství miletínského, Ignác Falge, Němec a bohatý pláteník z Vrchlabí [Správně z Trutnova, pláteníkem (obchodníkem) byl jeho otec – pozn. J. Š.].  Ten dědečkem poslal sluhu Johanna, aby se vrátil a přišel k panu baronovi [nebyl baronem – pozn. J. Š.]. Dědeček šel k baronovi se strachem. Ten na něj spustil: „Tys nadávat direktorovi, proč? Já rozumět...“. Dědeček si postěžoval, že mu direktor nechce povolit pecník, aby mohl vypálit zhotovené nádobí. Pan Falge poslal tedy Johanna pro direktora – a než přišel, podivil se baron, že prostý řemeslník ovládá dobře francouzsky, německy, polsky a česky. Direktorovi nařídil, aby dědečkovi napsal ihned dekret, takže od toho okamžiku mohl dědeček kdykoliv pálit nádobí ve svém stavení. Baron propustil dědečka velmi milostivě a také prvním jeho zákazníkem byla děvečka od jemnostpaní direktorky, která přišla zrovna s celou nůší pro nádobí.
Dcera Anna – moje maminka – se narodila 2. srpna 1847.

O přástkách, které se u nich konaly téměř každoročně, když byla dobrá úroda lnu, vyprávěla maminka bezpočtukrát. To se sešlo přástevnic, mladé i staré, že jich byla plná světnice. Ty mladé předly jemnou přízi pro budoucí výbavu. Za děvčaty přišli i mládenci, i staří vysloužilci, vojáci, kteří bojovali v Itálii. Přástky začaly po sv. Martinu, kolem 20. listopadu. Přástevnice se scházely se soumrakem ke 4. hodině. Někdy až 18 kolovrátků vrčelo ve světnici veselou písničku. Večer přinesl dědeček ošatku jablek a pobízel přástevnice, aby jim prý nevyschlo v krku. Předlo se do desíti, pak se šlo spát.
Na prástkách se celý večer zpívalo a vyprávělo. Vesele i vážně. Byly to starodávné, světské i nábožné písně, jako: „V borovém na skále háji...“, „Krásné děvčátko šlo na pouť k jednomu klášteru...“, „Na blízku za městem, tam spatříš hrob...“ (Píseň o Mnislavovi a Běle, která má 39 slok), „Na hranicích města německého...“ (o Fridolínovi a Vilemíně, 13 slok), „Nermuť se, srdce věrné, Pán Bůh tě opatruj...“, „V poledne, ve dvě hodiny, šel jsem do háječku...“, „O Bibianě...“, bývala zamilovaná píseň Arnošta Jirchářového, který taktovkou ukazoval na jednotlivé sedící přástevnice, některý z mládenců představoval Otomara, jiný jeho věrného služebníka, moje maminka Bibiánu a všichni ostatní pak loupežníky – a osoby, o nichž se v písni zpívalo.
Na den sv. Kateřiny (25. listopadu) zpívávala se obvykle krásná píseň o této světici. Zapamatovala jsem si slova první sloky:

                 „Na Sionské hoře kvítek kvete,
                jak na podzim, z jara, též i v létě,
                je krásný, spanilý, čistý a ušlechtilý,
                jenž je plný ctnosti,
                rozdává v hojnosti mnoho milosti. atd.

V adventu se zpívaly opět písně odventní, ty nejdřív, pak teprve ty světské. Nejhezčí bývaly nábožné: „Z nebe posel vychází...“, „Rosu dejte oblakové...“, „Vyros, nebe, Spasitele...“.
V masopustě předlo-li se ještě, bývávaly písně veselé: „Ach, co je to pro nešťastnou lásku muk...“, „Janek jede z pole domů...“, pro zasmání.
Před sv. Tomášem (20. prosince) slavila se „dlouhá noc“.  Jakmile se se soumrakem sešly první přástevnice, babička hned zadělala čtvrci (sic!) mouky [nynějších asi 5 kg – pozn. J. Š.] na velikou bábovku s perníkem, skořicí a s hrozinkami, kterou upekla ve formě zvlášť zhotovené dědečkem, kterou také babička posílala „sousedstvu“ a „kmotrovstvu“ do „kouta“.
Ten večer se mimořádně předlo do jedenácti hodin. Pak se složilo přádlo, kolovrátky srovnaly se do kouta, světnice se čistě umetla, stoly se sestrčily dohromady, prostřely bílé ubrusy z domácího plátna a začalo se večeřet.
Na tuto dlouhou noc si také pozvali paní Karolinu Břečkovou, která mistrně hrála na harfu. V mládí pěkně zpívala a hrála panstvu na zámku v Zásmukách, kde její manžel pracoval jako mlynářský pomocník.
Když se všichni navečeřeli, paní Karolina zahrála na harfu a v klidné a šťastné pohodě se radovali a setrvali všichni často až do rána.
Ráno se šlo na roráty (sic!), jen staří podřimovali na teplé peci. Přes den odnesli kolovrátky a pomalu se chystali všichni na vánoce.
Přísti se začínalo až po Třech králích. Dod Hromnic, to už museol být přádlo hotovo, protože pak se začalo drát peří.
Nejdřív se začlo u kantorů. Jejich dcera Fanynka vybrala vždy nejlelpší přadleny  a těm pan kantor Žába půjčoval knížky ke čtení. Mamince říkával, že je dobrá čtenářka a rád jí knihy půjčoval. Měl již tehdy Erbenovy básně, švabachem tištěné.

Na přástkách a dračkách se však jen nezpívalo. Zvláště ti staří byli dobrými vypravěči a často vzpomínali, jak to za jejich časů chodilo – co kde prožil zajímavého, co kde ve světě viděl. Často někdo vzpomněl na nějakou zajímavou historku. Jeden soused vyprávěl:
„Jednou prý dostali dva mlsouni chuť na ryby. Tehdy ještě bylo v okolí Miletína několik rybníků – Penížek, Povolil, Buben aj. Sousedé, každý s pytlem na zádech, se u rybníka rozešli, aby chytali na vlastní pěst. Jednomu z nich štěstí přálo. Za chvíli měl v pytli několik šupináčů, hodil břemeno na ramena a sháněl se po kamarádovi. „Kde jsi?“, volal. A tu prý mu za zády, přímo do ucha, zahoukalo: „Tady , na zádech... v pytli!“ Polekal se, to se ví, domnívaje se, že má v pytli hastrmana. Shodil pytel a upaloval, v zádech slyšel chechot a dupání. Na ryby mu prý od té doby zašla chuť.“
Jiný dal k dobru veselou historku o tom, jak kdysi hlídal u rybníka hráz a najednou, z protějšího konce běží proti němu zajíc, přímo do náruče. Chytil ho a přinesl si domů pečeni.
Staří vysloužilci se rádi chlubili historkami z bojů v Itálii. Jeden si vzpomínal, jak prý byl s kamarády schován pod mostem v městě Veroně a na něj táhli tři potentáti.
Honzík Apoláčků vzpoměl na bitvu u Solferina, kde se před bojem ztratil. Vlezl do jednoho neobydleného domu, v zahradě se vyšplhal na mandli a díval se na bitvu. Myslel si: „Kdybych císaři pánu vybojoval celou Lombardii,, nedá mně ani na paklíček tabáku, tak proč bych se mlátil“. Večer se vplížil prý zas mezi vojáky a šťastně se vrátil domů.
Ženské se však také nedaly zahanbit. Ty přetřásaly, kde co nového v okolí. Nejvíce však hovořily o Kačence Vítové, krásné dívce, jako obrázek, která bydlela v domku u silnice k Hořicům a jezdívala s hrabětem Holovouským do světa, vždy dva až tři měsíce.
Kačenka byla opravdovou krasavicí a uměla se strojit, není divu, že pan hrabě se dal zlákat jejími půvaby. Nosívala kroj, bleděmodrou hedvábnou sukni s červenou kordurou, růžovou šněrovačku, skvostnou vyšívanou zástěrku, bělostné nažehlené rukávce a na hlavě zlatý čepec s modrými stuhami na zádech. Na krku měla několik šňůr českých granátů, na rukou granátové náramky, nohy obuté v červených punčochách a černých střevíčcích se stříbrnou přezkou.
Však konec této hezké dívky byl smutný.
                Tolik o přástkách v Miletíně.

 

František Birner ml. (1897 - 1983), po svém dědovi Josefovi a otci Františkovi třetí krejčí v domě čp. 119 v Miletíně na Parkáni. Byl velkým miletínským patriotem a milovníkem historie, především dějin války z r. 1866. Byl nadšeným fotografem a také autorem pozoruhodného modelu miletínského náměstí před požárem v r. 1846. Koncem šedesátých let sepisoval vzpomínky na dětství, na knížecí rodinu ze zámku i na figurky a postavičky miletínských ulic přelomu století...

 

Rozpomínám se na své dětství v Miletíně a snažím se, sice v pozdějším věku, své dětské vzpomínky uchovat pro příští generace. Něco jsem zažil sám, něco jsem odposlechl od svých rodičů a prarodičů. Píši to přeházeně tak, jak na to vzpomínám a lituji, že jsem to nepsal současně, ale tehdy jako chlapce mě to nenapadlo. Ale přeci mně toho hodně v mysli utkvělo. Hlavně události z Parkáně. To se ví, že nejvíce mě zajímal zámek. Knížata pro nás kluky byli jako Bozi. Pamatuji knížete Aloise Schönburg - Hartensteina. Byl to silný a vysoký pán přes 2 metry. Býval pobočníkem císaře Františka Josefa I. Později generálem jízdy. Paní kněžna Johana byla rozená Koloredo - Mansfeldová, hezká paní, i kníže byl fešák. Rodem byli Sasové. Měli 7 dětí. Princové Alexandr a mladší Jeroným. Ten zemřel v 18ti letech jako kadet dragounů ještě před válkou. Dcery byly Aglae, Lili, Margareta, Marie Terezie a Izabela. Ta poslední se narodila v Miletíně. Jedna z nich kulhala. Všechny byly hezké až na Aglae, Ta se stala jeptiškou. Ta kulhavá se provdala za knížete Rohana na Sychrov. Tam si jí lidé vážili. Byla velice hodná, vůbec všichni byli hodní. Byli to aristokraté, ale narodili se v tom a byli k lidem dobří a moc lidí se u nich zaměstnalo. Byli to lokajové, kuchaři, kuchařky, pracovníci v prádelně, na polích, v lese. Nikdo si nemohl stěžovat.

Bylo zde velice živo. To každý den jezdívala celá rodina na koních na projížďku. Bylo jich devět a za nimi jeli tzv. rajťáci. Štolbové byli Angličan Stevens, pan Železný, Fr. Bukovanský a jiní. Na zámku pracovali učitelé francouzštiny, angličtiny a češtiny, učitelé hudby, akademičtí malíři. Kuchařem byl Polák Maliewicz a v kuchyni byly zdejší ženy. Dozor nad princezkami měla slečna Anna, Češka. Doma mezi sebou rodina mluvila francouzsky. Ven chodily princezky ustrojeny jednoduše a nosily kostýmy u nás ušité. Sloužící byli pan Emanuel Hlavatý, pan Josef Purkrt, Maďar Debréši. Ten měl velice hezkou paní. Prý za ní chodil knížepán. Potvrdit to ale nemohu, ale říkalo se to. Dále pan Blažek, Maďar Róža Kalmán, větší než kníže. Když k nám domů přišel pan kníže, musel se ve dveřích sehnout, a což teprve Róža.Však jej ve válce zkrátili. Přišel o obě nohy. Česky moc mluvit neuměl, jen „Maúcta, pěkně vítám a porúčím se. A to všechno řekl najednou. Komorníkem byl Němec pan Schloska. Ten nosil paruku. Zastřelil se ve Vídni. Také zde sloužili Tyroláci. Jeden z nich se jmenoval Vilcek. Snažil se mluvit česky. Jednou jsem byl s tatínkem v zámku. Tatínek šel zkoušet oblek panu knížeti. Vilcek odpověděl česky „kníže pán srali“.

Lokajové chodili ve službě ve dvouřadových fracích s velkými stříbrnými knoflíky s knížecí korunkou, vesty byly bíločerveně pruhované, jejichž dolní cípy koukaly pod frakem, kalhoty byly černé s červenou paspulí. Límec byl vysoký, jednoduchý s bílým motýlkem. V parádě nosili na fraku žluté sňůry jako nosívali důstojnící ve službě, růžové hedvábné kalhoty ke kolenům, bílé punčochy a nízké polobotky s přezkami. V zámku též sloužil pan Zívr. Komorník chodil jen v černém fraku. Ven chodili všichni stejně oblečení v šedý oblek z kvalitní látky. Byli to všichni hezcí lidé. Pan Hlavatý byl ve válce 2x raněn. Jednou do ruky a podruhé do obličeje. Ještě o něm bude zmínka později.

Na zámku bydlely též některé úřednické rodiny. Pamatuji se na sekretářku Polku Chocholski. Říkali jsme jí Chocholka. Byla prý velmi přísná. Učitelem hudby byl pan Lorenc, velice hezký člověk. Musel ale narychlo pryč. Byl přistižen paní kněžnou, jak se líbal s princezkou. Vychovatelkou byla slečna Anna Marková, Češka. Byla u všech dětí a její slovo hodně platilo. Správcem panství byl pan Fiala, bývalý rytmistr u dragounů. Když jsme mu šili oblek, tak ten vzorek látky který si vybral, musil tatínek ze vzorníku odstranit. Jeho matka říkala, že nechce, aby někdo jiný měl s ním oblek ze stejné látky. Po něm zde byli revidentovi. Paní revidentová sháněla české písničky. Já jsem jí slíbil písničku Andulko šafářová. Měl jsem dvě tištěné od kolínské cikorky. Ona mi dala za ní 2 šestáky. Já tu písničku předtím nečetl a pak jsem doma s hrůzou zjistil že to byla reklama na slova Andulko šafářová, máš-li kolínskou cikorku doma. Pak jsem se paní revidentové moc vyhýbal. Ještě, že se brzy odstěhovali.

Kníže s rodinou do Miletína přijížděli zjara a na zimu odjížděli do Vídně, kde měli poblíž pomníku Tegethofova palác. Měli také panství v Králově Poli u Brna, v Sasku zámek Hartenstein a vilu v Achensee v Tyrolsku, kam také na čas odjížděli.

Lesním byl co pamatuji pan Morávek a po něm šlechtic z Krčmařů. Hajnými byli pan Šenk, pan Munzar a pan Adámek. Bylo jich 5, ale na ostatní si nevzpomínám. Pan Šenk byl při přestřelce s pytláky u Jahodné zraněn do ramene, tak, že přišel o pravou ruku až u ramene. Střelil jej jakýsi Zubr z Hořic.Viděl jsem ho, jak jej vedli četníci. Bydlel v Betlémě. Pan kníže se o syna pana Šenka postaral a nechal jej vystudovat. Byl o rok mladší než já. Sešel jsem se s ním v Terezíně, když měl jeti s tzv. granzjágry do Albánie. Byl s ním též můj spolužák Pavel Vik z Hořic. Ten tam zahynul. U starého pana knížete Alexandra (otec knížete Aloise) byl lesním pan Hrdlička, který bydlel ve Falgově. To ještě patřilo knížeti, Miletínek, Falgov, Jeníkov a všechny lesy. Lesnímu Hrdličkovi tatínek šil. Jednou, když šel pan lesní spát a svékal si zelenou vestu, střelil po něm skrze okno pytlák (Mádle nebo Flégl) a prostřelil mu celou přednici vesty, aniž pana lesního zranil. Tatínek potom dával k té prostřelené vestě novou přednici.. Pak tam ve Falgově měli nočního hlídače pana Václava Poláka, silného člověka. Ten pozoroval, jak chlap leze přes zeď. Běžel tam a chlap mu skočil přímo do náruče. Kdo to byl nevím, ale sebrali jej. O panu Hrdličkovi se ještě zmíním později.

Parkáň byla eldorádem našeho mládí. Čekávali jsme, až knížata vyjedou koňmo. Princové byli kluci rozpustilí. Jednou šli od Bělohradu lantveři. Měli černé čepice, šedé blůzy se zeleným vyložením a černošedé kalhoty. Princové jeli na koních. Na hlavách měli kovbojské klobouky. Vjeli do řady pochodujících vojáků. Tehda pan doktor Oldřich Chmelař (lékař) jim řádně vynadal a kluci odjeli s ostudou. V té době byly v tzv. oficírnách dvě školní třídy, druhá a čtvrtá. Oknem ze třídy viděli jsme vždy jak se tam za sochou svatého Floriana učily princezky jezdit na koních. Jednou před vyučováním vlezli princové oknem do třídy a začali se prát s žáky. Vtom přišel pan učitel Vaněk a oba kluky chytil a dal jim rákoskou. Oni zase utekli oknem ven. „Co to bylo za kluky ?“, ptal se pan učitel. „To byli princové“, odpověděly děti. To jaksi pana učitele zarazilo, neboť pan kníže také rozhodoval o škole. Šel tedy do kanceláře k panu důchodnímu Salačovi a řekl mu své obavy. Pan důchodní Salač řekl „Dobře jste jim udělal, ale přesto běžte ještě se omluvit panu knížeti“. Pan kníže jej vlídně přijal a nechal si oba prince předvést a před panem učitelem jim také něco vysázel jezdeckým bičíkem. Tak to dobře skončilo.

V zámku měli také učitelku francouzštiny, rozenou Francouzsku. Šili jsme pro ni též u nás. Nemohli jsme se s ní domluvit, protože německy neuměla. Tak nám při dorozumívání pomáhala školní učebnice francouzštiny. Též tam byla slečna Méta Espík, rodem Saska. Její otec šel se saským vojskem v roce 1866 okolo Miletína. Byl feldvéblem.

Zahradníkem zde byl za knížete pan Kvoch. Ten také byl správcem zámku za málo zde přítomného knížete. Ten měl milenku paní Deckrovou, která dala postavit kříž u bývalého hřbitova za mlýnem. Dále zde byl zahradníkem pan Blaschka. V prádelně bývaly paní Dubská s dcerou, paní Berta Ježková a jiné. Pan důchodní Salač byl velice hezký pán. Měli dvě děti Adélku a Karla. Paní Salačová byla dcerou nadporučíka Holého a pocházela ze Staré pošty. Byla menší postavy. Když se vdávala z pošty slečna Pišlova za profesora pana Josefa Davida, byl pan Salač za mládence. Nevěsta se vyslovila „Kdyby tak byl na místě ženicha pan Salač“. U Salačů žila stará slečna, sestra pana Salače. Ta měla syna Karla, který byl na studiích. Pak později se provdala za Slováka pana Vavrika, který vozil mléko do Dvora Králové. Byl v Americe. Adélka důchodních byla moc hezká. Trochu maličko stáčela jedno oko. Karel byl mladší a také hezký hoch. My jsme se s nimi málo stýkali, byly to panské děti. Chodily pěkně oblečeny. Adélka jediná mohla do zámku, hrát si s princeznami. Já se s ní scházel jen o hodinách němčiny u pana učitele Pirkla. Jinak jsem s ní nemluvil nikdy.

V oficírnách hned zkraje bydleli Mazancovi. Pan Mazanec byl vrchním kočím. Paní Mazancová byla Moravanka z Koryčan. Měli 4 děti. Nejstarší Greta byla v mých letech, pak byla Mařenka, Karel a Marta. Ze všech se stali Němci ve Vídni. Ale paní Mazancová se německy nikdy nenaučila.

Kníže měl v Miletíně první auto. Šoférem byl pan Růžička z Kolejů. Učil se šoférovat ve Vídni. Druhým šoférem byl pan Mazanec. Stěhovali se zároveň s knížaty, kteří Miletín prodali bance. Snad kníže pán prohrál moc peněz, nebo proč to museli prodat, nevím.Ale bylo zde již smutněji. Zvykli jsme si na ně.

Šafářem byl pan Bukovanský. Měli několik dětí. Dceru Annu, která se provdala za pekaře pana Luňáka a brzy umřela, Jeník byl vyučen obuvníkem a byl dobrým hudebníkem. Hrál na křídlovku. Pak se usadil v Liberci. Josef se vyučil u nás krejčím.To byl takový hodný, ale zbrklý hoch. Byl veliký. My tehdy měli dílnu v l. poschodí a on spadl mnohokrát ze schodů. Jednou nesl nějaké peníze na poštu a potom šil. Najednou odběhl a sháněl mýdlo a voňavku. Použil stvrzenku namísto klozet papíru. Šťastně ji vytáhl a očistil. Jednou jej tatínek poslal do Miletínka k panu správci Matěji Šťastnému s prací. Pepík přišel domů a říkal: „Pane mistr, máte ušít panu správci nějaké láčky-máčky“. On pan správce by Moravák. Když k nám přišel, ptal se tatínek, co vlastně chce ušít. Přeci abys mi ušil podláčky (podvlékačky). On měl takové zvláštní nářečí.

Když se přestavoval kostel, běhali princové po lešení a shodili cihlu na hlavu jednoho děvčete. Tu potom odnášeli do zámku. Pepík byl u toho a přiběhl celý vyděšený: „To měli pane mistr vidět, jak ji nesli za zadní nohy do zámku“. Děvče nebylo těžce zraněno. Myslím, že byla Růžičkova. Pak měli Bukovanských ještě syna Vaška a dceru Mařenku. Dříve byli v Miletínku. Jednou seděl pan Bukovanský na lavičce a měl na klíně malého Vašíka. Přišel k nim adjunkt Blažek a ukazoval revolver. Vyšla z něj rána a zasáhla pana Bukovanského do prsou. Prošla těsně nad hlavičkou malého Vašíka. Pan Bukovanský byl prvním operovaným v hořické nemocnici. Uzdravil se. Tu kulku nechali rozříznout a každý, jak pan Bukovanský, tak pan Blažek si ji nechali zadělat do přívěsku k hodinovému řetízku. Bukovanských byli velice vážení a hodní lidé. Paní byla o 10 let starší, ale žádný jsme to nevěděli. Pan Bukovanský zemřel o mnoho let dříve. Měli pak hostinec na Zábřezí. Hoši byli všichni ve válce. František byl rajťákem u knížete a ke konci života přišel o řeč.

Parkáň kolem roku 1900

Věž patří k nejstarším památkám Miletína, ale kostel, ten se v těchto letech přestavoval. Pamatuji se, jak tam stálo lešení, pamatuji se na kameníky a sochaře, jak chodili v bílých pláštích, na hlavách měli bílé barety. To bylo ruchu kolem kostela. Pamatuji se na den, kdy byl kostel vysvěcen biskupem Brynychem z Hradce Králové. Tehdy se stala velice nepříjemná věc s uvítáním. Lidé čekali na cestě k Hořicím s prapory. A tu zdejší rodák pan Bohumil Erben, známý svými šprýmy rozhlásil, že biskup jede jinou cestou. Všichni běželi na cestu ke mlýnu a mezitím pan biskup přijel, ale nikdo ho nevítal. I urazil se velmi a když světil kostel, tak se zle oháněl kropenkou. Na to se pamatuji. Ukazoval jsem potom každému rukou, jak zle kropil. Proti nám stála kostnice. Byla o 1 ½ metru více vzadu. Ale soused Kraus ji se svolením pana faráře Šubrta postavil víc do cesty . Našemu domu to moc uškodilo. Marně dědeček protestoval. Děda byl volnomyšlenkář a Krausovi chodili do kostela. Uškodilo to našemu krámu. Přesto jsem měl pana faráře Šubrta rád a rád na něho vzpomínám. Konečně jsem měl rád i Krausovy a vzpomínám na všechny v dobrém.

Nechci psát jen o významnějších lidech. Byli s námi i lidé ubozí, bez nichž si nelze starý Miletín představit. Byli to zdejší rodáci.Mezi nejznámější patřila stařenka Johana Poláková. Pod tím jménem ji nikdo neznal. Říkalo se jí Žanynka.. Byla to taková vrásčitá a suchá stařenka. Zamlada byla krasavicí a byla komornou na zámku. Moje babička Lánská s ní chodila do školy. Zešílela z nešťastné lásky k lesnímu Hrdličkovi, o němž jsem již psal. Byla velice zbožná, fajnová v jednání. Ženám říkala milostpaní slečinko a mužům milostpane. Svého času bydlela i v našem domě nahoře v prostřední světničce. Jednou bylo nějaké papežské jubileum. Dala do okna obraz papeže a okolo chvojí, zapálila svíčky a šla do kostela. To se ví, že chytlo chvojí a obraz shořel. Sklo padalo dolů z okna. Tatínek s dědečkem to naštěstí uviděli a uhasili. Dědeček jí řekl: „Kdybyste to ještě jednou udělala, musela byste do ústavu“. A ona na to řekla: „Pane domácí, já už jsem v ústavu byla, tak byste tam zase mohl jít Vy.“ Pak ji nastěhovali do tzv. arsenálu. Šla-li po ulici a děti jí řekly: „Žanynko, pojede tudy císař pán“, tak si klekla na zem a křižovala se. Nosila sebou stále džbáneček a v něm vše, co od koho dostala k jídlu. Byly to někdy bonbóny, čokoládička, chleba… Když přišla k mlékařce, ta jí řekla, že džbánek nemá prázdný, ale ona odpověděla: „Jen to tam nalejou milostpaní slečinko, ono to stejně všechno přijde do žaludku.“ Mlékařkou byla paní Rachotová (Slámová).

Další miletínskou figurkou byl tzv. Talián Špůr (Václav Špůr, nar. 1837 v Borku čp. 6, bydlel v Miletíně čp. 160 - pozn. H.). Pamatuji jej již jako vetchého stařečka. Měl bílé vlasy a byl prý trochu slabomyslný. Bydlil na Koši v posledním domku, již zbořeném. Byl rodákem z Borku. Sloužil na vojně 12 roků. Když se navrátil, nedostal žádný podíl na majetku a tak se z něho stal divný samotář. Na význačná císařská jubilea se ustrojil do parády. Oblékl si tmavomodrý kabát se zlatými knoflíky a vyleštěné metály. Na kalhotách měl našity hedvábné porty a lampasy. Uměl italsky. Rozpustilí kluci na něj pokřikovali „porto talijáno, mazáni kolo“. Ale on jim nikdy nenadával. Byl to takový tichý dědeček. Žebrat nechodil. Rád jsem jej vídal.

Druhým takovým starým vojákem byl děda Makovec z Parkáně. Také bojoval ještě pod Radeckým. Byl raněn do hlavy, jak on říkal plezírovaný. Měl na vrchu hlavy takový žlábek, jako by mu to promáčkli hůlkou. Byl tkadlec. Ostával v domě co teď bydlí paní Kejzarová. Měl ruční stav. Tkal hlavně barchet na spodní prádlo. Chodíval k našemu dědečkovi Birnerovi a sedávali u nás před domem na lavičce. Pan Makovec nosil vousy, tzv. kaiserbart jako císař pán. Ještě se dočkal první světové války a zajímal se o bojiště v Itálii. Konce války se ale nedočkal. Měl dceru Matyldu, která byla provdána za učitele. Ale neznal jsem ji.

Nejubožejším tvorem byl tzv. Joska Stejskal. Byl menší postavy, nízkého čela z něhož již od poloviny rostly černé kudrnaté vlasy, které nikdy hřeben nepotřebovaly, leda když se Joska dával stříhat. Na něm se učili holičtí učni. Jeho zaměstnáním bylo celý den stát na hnoji a pumpovat močůvku. K jinému se chudák nehodil. Vypadal v obličeji tak, jako když se rodil člověk z opice. Nohy měl do X a klátil se při chůzi. Velice špatně mluvil a bylo mu těžko rozumět. Měl plat 2 šestáky denně, to je 40 haléřů. Jednou jej dělníci ze dvora navedli. Říkali, že je hloupý, že pan správce má 4 šestáky a nedělá nic. Tak se na to Josef opil a nadával: „Já mám jenom dva tetáky a plávet má tyla tetáky a h…. dělá.“ Tak nevím, jestli mu přidali. Lidi si z něho dělali blázny. Pamatuji, jak jednou o dožínkách jej ustrojili za šaška, pomalovali dehtem, dali mu do rukou hůl a on šel před kapelou a udával takt. Obžínky bývaly vždy slavné. To jeli napřed na koních tzv. rajzáci, hudba a vozy s děvčaty a ženami v krojích. Tehda byla veselice v hospodě u Kostků, co je dnes samoobsluha. To bývala tělocvična Sokola. Tam Josefa ještě víc opili, on se pomočil a tak jej vyhodili. Viděl jsem jej pak jak se klátil v šaškovském, celý pomazaný dehtem, do dvora. Bylo mi ho moc líto. Nikdy nikomu neublížil. Měl matku, ta byla u Erbenů cukrářů zaměstnána. Velice pořádná žena. Kdy Josef umřel, nevím. Byl jsem ve válce a když jsem se vrátil, byla většina miletínských figurek pryč. Škoda, že je nikdo nevyfotografoval.

Jinou postavou byl zase Josef Čmelich. Byl o pár procent lepší než Joska Stejskal a byl to též chudák. Chodil vždy v čistém prádle. Oblečen byl v tom, co dostal. Byl také menší postavy. Na hlavě nosil tvrďák (bonbonek), v létě slamák. Vše mu bylo veliké. Na nohou nosil polovysoké holínky, štruple mu koukaly z bot. Taky žádný fešák nebyl. Mluvil také špatně, ale líp než Joska. On žebral a nežebral. Otevřel dveře a říkal: „To je hezky“, a nebo: „To pisí“. Ale neprosil. Také rád pracoval. Nabízel se, že rozštípe dříví. Také u nás byl. Bylo-li větší polínko a zasekl sekeru, kterou nemohl vytáhnout, tak přišel: „Pote mi vytahnout sekyku“. Moc toho chudák nenadělal, ale snažil se. Také býval u nás na oběd. Já strašně rád švestkové knedlíky a viděl jsem Josefa jak jedl. Koutkama úst mu tekla šťáva a mně se udělalo nevolno a dlouho jsem pak nemohl knedlíky vidět. Jednou dělal dříví u šenkýře v Radnici pana Svobody. Byl tam delší čas. Když byl hotov, tak si jej pan Svoboda zavolal a říkal: „Pojď Josef, budeme dělat pořádek a počítat.“ Josef čekal s radostí. Tu mu pan Svoboda řekl: „Tak Josef, doplatíš mně tolik a tolik za stravu“. To se Josef rozzuřil a nadával: „Svoboda je votjok.“ On si ale ani tu stravu nezasloužil. Když naštípal dříví do košíčku, to si liboval: „To to psibývá.“ Ale lidi mu zaplatili z útrpnosti. Ale také si z něho dělali blázny. Nejvíc se rozzlobil, když na něho kluci křičeli - bz bz bz…To po nich házel kamení. Jednou šel někde z práce a nesl košíček a motyčku. Tu jel s vozíčkem, takovou košatinkou, zámecký kočí pan Mazanec a také si na Josefa pokřikl. Josef uhodil motyčkou do košatinky a nemohl ji vytáhnout a tu pan Mazanec práskl bičem do koní a Josef se držel motyčky a utíkal za vozem. Když ji vytrhl, tak upadl. A nadával: „Mazanec je votjok a má taky děvku pitomou.“ To myslil dceru Mazancových Gretu. Ale ta nebyla pitomá, jen tak trochu těžko chodila. Byla trochu výstřední. Josef se chlubíval: „Já jsem cistej hoch, to Joska Stejskalu je pinavej.“ Chudák v době války, kdy byla nouze u všech lidí, zmrzl doma v chudobinci. Našli jej po několika dnech a museli ho do rakve rozlámat, jak byl zkroucený.

Jiná figurka byla Terina. Ta bydlela za kostelem v obecním domku. Je již dávno zbořen. Stál tam, co je vchod do školní zahrady na levé straně. Byl jednoposchoďový. Terina byla Erbenova. Říkali jí „zaopatřený Erben“, protože prohlašovala, že je „zaopatsenýho Erbena.“ Proč mu tak říkali, nevím a ani se na něj nepamatuji. Terina byla odporná, špinavá a zavšivená. Bylo ošklivo se na ni podívat. Žebrala.

Další z obecního baráku byla Pepka Javůrková. Jmenovala se taky Erbenová. Její bratr měl vedle nás na rohu vinárnu a byl váženým člověkem. Jeho dcera měla lesního pana Bartoníčka. Pepce se jinak neřeklo než Javůrková, protože se zdržovala s nějakým tulákem Javůrkem. Opíjela se tak, že zůstávala ležet u cesty. Lidé na ni pokřikovali: „Javůrková, za dva drát“ (to byla kořalka). Ona silně a nevybíravými slovy nadávala. Zlobila se, když ji někdo řekl Javůrková. Jednou o senách šla k Podháji. Na lukách ženské obracely seno taky na ni křičely: „Javůrková, za dva drát.“ A ona nadávala. Šel kolem právě pan správce Fiala v žaketu s hůlkou. Velice vážený pán. Býval rytmistrem u dragounů. Slyšel Pepku nadávat a tak ji chtěl uchlácholit. Řekl jí: „Javůrková, nezlobte se“, ale ona, jak jí řekl Javůrková se rozezlila a nadávala mu: „Ty votroku, ty seš ze všech nejhorší“ a začala po něm házet kamení. A tu se milý správce dal na útěk, jenom mu šosy vlály. Když potřebovala peníze, šla s tím Javůrkem si sednout před vinárnu a tu jí něco bratr pan Erben dal, aby odešli a nedělali mu ostudu.

Dalším z galerie ubohých byl Kr Kr Kr Krkonoška, to byl takový suchý strejc, opilec. Bydlel v tom domku, co má dnes pan Pižl. Jinak se mu neřeklo než Krr. Sháněl všude žáby a uřezával jim stehýnka a ta nosil do zámku do kuchyně. Já bych to nechtěl, ale panstvo mělo divné choutky. O svatbách se vždy postavil u kostelních vrat a zatahovat. Kytici si vždy někde opatřil a začínal řeč: „Vážená nevěsto a vážený pane ženichu.“ Měl z toho nějaký příjem, který zase hned propil. Jednou se čekala nějaká slavná svatba a dlouho nejeli. Krr si dal kytici u nás na práh a šel vyhlížet svatbu na roh uličky. Náš učedník Jenda Velichů (kovářů), velice hodný a mírný chlapec to viděl a nevím co jej to napadlo, ale hodil Krkonoškovu kytici u nás přes plot na dvorek. Teď Krr utíkal pro kytici a ta byla tu tam. Tatínek byl náhodou na dvorku a kytku mu podal - ještě to Krr stihl. Ale zuřil a Jeník se chudák musel schovat na půdu. Snad by jej zabil. Paní Krkonošková byla velice řádná žena.

Zvláštím člověkem byl pan Zubr. Byl zaměstnán jako čeledín u rolníka pana J. Samka. Byl to takový neupravený, zarostlý člověk. Byl již starší a opíjel se, ale když promluvil, bylo na něm hned znát, že je to člověk inteligentní. Byl jaksi spřízněn s ministrem dr. Albínem Bráfem. Uměl perfektně německy a psával lidem německé žádosti, i latinsky uměl. Škoda jej, nebýti alkoholu, kde mohl býti. Kde skončil nevím. Od pana ministra Bráfa dostával nějaký příspěvek.

Na kraji Rohoznice, první hospoda za mostem přes Bystřici se nazývala Port Artur. Bylo to právě po válce Rusko - Japonské a to jsme všichni fandili Rusům. Bohužel byli od Japonců poraženi. V té hospodě byl šenkýřem pan Nálevka, taková rázovitá postava. Říkalo se mu Berdes. Ten neměl na hlavě ani chloupek, ani řasy, ani vousy. Byl takový od pití celý odulý, ale byl to hodný člověk. Měl ve zvyku říkat fuk, fuk. Když mu někdo nezaplatil tak řekl fuk, fuk a bylo to. Jednoho roku byly časté bouřky a do té hospody několikrát uhodilo. Jednou byla bouřka když Berdes šel domů. Když byl na mostě tak zase uhodil blesk do hospody. Tu Berdes se rozzlobil a křičel: „Fuk, fuk otroku, už seš zase tady?“

František Gold byl zámožný měšťan. Měl na náměstí 2 domy. Povoláním byl krejčí. Sestra jeho ženy měla někde v Trutnově za muže továrníka. Pan Gold (říkali jsme mu Kult) byl notorický pijan. Dělal kolik týdnů dobrotu, byl vážený, ale jak jej to napadlo, zase 3 až 4 týdny flámoval. A tak to střídal několikrát do roka. Měli 3 dcery, ale všechny byly nějak duševně méněcenné. Nejmladší byla Hanka. Strojily se nepěkně, na hlavách nosily šátky. Jedna z nich se vdala, ale byla bezdětná. Pan Gold býval kostelníkem. Jednou nesl z pohřbu ornát a kropenku. Stavil se v putyce a vykropil ji s celým osazenstvem a to byl konec kostelničení. Utopil se pod Horkama v potoce. To se ví, že byl opilý.

Franc Hrdinů byl starým mládencem. Býval mlynářským v trotinském mlýně. Byl to chudák. Velice hodný a pilný člověk. Vždycky byl čistě oblečen. Byl bratrem paní Kočové pekařové. Jezdil s trakařem do Hostinného. Je to udivující jít to pěšky bez nákladu, ale on měl trakař naložený vším možným, ovocem, balíčky dětem, které byly v Hostinném na handlu, nebo se tam učily řemeslo apod. Před sedmou raní se již vykládal na trhu. Za balíček brával 10 nebo 15 krejcarů. Každou neděli chodil do kostela na pobožnost. Rád na něho vzpomínám, byl to hodný člověk a poctivec.

Jedním z ubohých byl kulhavý Erbrt. Silně napadal a jinak se mu neřeklo než pajdavý Erbrt. Chodil denně tahat měchy u varhan. Děti se jej bály a větší se mu smály. Prý býval zámožným rolníkem na Horkách. Kulhal od úrazu. Měl dceru Pepu, ta byla taky takový chudák, byla hrbatá a měla křaplavý hlas. Ale byli to lidé, kteří s námi zde žili a byli poctiví. Dnes by o ně bylo dobře postaráno. Tahání měchů byla těžká práce a mše se sloužily denně ráno, takže musil časně do kostela v zimě, v létě. V neděli byly služby Boží i odpoledne. Byly to těžce vydělané krejcary. Kdy zemřeli nevím, byl jsem ve válce a potom bylo všechno jinak.

Aninka Štefanova byla z Rohoznice a sloužila tuším u Rejlů. Také z nějaké nešťastné lásky zešílela. Bydlela v l. světové válce se svým otcem v obecním domku v Rohoznici. Každou neděli chodívala do kostela. Byla vždy výstředně ustrojená. Nosívala černé šaty a na tehdejší dobu krátké sukně, bílé punčochy a klobouk. Ošklivá nebyla, ale měla takový zvláštní výraz v obličeji. Každý si jí musel všimnout. Tehda v roce 1918, když byl veliká nouze , tak nebylo dlouho vidět jejího tatínka. Lidem to bylo divné a tak se jí ptali, co s ním je, není-li nemocen. A tu Aninka řekla, že jej snědla. Tak se po něm pátralo. Když se jí ptali, kam dala kosti, ty by přece musely být, tak řekla, že je spálila. Měla v hrnku ještě sádlo. To prý po něm zbylo. Vše toto vypsal rohoznický kronikář pan Najman, ale rohozničtí to v kronice nenechali. Styděli se za to, vždyť by jim začali říkat lidojedi. Je-li to pravda nevím, ale starý Štefan zmizel beze stopy. Aninka říkala, že zemřel a ona neměla ani na pohřeb a nouze byla, tak prý jej snědla.

V Rohoznici žil krejčí pan Španiel. Byl to takový bodrý člověk, veliký návštěvník hostinců, ale opilec nebyl. Zemřel ale v hospodě u Rachotů. Chodíval k našemu otci. Chtěl, aby mu tatínek šil u obleků dírky. To říkal: „Víš Franc, na dírky jsem votrok, ty neumím.“ Šil velice úzké nohavice a lidé tomu říkali Španělky. Řemesla si ale moc nehleděl.

Dalším krejčím byl mýtný Kněžourek. Byl to velice starý krejčí. Šicímu stroji nevěřil. Chodil kupovat sýry a homolky a s tím kšeftoval. Šil nám též do našeho krámu podvlíkačky, šil je ručně, ale dobře to ušil.

Prokop Erben byl řezníkem. Byl to takový rázovitý člověk a měl syny Františka a Antonína. Antonína jsem dobře znal již jako starého mládence, šedovlasého podivínského dědu. Každou neděli chodil do Lázní, kde prodával rohlíky, preclíky, amprecle a koláče. Málo mluvil, jedině když hrál karty, tak prý mluvil. Zde učil pan učitel Žába, který měl syna Františka. Jednou zbil Franta Prokopa Erbena toho Žábovýho kluka. Pan učitel si šel stěžovat panu Erbenovi. Ten byl v krámě. Pan učitel říkal: „Pane Erben, Váš Franta zbil našeho Františka!“ Tu se Erben rozzlobil, popadl širočinu a křičel: „Cože, že náš Franta bil Vašeho Františka? Já ho zabiju, já ho zabiju votroka, bít Vašeho Františka“ a hnal se ven. Pan učitel jej prosil, aby Frantu nechal být. Ale ten zuřil dál: „Já mu dám, aby náš Franta bil Vašeho Františka!“ Pak se nechal přeci uchlácholit panem učitelem. Když odešel pan Žába, zavolal si Frantu do krámu „Dals‘mu hodně?“ „Dal“! „Tak to je dobře.“ a bylo po pokárání. Já se na ně nepamatuji, jen jsem znal toho Tondu Prokopa a znám to z vyprávění.


A teď něco o Židech v Miletíně. Byly to rodiny Lokeschova, Levitnerova, Frankenbuschova a Singrova. Měli vinopalnu, patřilo jim několik domů v Komenského ulici a byli spřízněni, mimo pana Frankenbusche, zakladatele továrny. Byli to hodní lidé. Hlavní postavou byl pan Gustav Lokesch. Byl dlouhá léta svoboden. Nebyl žádný krasavec, měl vadný zrak a nosil černé brýle. Postavy byl korpulentní. Ale byl to dobrák. V domě, co je dnes JZD bydleli Singrovi. Paní Singrová byla sestrou pana Lokesche. Měli syna Rudolfa, který byl ve válce jako šikovatel. Pak tam bydleli Levitnerovi, také sestra pana Lokesche. Ti byli všichni zaměstnáni v kanceláři. Dále tam byli zaměstnáni pan Mencl (Němec), pan Stuchlík jako bednář, pan Kulhánek jako kočí, pan Machek jako cestující. Prodavačkou byl slečna Holubářová a účetním pan Žvachta. Byli to lidé, krom bednáře a kočího, bohatí. V první světové válce obchod upadal a začalo se vésti panu Lokeschovi špatně. Hrozilo to úpadkem. Pan Lokesch sháněl všelijakou pomoc, ale marně. Až jednou jeden pán z Prahy, pan Bergman slíbil pomoc, ale ať dá všechny židy z kanceláře pryč. Ani nemusel, šli sami, když viděli, že je konec. Ten pán mu půjčil peníze. Služebnou co byla u Lokeschů byla paní Františka Erbenová. Dala mu veškeré své úspory a tak začal znovu. Pan Lokesch k nám chodíval denně, i tatínek k nim. Byli kamarády z mládí. Jak pan


Lokesch na jedno oko málo viděl, tak se mu stal malér. Měl na gumě cvikr a hrál si s ním tak neopatrně, že si vyrazil to zdravé oko. Ale on byl takový houževnatý, že si vycvičil to nezdravé oko a trochu naň viděl. Byl velice vzdělaný. Měl akademii v Drážďanech a studoval též v Londýně. Uměl perfektně německy, anglicky a francouzsky. Když k nám chodil v době úpadku, říkával tatínkovi: „Franto, jsem žebrák“, ale pak mu ten pán pomohl a během jednoho roku se poměry změnily a tak zase přišel a říkal: „Franto, už jsem zase milionář“. Tu služebnou, která mu pomohla si vzal za ženu. Ta měla nemanželského syna Karla. Ten byl právě na vojně. Pan Lokesch si jej vzal za vlastního a jmenoval se namísto Erben Lokesch. Byl vyučen zámečníkem u pana Erbena Františka. Ten mu odkázal celý majetek s podmínkou, aby si vzal za ženu slečnu Annu Vondroušovou (sedlářovou), která byla u Lokeschů zaměstnána jako účetní vyznala se dobře v obchodních záležitostech. Měla známost, i Karel chtěl nějaké služebné děvče z bažantnice, ale vzali se se slečnou Vondroušovou, který byla o 2 roky starší. Tak se stal Karel pánem u Lokeschů, kam dříve se jen potajmu dostával k mamince. Paní učila Karla trochu způsobům. On byl ze staré pálenky a jeho otec byl pijan. Maminka pocházela z Lukavečka. Byla moc dobrosrdečná. Karel neměl mimo 5-ti třídní školu, žádné vzdělání. Byl velice skromný a hodný i když byl boháčem. Byli ale i s paní dost nešťastni. Měli 3 děti. Dvě dcerky a synka, který po porodu zemřel. Lékaři se věnovali paní a chlapeček, kterého tak toužebně očekávali, zemřel. Také jim umřela 4letá Karlička. Druhou dcerou byla Kateřina (Katrin), jak si přál pan Lokesch, aby se jmenovala po jeho matce. Mladým se to moc nezamlouvalo, ale nedalo se nic dělat. Také ta velice dlouho a zle stonala. Studovala na anglickém gymnaziu. Provdala se za adjunkta Ing. Haláčka.

Na den 15.října 1903 miletínští jen tak nezapomenou. Tragická zpráva, jež toho dne po Miletíně i okolí se bleskurychle roznesla, působila hrozně na každého, zvláště na toho, jenž znal členy rodiny tak tragicky o život přišedší. Všeobecně vážený a pro svůj naprosto uspořádaný život a předobrou povahu velice oblíbený muž pan František Haratický, úředník tamnější Frankenbuschovy továrny v sebevražedném úmyslu skočil do tovární studně as 7 metrů hluboké, v níž bylo asi 5 metrů vody, vzav s sebou i své dvě dítky. Pan Haratický asi před třemi měsíci ovdověl. Manželka jeho byla ženou vzornou a matkou přepečlivou. Měli osmiletého synka Františka a šestiletou Bertičku. Paní Haratická byla dcerou Fiedlerovou ze mlýna v Trotince. Od smrti své paní byl pan Haratický velice zádumčivý. Změna jeho duševního stavu byla stále zřejmější. Bol jeho dostoupil takové výše, že se rozhodl. Život stal se mu ničím. Bohužel než utratil život svůj, obávaje se osud svých dítek, učinil konec i životu jejich. Časně ráno 15. října našel tovární topič pan Volf u tovární studny dětský klobouček a šáteček. Jat neblahým tušením sdělil svůj nález svým spoludělníkům, kteří pak mrtvoly Haratických za pomocí hasičů vytáhli. Místní kovář pan Vrána vlezl po žebříku do studně a po provazech je vyprošťovali. Studna přikryta byla silnými prkny, z nich si jedno pan Haratický odkryl. Do dvora dostal se zadními dveřmi, od nichž měl klíč. Soucit s nevinnými oběťmi byl všeobecný a nejvíce se zračil o pohřbu. Tak tklivého pohřbu Miletín dosud neviděl. Již od rána dne 17. října hrnuly se proudy lidu na hřbitov, kde v čistě vybílené márnici byly postaveny tři otevřené rakve, v nich uložena těla nebohých. Haratický nalézal se uprostřed svých dítek, jejichž usměvavé obličeje působily na diváky neobyčejným dojmem. Pohřeb konal se za obrovské účasti občanstva ze širokého okolí. Oblíbený zdejší farář Filip Šubrt nemohl potlačit slzy, pomodlil se plačky a bolestný srdceryvný pláč účastníků doprovázel jeho modlitby. Tklivý pohřební průvod, jejž zahájily dítky školní a doprovázený místním sborem dobrovolných hasičů, jehož Haratický byl členem, došel do kostela, odkud se po církevních obřadech vrátil na hřbitov. (Tehdy se rakve nosily, nebylo ještě pohřebního vozu). Nad otevřeným společným hrobem velice tklivě promluvil pan farář Šubrt a řeč jeho hluboký dojem a hlasitý pláč ještě zvýšila. Tisíce slzí zámožných i chudých zkropily čerstvý rov a rakve ubohých.

Znal jsem dobře celou rodinu. S Bertičkou jsem chodil do školy. Den před touto hroznou událostí jsme dostávali od pana faráře Šubrta obrázky s andělem strážným. Bertička ho také dostala. František chodil do druhé třídy. Obě děti chodily hezky ustrojeny. Jsou vyfotografovány s panem Haratickým u pomníku K.J.Erbena, když byl postaven. Velká podobizna celé rodiny byla odstraněna při přestavbě hrobu. Škoda. Jak jsem se dověděl, pocházel pan Haratický z rodiny, ve které většina odešla ze světa dobrovolně.


(poskytla paní Zdeňka Hlobilová)
 


Miroslav Holan (1928 - 2017), rodák z Miletína čp. 143, absolvent hořické Obchodní akademie. Pracoval nejprve jako účetní v miletínské gumovce Ing. Emila Celby, poté na různých úřednických místech, naposledy ve Stavoprojektu v Hradci Králové. Takto vzpomínal na Miletín svého dětství.

Narodil jsem se v Miletíně. Jdeme-li od náměstí Komenského ulicí, odbočíme pak první ulicí vpravo do ulice Arnoldovy, pak vlevo vkročíme do ulice Barbory Linkové (matka Bedřicha Smetany), vpravo je rodný domek K. J. Erbena (čp.142) a poněkud níže roubená chaloupka čp. 143 – to je moje rodiště. Mohl bych na něj vzpomenout slovy K. V. Raise:

"Ty domku starý šedivý, světničko naše."

Bohužel, dnešní jeho stav je značně změněn, po smrti mé maminky jej zdědila sestra a prodala cizím lidem, kteří na něm provedli značnou modernizaci. Pro mne však ve vzpomínce zůstává v původní podobě, jakou měl v době mého šťastného mládí. Za nízkými vstupními dveřmi dosti rozlehlá síň, vpravo dřevěné schody na půdu. Pod těmito schody pak byl kurník pro slepice. Uprostřed síně pak byly schody do podzemního sklepa, kryté poklopem.

Za nimi byly dveře do tzv. Komory, tj. místnosti spíše technického užívání: byly tam skříňové „špajzky“ pro zásoby běžných potravin, dále pak vše nepotřebné co se nevešlo do obytné světnice. Můj bratr Vláďa tam měl i motocykl JAWA 25O, tatínek skříň na knihy kterých měl značný počet. Tato místnost neměla podlahu, ani okno – jen malé okénko.

Vedle byly dveře do malé světničky, kde se vešla jen jedna postel a dvě šatní skříně.

Vlevo od vchodu do domku byla hlavní obytná místnost (5x5 m). Tam se odehrával veškerý život celé rodiny. Vedle vchodu do místnosti vlevo bylo umyvadlo, původně jenom plechové na stojánku (vodovod byl v Miletíně zaveden až počátkem 30tých let), nad ním prostý věšák na všední oblékání. Vprostřed světnice byl velký starodávný stůl, hlavně na jídlo. Mimo něj byl tam ještě jeden, menší stolek spíše pro potřeby technického rázu. Dále tato místnost sloužila i jako ložnice, byly v ní dvě postele a jeden tzv. “otoman“. Vpravo od dveří pak byla plechová kamna na vaření a pečení, později sporák na pevná paliva, v topném období se před ně stavěla i topná kamna pro teplo. U pravé stěny vedle kamen police na nádobí a jiné kuchyňské potřeby. Pokud byl tatínek funkcionářem místní organizace textilních dělníků a jako jejich pokladník vyplácel týdně podpory v nezaměstnanosti, byl ještě před velkým stolem umístěn psací stůl této organizace. Světnice měla 3 okna – jedno do cesty před domem, dvě pak do štítové strany domku směrem k západu. Navíc bylo ještě jedno malé okénko směrem severním. V mém nejútlejším mládí nebyl ještě v Miletíně tudíž ani v našem domku veřejný vodovod, voda na vaření i mytí se donášela z veřejných kašen napojených na vodovod místního velkostatku z pramenu nad Podhájem. O tomto bude ještě zmínka v další části mého vzpomínání. Do domku též nebyl zaveden el. proud – svítilo se petrolejovými lampami. Tak jsme i večer četli a psali třeba školní úkoly apod. Teprve ve válce v roce 1941, když tatínek byl totálně nasazen do Německa a vydělal více peněz, maminka zajela objednat do Hořic k firmě Štědrý zapojení a instalace el. proudu. Vzpomínám si, že ještě mimo dohodnutou cenu v korunách bylo přijetí zakázky podmíněno dodáním jedné vykrmené husy. Bylo to v té době, kdy všechny potraviny byly na příděl, zcela běžné.

Další části příslušenství domku byly přístupny zvenku ze „záspi“ kryté přesahem střechy – vlevo od vchodu okénko do komory, pak stodůlka a za brankou chlév pro dvě kozy na mléko pro celou rodinu. Vedle suchý záchod a otevřené hnojiště, zvenku kryté prkennou ohradou . Vpravo od vchodu bylo jedno okno z velké světnice a malá zahrádka. Z ní kamenné schůdky k zahrádce za domkem. Do ní se též dalo vstoupit zadním vchodem ze stodůlky.

Nejbližší sousedé

Před naším domkem byla dost široká cesta, po které projížděly i koňské potahy pro zásobování přilehlých obydlí. Hlavně ji používal hostinský Kopecký z Komenského ulice. Nad cestou asi 2 metry vysoká zeď od obydlí Hrnčířových čp. 216. Josef Hrnčíř byl obuvník, který denně dojížděl do Dvora Králové n.L. Do zaměstnání u fy. Hynek ­ výroba obuvi. Měl 3 syny: Slávka, Zdenka a Jarku. Slávek byl o rok mladší než já, vystudoval obchodní akademii v Hořicích, po maturitě v r. 1949 byl zaměstnán v Ústí n. L., tuším že v n.p. TESLA, v padesátých letech emigroval dosti dramaticky přes Jugoslávii, Rakousko a Itálii do USA. Byli jsme velmi dobrými kamarády. Pocházel z prvního manželství pana Hrnčíře. Původní majitelka domku byla Emilie Volšíková, matka druhé manželky. Další syn Zdeněk byl rovněž obch. akademik. Po sňatku se odstěhoval do Hořic. Syn Jarka absolvoval Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích a po několika rocích též emigroval do USA.

Vedle Hrnčířových byl menší domek již na pozemku hostinského Kopeckého, v němž tento i dosti zámožný sedlák měl chlévy pro prasata, krávy a koně. Do ulice v navýšení byly kamenné schody před vchodem do této stavby s jedinou obytnou světnicí, ve které bydleli staří manželé Seifertovi, kteří zřejmé i dobytek obsluhovali. Pamatuji, že ještě v době před zavedením vodovodu v Miletíně za těmi kamennými schody stávala dvoukolová kára s velikým dřevěným sudem, se kterou pan Seifert dovážel vodu od veřejné kašny u silnice v Komenského ulici. Pamatuji taky, že ti Seifertovi byli velmi na nás děti hodní, měli 2 dcery z nichž jedna měla za manžela pana Andrejska. Ten byl státním úředníkem na tehdejší Podkarpatské Rusi v Užhorodě a hlavně starým přitelem z mládí mého tatínka. Přijížděli vždy na prázdniny k Seifertovým a s jejích starším synem Mojmírem v mém věku jsem kamarádil.

Vedle byl už jenom dvůr s velkými železnými vraty od hospodářství Kopeckých.

Na druhé straně ulice bydleli Sulimenkovi (čp. 142) – muž byl jménem Makar, původně ruský zajatec z první světové války, který se do Ruska nevrátil. Měli dceru Soňu a syna Vládimíra. Zděný domek je původním rodným domkem K. J. Erbena. Až do třicátých let v něm ještě bydleli bezdětní manželé Literovi. Pak si postavili dům čp. 315 v ulici Jiřího z Poděbrad naproti Sokolovně. Byli to příjemní lidé, Alois Litera je dokonce zapsán jako kmotr na mém křestním listě. Byl povoláním švec a pamatuji, že jsme za nimi chodili se všemi opravami obuvi. V tobě války u nich byla neteř Libuše, která studovala na obchodní škole v Hořicích a byla původem někde od Městce Králové, z Obce Podmokly. Ve válce potom u Sulimenků bydlel majitel pojízdného kina Vacek, kterému jsme chodili dělat reklamu po Miletíně, tj. roznášeli jsme s bratry letáky na jednotlivá představení po domech a před dalšími jsme je zase měnili za nové. Prodej vstupenek nám však nesvěřil ,vedle mírného poplatku nám umožnil volný vstup. Tak jsme už v mládí měli možnost poznat mnoho slavných filmů, které jsou dodnes populární. V té době bylo v Miletíně jen málo rodin, které měly rádio, o televizi se ještě nikomu ani nezdálo, takže to byla i pro obyčejné lidi jediná možnost zábavy. A navíc poměrně laciná. Promítání se konalo v Radnici, program byl několikrát týdně, ráno se autobusem film odeslal a navečer opět z půjčovny přišel film další. Podle nařízení Němců museli se totiž všichni takto podnikající provozovatelé podobných zařízení ze dne na den ubydleti na současných „štacích“. Shodou okolností právě v této době v Miletíně hostovala i divadelní společnost Hrdý, která provozovala hlavně klasické operety Štrause, Lehára aj. Po smrti původních majitelů domku zde byla zřízena pamětní síň KJE. Tuším někdy koncem války, nebo dokonce po válce.

Pokračujeme-li od nás směrem doprava, po levé ruce nejsou žádná obydlí, jsou zde pouze zahrady od mešťanských domů s čelem do ulice Komenského., rozdělené úzkou uličkou k této ulici. Pamatuji, že v době než byl v provozu městský vodovod, tak jsme touto uličkou chodili pro vodu k naší potřebě do veřejné kašny napájené z „panského“ vodovodu od Podháje.

Vpravo do uličky je dům čp. 208 kde bydlela rodina Valešova, paní často chodila na návštěvu i k nám. Pan Valeš byl poštovním listonošem, známý jako důsledný vykonavatel svých povinností. Jinak ale také byl výborný herec místního divadelního spolku. Měli syna Slávka, absolventa obchodní školy, v době mého mládí pracoval jako úředník u firmy LOKESCH - výroba likérů a limonád. Byl to velmi slušný mladík, později se oženil někde na českoskalicku a několikrát jsme se setkali i v době, kdy jsem pracoval jako účetní v RUBENĚ v Náchodě.

Po pravé straně od Valšových je prudký svah ke spodnímu konci ulice Arnoldovy. Pak následuje tzv. „pálenka“, kde pamatuji kovárnu p. Beneše, kde jsem v nejútlejším věku se zájmem přihlížel kování koní.

Vedle byly ještě dva tuším roubené domky patřící k panství, kde bývalí ubytováni pracující na velkostatku. V prvním pamatuji rodinu Kadečkových, pán byl invalida, asi z první světové války - měl dřevěnou protézu. Paní byla zaměstnána v chlévech velkostatku zřejmě jako krmička a dojička krav. Měli asi 4 děti - Honzu, Pepíka, Lídu a Andulu, později je pamatuji, že bydleli v domě po Hofmanových, kteří byli odsouzeni pro kolaboraci s Němci ke ztrátě majetku a museli se z Miletína odstěhovati. V domku po nich později po oženění bydlel malíř pokojů Jiří Voňka.

Vedlejší domek využíval velkostatek na ubytování pracovníků ze Slovenska, přijíždějících na sezónní práce (okopávání řepy, sušení sena, žně či sklizeň brambor nebo řepy).

Za těmito domky byl směrem k potoku rozsáhlý dvůr, kde měli společnou truhlářskou dílnu pánové Antonín Tynis a Josef Petera. Později, myslím, že ještě za války, si Tynisovi postavili vilku na rozcestí směrem na Chroustov. Po válce pak se rodina Peterova v akci osídlování pohraničí po odsunutých Němcích odstěhovala do Dolní Brusnice a firma zanikla. Ulice B. Linkové pak končí vyústěním do ulice Komenského.

Vrátíme se kousek zpět a na rozcestí vstoupíme do ulice Arnoldovy.

Na jejím počátku býval široký trávník, kde nejbližší obyvatelé bělili vyprané prádlo.

Za ním stávaly tzv. „šráky“ kde místní kolář z Tyršovy ulice, Vasil Nosek se svými syny, vyvrtávali z borovicových kmenů roury pro zámecký vodovod a nám, tehdy malým dětem dávali vyvrtané tzv. „trubičky“ vonící smolou, byly výborným palivem do kamen.

Následoval dům Procházkových - sálmistra Dlabolovy tkalcovny (čp. 148). Měli svodného syna Arnošta, který byl tuším také úředníkem této tkalcovny.

Vedlejší domek (čp. 149) patřil rodině Pižlově, měli dceru Jarču a syna Slávka, s kterým jsem se setkával jako žák v Sokole. Dodnes se pamatuji, jak výborně cvičil na nářadí, hlavně na bradlech. Pan Pižl byl tzv. „šlichtákem“ v místní tkalcovně.

Dále napravo byl domek Šecových (čp. 15O). Pan Šec vyvážel odpadní jímky tzv. suchých záchodů, neboť v době mého časného mládí ještě dnešní moderní splachovací záchody existovaly jenom v domech bohatších občanů Miletína, o dnešních fekálních vozech se ani nezdálo.

Na téže straně ulice byl domek Marie Stejskalové a její matky (čp. 151). Později se Marie vdala za nějakého Kutnara z Rohoznice, kterého jsem blíže neznal. Po smrti obou žen v domku bydleli Rambouskovi, kteří měli tuším dvě nebo tři děti. Byli to už starší lidi, myslím, že se živili jen příležitostnou prací, pamatuji jen nejstaršího syna, který hrával za miletínský klub výborně fotbal.

Přes pěšinu vedle stával domek čp. 152 Pánkových, dnes již zdemolovaný.

Na druhé straně ulice je domek Všetečkových, staří dříve pracovali v místní tkalcovně, měli nějaké starší děti, které byly již z domu, dobře však pamatuji nejmladšího syna Bohouše. Byl vyučen jako příručí v textilním obchodě firmy Sudek v Hořicích, ale pak pracoval myslím také v tkalcovně. Když se oženil, koupil svobodný bratr jeho manželky téměř již zřícený domek Stejskalův, důkladně jej opravil a žije v něm dosud.

A přicházíme na rozcestí do tří směrů: vlevo přes kamenný most, přímo kolem stojící „Štefanovy stodoly“ nalevo potok a zahrádky od protilehlých domků a napravo dům rodiny Dobrovských, pak rodiny Petrlákových, kteří měli 3 děti: Máňu, Jarku a Olinu. Pan Petrlák byl jedním ze dvou policistů města.

Vedle bydleli Šenkovi měli dceru Marii a syna Vláďu. Nalevo byla lávka přes potok, přes kterou chodili vedle továrního plotu zaměstnanci místní tkalcovny fy Dlabola z naší části města.

Budeme pokračovati proti zmíněné lávce do tzv. „schůdků“, nalevo pod nimi bydleli bezdětní Najmanovi, napravo pak staří Hamanovi.

Na konci schůdků je nalevo domek, kde bydlela pí. Pourová s dcerou Fančou.

Nad nimi v domku bydlely dvě svobodné sestry Janákovy se svým svobodným bratrem Františkem, který zahynul při náletu za války. Vcházíme do ulice Arnoldovy vpravo s kopce.

Hned na rohu je rozsáhlý dvůr a dům Hofmanových kde provozovali dost podivnou řeznickou živnost. Měli dceru Jindru, která si podávala občas inzerát k seznámení jako „krásná Jindra z Podkrkonoší“, dále syny Josefa a Slávka a další dvě dcery Lídu a Emilii. Ty byly v našich letech a také se společně s námi scházely ke společným hrám na plácku před Štefanovou stodolou.

Pod nimi bydleli Pánkovi s jedinou dcerou Božkou - mou spolužačkou. Pan František Pánek byl krejčí, který dokonce pracoval i pro nějaký módní salon v Praze.

Vedle je domek Štefanův, jejich dcera je manželkou Jaroslava Masopusta, tkalce v místní textilce.

Naproti přes cestu bydlely sestry Vitochovy. Po jejich úmrtí domek koupil a zrestauroval Jaroslav Lhota, řeznický tovaryš.

Dále do kopce bydleli Janečkovi, měli dceru Emilii a syna Jaroslava. Pan Janeček byl továrním mistrem v tkalcovně a významným divadelním hercem místních ochotníků.

V zatáčce vpravo v kopci ze spodu vysoký dům Šimkův, původně „U Kočů“, kde stará paní Kočová měla prodej láhvového piva a někdy mě tam naši v neděli pro ně poslali. Ta paní Šimková byla dcerou paní Kočové. Manželé Šimkovi byli jako kolaboranti s Němci v revoluci zatčeni, pak snad i odsouzeni a skončili někde v Bavorsku. Když jsem za války pracoval v totálním nasazení, setkával jsem se s ním s jako tzv. werkschutzákem v uniformě na vrátnici. V tomto domě bylo několik nájemních bytů, pamatuji např. sestry Fejksovy, rodina Stránských, rodina Pečenkova aj.

Tady navazuje cesta na naši ulici Barbory Linkové s naším domkem odkud jsme vyšli. Vrátíme se nyní zpět na rozcestí u „Štefanovy“ stodoly zamíříme přes kamenný most přes soutok Bystrého potoka a jeho části na náhon na mlýn rozdělené u Podháje přes Miletínek.

Napravo je rozlehlá zemědělská usedlost Hlavatých, kde v době války bydlel už jenom svobodný syn František a rodina jejich dcery Homolkových z Prahy. Ti měly tři dcery: Marii, Milku a nejmladší Andulu, které se také podílely na našich podvečerních hrách na plácku před mostem. Jejich usedlosti se říkalo „Na ohrádce“. Pamatuji se ještě na starého pana Hlavatého, který mimo jiné pěstoval i zeleninu a jako kluk jsem tam chodíval hlavně pro okurky. Později František Hlavatý hospodařil jen v omezené míře.

Nalevo od mostu vedla dřevěná lávka, která vedla do části obce zvané „Na koši“.

Hned u lávky byl dřevěný domek Kopřivových, měli syna Láďu. Rodina Kopřivova byla známá hlavně tím, paní Kopřivová byla po revoluci v roce odhalena jako udavačka Němcům a odsouzena.

Za lávkou napravo podle potoka bydleli bezdětní Jáklovi, dále pak zemědělci Vitochovi, kteří měli dceru Evu a syna Zdeňka. Vedle Suchardovi s dcerou Stáňou a synem Pepíkem. V dalším domku pobýval starý pan Balihar a na konci před lávkou bydlela paní Munzarová s dcerou Slávkou.

Za lávkou na kopečku se říkalo „U staré cihelny“, byl to větší panský dům, kde bydleli zaměstnanci zámeckého panství Gingalovi – pán jezdil na velkostatku s voly, paní pracovala v panském chlévě u krav. S jejich synem Pepíkem jsem kamarádil, vyučil se krejčím u pana Portyka a pak pracoval v Praze.

V tomtéž domě pak bydlela rodina Jana Šubra, panského hajného, měli syna Vláďu, který byl absolventem obch. školy a dceru Věru, která byla mou spolužačkou v miletínské škole a pak po absolvování odborné školy pracovala jako zdravotní sestra u zdejšího lékaře.

Vedle stál obytný domek jako pozůstatek bývalé cihelny, kde bydleli Kovandovi, měli dvě dcery - ta starší Věra byla rovněž mojí spolužákyní.

A tam také končí ta část Miletína, která byla mým rodištěm. Tam jsem se narodil, prožil velkou dobu světové krize a přesto na tyto časy mého mládí nejvíce vzpomínám. Mrzí mne jenom skutečnost, že právě z našeho nejbližšího okolí byli po skončení druhé světové války jako kolaboranti s Němci označeni sousedé Šimkovi, Hofmanovi a Kopřivovi. Vycházelo to samozřejmě ze skutečnosti, že ještě před válkou přicházeli sudetští Němci nakupovat do Miletína, hlavně perníkové výrobky od Erbenů, maso od Hofmanů či kořalky od Lokeschů. A protože tehdy ještě nějaké nepřátelství mezi Čechy a Němci neexistovalo, a naši kolaboranti se s těmito Němci znali, ledacos jim i na své miletínské sousedy sdělili.

 


Jaroslav Polák (1916 - 2010) pocházel z jednoho z nejrozšířenějších miletínských rodů. Narodil se a vyrůstal na Horkách, později bydlel a pracoval v Praze. Na sklonku života se vrátil do rodného Miletína a stal se na řadu let nejstarším občanem města. Zemřel v prosinci 2010 v Praze. Na jaře 2004 zavzpomínal na Horka svého dětství.

Polovina Horek patří pod Miletín a polovina pod Rohoznici.  První číslo u silnice bylo označeno oválnou tabulkou: Země Česká, okres Hořice, obec Miletín, osada Horka a totéž u posledního čísla, jen obec byla Rohoznice (Hostinec Vobořil a Pišl, též host.) Byli tu většinou malorolníci s poli v Miletíně i v Rohoznici. K Rohoznici patřila osada Polšť a část osady Končiny u Trotiny. Polšť má jméno po nás, neb po třicetileté válce sem byl z Javorníku u Hostinné povolán vrchností Miletína a Hostinné Vojtěch Polák, aby se ujal spustlé živnosti zvané Hubálkov pod Bukovinou. V Končinách - Rohoznice máme nyní chalupu.

Rohoznice: První hospodářství od cesty z Rohoznice byli Samkovi. Ti měli koně, ale Samek špatně hospodařil. Propadl hráčské vášni. Když byl v první světové válce, Samková všechny dluhy proplatila. Ale, jakmile se vrátil, šlo to zase s kopce. Měli dvě dcery a syna. Aby si pomohli, pěstovali na poli květák. Holky ho obětavě zalívaly konvemi vody ze studánky v Rokli. Když byl květák ke sklizni, Samek ho vezl na voze na trh až do Hostinné, kde za něj víc utržil. Večer přišel kůň s vozem prázdným sám a Samek až za tři dny, když probendil všechny peníze. A tak to se už přestalo líbit synovi. Odešel do Dvora Kr., udělal si řidičský kurs a šoféroval. Později byl u vládního vojska. Avšak jednou šel pěšinou ze Zálesí k nádraží dolů lesem, strhla se bouře a vyvrácený strom ho zabil. Samková předčasně zemřela a s otcem hospodařily dcery. Dluhy přibývaly u hořického advokáta až se stal majetníkem hospodářství. Samek se starší dcerou odešel do V. Vřešťova jako hajný, mladší sloužila v Praze, kde se vdala. Hospodařil tu až do smrti Hryčák z Polska. Za socializace půdu obhospodařovalo JZD. Dům se zahradou koupil chalupář z Prahy.

Druzí byli Hlavatovi s malým hospodářstvím a deseti dětmi. Hlavatý pocházel z Rohoznice. Když byl ve válce, pomáhal ženě v hospodářství jeho otec, na něhož se trochu pamatuji. Syn se dožil asi 90 let, což je s podivem. Ke stáru oslepl a přesto štípal dříví na topení. V tomto stavu mi jednou vyprávěl, jak byl za války v Albanii v zajetí a nebylo tam co k jídlu. Když bylo nejhůř, dostal každý hrst hrachu s ponaučením, že jiné jídlo není a že v zájmu zachování si život smí se jísti jen zrnko za den. On to dodržel a přežil. Ti co snědli hned tu hrst hrachu, časem zemřeli. Po jeho návratu se narodil ještě Jenda a Vláďa. Hospodářství bylo malé, dvanáct lidí by neuživilo, tak celou zimu doma tkalcoval na ručním stavu. Ten byl dřevěný a pohon byl ruční. Jako děti jsme tam přeběhli i po sněhu bosi si zahrát karty a pod. Ženu měl z Tetína a byl právě po porodu syna Františka. Potřeboval zase pomoc nasadit vál stavu a žena se strhla- Ve velkých bolestech zemřela v kaluži na dvoře. Tak jsem to slyšel vyprávět, neb jsem nebyl ještě na světě. Tkalcování pamatuju. Odkud byla druhá žena, nevím. Další synové byli Josef, Rudolf, Alois, Milek, Václav, dcera Fanda, syn Jarka, Jenda a Vláďa.

Frantík se vyučil tuším v Horní Brané krejčí. Živnost si založil v Bílé Třemešné, když se oženil s Benšovou z Trotiny, která vedla střižní obchod. Šil mi za mlada šaty, jezdil jsem na zkoušky na kole. Vyučil se u něj nejmladší Vláďa, onemocněl tuberou a zemřel v Rohoznici snad ve mlýně o samotě. Frantík později na cosi onemocněl. V nemocnici ve Dvoře Král. zemřel. Měli jednoho syna. Josef čili Pepík, kamarádil s naším Pepíkem i ostatními dospělými jsou společně vyfotografováni. Pepík se učil malířem pokojů. Pracoval v Praze a oženil se s dcerou zaměstnavatele v Nuslích. Měli snad syna. Naposledy jsem s ním mluvil, když šel na nádraží o víkendě. Měli někde chatu. Milek se vyučil rovněž malířem pokojů a pracoval v Praze. Občas jsem ho potkal. Oženil se s Pajasovou z Miletína. Rudka se vyučil pekařem, sloužil u Vládního vojska. Dožil bezdětek Brandýse n.L. Alois byl pekařem a pracoval v Bílých Poličanech. Zastřelil se na cestě domů u lesa Bůčku. Václav byl tuším truhlář. Po válce odešel do pohraničí. Později se vrátil na Horka, kde postavil na pozemku Poláků z Trotiny dům. Sám na tom taky pracoval a při kopání odpadu po hotovém díle dostal infarkt. V nemocnici v Hořicích přes zákaz vstal a zemřel. Byl ženatý. Bydlí tam nyní jeho syn. Fanda záhy onemocněla tuberkulosou kosti. Stavení bylo kamenné, v zimě tekla voda po stěnách. Když odešla z domova, nemoc pominula. V Praze se vdala, děti neměli. Naposledy jsem s ní mluvil v Miletíně v kostele jako s vdovou. Za krátký čas nato zemřela. Jenda se vyučil zedníkem a zdědil to doma. Bydlení zde vylepšil. Provedl izolaci stavení podřezáním, na čímž pracoval více let. Dveře a okno do silnice zazdil a zhotovil vchod a nová okna na jih do zahrady. Jeho žena byla z Dehtova, žije dosud. Jeden syn svobodný žije s ní na Horkách. Druhý se oženil a postavil dům v Miletíně směr Horka. Stará matka babička Hlavatá se dožila asi devadesáti let. Syn Jan měl s ní ve stáří značné potíže při její skleróze.

Hlavatý na Horkách zvonil třikrát denně Ave a taky umíráčkem a nebo když tu procházel pohřeb. Teď tam nezvoní snad nikdo. Jeho žena všecko mléko obrala o smetanu a stloukla máslo. V sobotu byl ve Dvoře Králové trh a tam v nůši časně ráno chodila máslo a vejce prodat. Děti doma měly na chlebě povidla. Chleba se pekl doma v peci. Byla tam jedna světnice, dost velká komora, chlév a stodola se žentourem. Velká zahrada až k Tučkom.

Další číslo patřilo sedlákovi Tučkovi z Rohoznice; patřila k tomu zahrada a loučka. Dům byl pronajímán. Za první války tu byli polští židé. Po válce jsem tam chodil si hrát s dcerkou krejčího Janečka. Později odsud odešli do Tetína, kde si postavili dům a měli krámek. Měli řadu dětí, žili spoře. Za jednoho syna se vdala Rejlová z Miletína. O dům Tučků pečují potomci.

Naproti byla hospoda Pišlova. V podkroví byla babička, která prý se pamatovala na vyhoření Miletína v r. 1846. Pišl měl dva syny. Starší se přiženil do mlýna na Trotince s hospodářstvím, s poli. Za války byl starostou Miletína. Mlýn pronajali, neměli děti. Mladšího pamatuju jako vojáka - četaře. Oženil se pak a byl hostinským. Měli dvě dcery. Provdaly se jinam. Dům vlastní rekreant z Prahy. Hospoda už není.

Za Pišlovými bylo zemědělství Hlavatých, manželé bezdětní. On byl neruda sám pro sebe, jezdil s koněm. Brzo pak zemřel. Vdova, hodná ženská ho mnoho let přežila a odkázala starému Janečkovi z Trotinky, který ji dosloužil k smrti. Ostatní zdědili jacísi příbuzní, kteří odvezli i všecko nářadí. Tím končí stavení obce rohoznické, ostatní bude Miletín.

Shora Stejskal, malorolník měl dva syny. Pepíka a Jarku. Jarka se přiženil na Horní Dehtov a byli bezdětní. Josef o rok starší než já se mnou chodil dva roky do měšťanky. Rád se napil a nerad se dřel. Byl dlouho svobodný. Byl z prvních, co vstoupili do JZD. Ale i tam dělal ze sebe maroda, náramně kulhal, ale lékař nemoc nenašel. Za čas tedy z JZD vystoupil, aby měl aspoň doma živobytí. Jako letitý se oženil. Ale když přišel k penězům, tak to propil. Žena mu umřela, ženské neměly do čeho by ji oblékly do truhly. Nakonec chalupu prodal a šel do domova důchodců v Hořicích, kde zemřel.

Křeček byl shromáždivý rolník. Měl syna a dceru. Syn zdědil hospodářství, ale hospodařil už na Zdobíně, kam se přiženil. Dcera se vdala do vsi za Bělohradem do hospody. Dostala 60 000 věno, to je jako dnes 600 000 Kč.

Dufek byl podivín v chaloupce se zahradou vedle Křečků. Jednou tam hořelo od nevymeteného komínu. Stříkačka byla vedle u Křečků zasutá ve stodole za vozem a secím strojem. Než se hasičům podařilo vyjet lidi uhasili požár kbelíky vody z rybníčku u Vobořilů. Kominík zato seděl v žaláři 24 hodin. Potom tady bydleli Bartákovi.

Bartačka se synem. Syn chodil do textilky a taky spravoval boty. Barták se ženou nebydlel už a byl nočním hlídačem v textilce na Trotince. Někde tam taky bydlel. Bartačka k nám chodila pro mlíko.

Horákovi - Vobořilovi měli druhou hospodu na Horkách. Akorát naproti Hlavatovým. Horák byl zedník s kouskem pole, Horačka pocházela ze Lhotky dělala šenkýřku. Měli krávu a slepice, zahradu. Bývaly tu zahradní slavnosti za Vobořila s hosty z Miletína. Ale to až později. Horákovi měli dvě dcery. První se vdala za hostinského Faifra v Bělohradě. Mladší Matylda byla švadlenou. Jako svobodná otěhotněla se synem hostinského Vondrouše z Miletína. Ale ten měl k tomu holky dvě a mohl si vzít jen jednu. A tak Tylda zůstala na ocet. Využil toho z Poličan Alois Vobořil a přiženil se. Narodil se syn Josef. Vobořil dělal hostinského svérázně. Povídá hostům - Kráva se mně tam vysrala. Ale zahradní slavnosti uměl zorganizovat. Měl taky flintu, dělal nimroda. Přesto Tylda byla dobrou švadlenou, měla i několik holek pomocnic. Brzy se projevily těžkosti s Pepíkem. Byl to holkař, sváděly ho i švadlenky domácí. Na vojně měl nějaký průšvih. Spravil to Vobořil. Trutnovský velitel si odsud odvážel zabité prase. Ale za čas dostal infekční žloutenku, kterou léčili doma. Měl nařízenou dietu, kterou obcházel. Místo jednoho vejce jich snědl pět a to nemocná játra nezdolala. V nemocnici pak mu Vobořil dával krev, ale bylo pozdě. Proč tu žila ještě Matylda? I ta za čas zemřela. Vobořil se dokázal ještě dvakrát oženit a dnes tam žijí lidé z Rohoznice, které ani neznám.

Polákovi byli naproti přes silnici trochu níž. O nás jsem toho dost napsal též obšírné zprávy v Pod Zvičinou. Nicméně všeobecně o Horkách chasa se tu sdružovala a po večerech společně bavila, někdy i poškádlila. V létě byly toulky po lesích, v zimě jsme sáňkovali a nebo taky hráli karty. Večer se dralo peří a nebo četlo. Ale to až když byla po dvacátých letech elektřina. Dlouho se svítilo petrolejkou. U nás byla nejdřív jen na motor k mlátičce, aby se nemuselo jezdit žentourem. Elektřina byla silnější a mlátili jsme pak rovnou z fůry z pole. Jen část žita se nechávala na mlácení cepama. To aby byla dlouhá sláma na došky na střechu. Každý rok se část pokrytí vyměňovala. Hlavatovi měli míň pole a víc dětí a na zavedení elektřiny jim nezbývalo za jejich života, až snad Jenda. Když se narodil doma Vláďa, naše maminka zabíhala posloužit rodičce devátého dítěte. Náš otec byl sečtělý, na vandru se naučil německy a byl tři roky na vojně. V kuchyni. Byl taky jednatelem hospodářské besídky pro Trotinku, Horka a okolí. Objednával vagon vápna na hnojení, semena, prášky, nové odrůdy brambor z Vysočiny a u Pišlů byl trier a jiné společné nářadí. Sedlačil na poli do věku 72 let (v únoru 8.) Té zimy porážel u potoka vrbu, dostal zápal plic, ulehl a už nevstal. Měl postel u okna a nesnášel pohled do přírody. Nechal se přestěhovat do kouta za kamna. Odepíral návštěvu lékaře a kněze. Posléze si dal říct a kněz ho zaopatřil. Od toho dne se pak postel stěhovala zase k oknu. Zemřel počátkem července. Pochovali ho i se zlatou medailí, kterou dostal za padesát let činnosti u hasičů. Po požáru u Dufka se postavila kolna pro stříkačku u silnice na Trotince u Čeřovských. Když hořelo v noci v Miletíně, byli tam naši první, neb to byla dvojkolka se kterou běželi jen hasiči. Nesháněli koně a byli na kopci.

Takže jsme se dostali na Trotinku skoro spojenou s Horkama. Hoření patřila k Rohoznici a dolení k Miletínu. Hranici činil potok Bystřice. Nahoře bylo asi 5 čísel: Polákovi, Střihavkovi, Janečkovi, Tarant (?) a Čeřovský. Dole byl dům Janečkův. Janeček se dožil 95 let a měl asi 3 - čtyři dcery a syna. Ten marodil se žaludkem, operovali ho. Před druhou operací si vzal život. Můj bratr František se oženil s Pepičkou Janečkovou. Pak tam byla tkalcovna a vila ředitele. Za tkalcovnou byl mlýn, kde jsme mleli žito a pšenici (Trnovský nájemce) Vedle továrny byl rybník, ze kterého šla voda do parní kotelny, která poháněla všechny stroje transmisí. Vysoký komín, píšťalka hlásící začátek a konec směny. Po první válce pracovala na dvě směny. Dnes je tam jiný průmysl. Mlýn už nemele. - Maminka o 10 let mladší přežila tatínka o 32 roků. Bylo ji 84. Je to dobře sečteno? Zemřela roku 1960. Dnes se divím, že ještě žiju. Děkuji Bohu jen za každý den i noc. Taky jsem byl za totality v Bakalářích - Klíče - Opakovali to po 30 letech (ke shlédnutí ZDE). I ten Menšík (dostal jsem se i do jeho životopisu), ač mladší, dávno zemřel. Potomků po rodičích je asi 130 a máme sjezdy na přestupné roky. Letos bude zase, v Hořicích v autokempinku 13. června po dva dni. Je přihlášeno 80 účastníků a já tam budu nejstarší, už jediný syn.

Náš sroubený dům na Horkách sboural třetí manžel neteře Emilky. Ta rytina je dokument. U silnice před Horkami je nyní tabulka Trotinka, mezi Horkami a Trotinkou žádná a až u lesa u Čeřovských je jednotně Trotinka. Na Horka lidé pomalu zapomínají. Z původních obyvatel jsou tu jen Hlavatovi, Kňourkovi a náš rod Poláků jen po přeslici. I na Trotince, odkud pocházel tatínek.

(kráceno)


 

Můžete přispět vlastními vzpomínkami, nebo paměťmi svých předků?

Napište nám!

miletin@hlavati.cz

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Mgr. Jan Hlavatý, 2003 - 2017