Neoficiální stránky o Miletíně a jeho bohaté historii

                 

Dějiny města

fotogalerie čp. 174

 
 

 

 

 

 

 

Miletín, čp. 174

   
vzpomínky pamětníků
     

Památky

rejstřík místních názvů

     

Fotogalerie

miletínský pivovar v čp. 126

     

Karel Jaromír Erben

domek čp. 174

     

Miletínské Modlitbičky

městská a obecní symbolika

     

Osobnosti

škola

     

Různé

Bohuslav a Berta

 

 

 

Odkazy

 
     

Hlavatí z Horek

 
     
 

O nejstarších dějinách domu se dovídáme z knihy Františka Kučery - Domy v Miletíně a jich majitelé (1937).

Roku 1754 převzal zámečník Jiří Míšeňský část zahrady od švagra Josefa Lhoty (ze sousedního čísla 175)  a na ní postavil dům.  Při číslování domů v roce 1771 dostal dům číslo 137.

Podstatnější je však letopočet 1792. Tehdy koupil značně zchátralou chalupu i s majitelem na výminku pekař Josef Pišl.  Míšeňskému za něj vyplatil na ruku padesát zlatých a pustil se do obnovy.  Dům tehdy dostal vzhled, který mu v podstatě vydržel až do současnosti - přízemní roubenka na okraji svahu se štítem do ulice. V přední části obytná světnice, vzadu pekařská dílna a uprostřed domu černá kuchyně a zděná pec. Dům stál v těsném sousedství s domem  č. 138 (175) - byla mezi nimi jen asi třímetrová mezera. Podél západní strany bylo kamenné zápraží a zřejmě i tradiční hnojiště.  Součástí uličního průčelí bylo úzké podloubí na dřevěných sloupcích.
Dřevěná skládaná lomenice se dochovala v téměř nezměněné podobě včetně záklopového prkna s autentickým nápisem:
 


Leta Páně 1793 I Postaweni gest Tento dum o pomoci Boží onakladehc (sic!) Antonina Pissle Podochranu Boha a Swatého Florigana
 

Za Pišla byl dům v roce 1806 stejně jako ostatní přečíslován. Tehdy už dostal "své" číslo 174. O rok později ho Josef Pišl prodává za 580 zlatých krejčímu Josefu Erbenovi.Ten si ho podrží 15 let, aby ho pak prodal synovi - Josefu Erbenovi mladšímu - perníkáři.

A tak se v roce 1822 začala v č. p. 174 v Lázeňské ulici psát historie perníkářské rodiny Erbenů a jejich slavných "Miletínských modlitbiček". Moc ale nechybělo a slibně se rozvíjející živnost mohla záhy skončit v plamenech. V roce 1826 totiž ulici zachvátil požár, který vznikl v blízké kovárně v domě č. 172. Vyhořelo sedm domů v západní části ulice - Erbenův domek unikl jen o vlásek.

Josef Erben byl nepochybně úspěšným řemeslníkem i obchodníkem. A tak si v roce 1834 kupuje dům na náměstí č. 11 a roku 1837 č. 174 prodává.          

Novým majitelem se stává František Brzek z Poličan, který dům koupil  za 500 zlatých. Dlouho si ho však neponechal a už roku 1841 ho prodal Janu Bochovi z Rohoznice. Prodělal - dostal 456 zlatých. V majetku Jana Bocha byl domek 18 let a prožil s ním  tragický rok 1846. A měl opět štěstí - katastrofický požár ze 17. června se ulici pod farskou zahradou jako zázrakem vyhnul - ačkoliv shořelo celé náměstí i domy v Hoření ulici a v uličkách pod ní, přes farskou zahradu oheň nedosáhl.

Roku 1859 Jan Boch prodává za 462 zlatých Janu Mejtskému a ten v roce 1872 Františku Kňourkovi.  Od té doby už domek zůstal v jedné rodině.

František Kňourek byl šafářem v Miletínském zámku. Poté co panství koupila hraběnka z Thun-Hohensteinu, která dala zámek k dispozici správě panství a velkostatku ( ale např. se zde i pálil líh ) odešel pracovat jako poklasný na panský statek v Miletínku a v roce 1872 investoval do vlastního hospodářství.  Poté co ovdověl, ujala se domu v roce 1896 jeho dcera Josefa. A ta ho, zřejmě  před svým odstěhováním z Miletína prodala v roce 1919 bratrovi  Janu Kňourkovi, žijícímu v Praze.

Jan Kňourek ho však nepoužíval. Pronajal ho - přední světnici své neteři Anně a jejímu manželu Františku Rejlovi, pokojík vzadu slečně Marii Andrsové.  A když v roce 1922 zemřel prodala  vdova Anastazie Kňourková manželům Rejlovým celý domek nadobro. Stále jim však zůstala jen přední místnost, kde se museli Rejlovi i se svými třemi dětmi nějak srovnat. "Teta" Andrsová zůstala ve svém podnájmu. (Pro zajímavost: v sousední roubence č. 175 žilo v té době šest lidí - dělník Jakub Nosek s manželkou a čtyřmi děti. Na druhé straně, v jen o něco málo větším č. 173 žilo ve třech místnostech celkem 8 obyvatel - kromě šestičlenné rodiny  Jana Hamana zde žila z dobročinnosti majitele stará nemajetná posluhovačka Františka Koutová a v podnájmu ovdovělá dělnice Helena Pečenková - tehdejší venkovská životní úroveň se skutečně s dneškem nedá srovnávat)

František Rejl dům zvelebil. Šindelovou střechu zakryl lepenkou a v roce 1933 provedl zásadní rekonstrukci, když nechal zbořit starou pekařskou pec a původní černou kuchyni, vyzdít chlév vedle komory u západní stěny domu. Neméně pečlivě se věnoval zahradě. Na jaře 1941, poté co vichřice v noci ze 7. na 8. dubna vážně potrhala lepenkovou krytinu, proběhlo pokrytí střechy moderním eternitem. V té době byl ale František Rejl už vážně nemocen a záhy zemřel. Anna Rejlová stačila pak jen na nejnutnější opravy a tak největší změnou té doby bylo vybudování WC na počátku 60. let. Zemřela v roce 1969 a domek připadl jejím třem dětem. 

Jelikož domek nebyl od roku 1969 trvale obýván, pomalu chátral. Na přelomu 80. a 90. let byl téměř v havarijním stavu. Proto bylo potomky Anny Rejlové přikročeno k sanaci stěn napadených dřevokaznou houbou, k rekonstrukci podlahy v přední světnici i dřevěného štítu.

V roce 1992 se stává jediným majitelem vnuk Jan Hlavatý, který od té doby pokračuje v rekonstrukci domku. V roce 2008 předává svému synovi Janu Hlavatému mladšímu.

 

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Mgr. Jan Hlavatý, 2003 - 2013