Neoficiální stránky o Miletíně a jeho bohaté historii

                 

Dějiny města


Dějiny Míletína v současnosti  obsáhly již téměř devět století. Za tu dobu zaznamenal vývoj od malé pohraniční vsi ke vzkvétajícímu poddanskému městečku až po pozvolný úpadek významu ve 20. století. Nicméně tento vývoj není konečný a světlá budoucnost město jistě znovu čeká.

Vznik Miletína

   Nejstarší písemná zmínka, která se k Miletínu vztahuje, se týká roku 1124 a misijní cesty bamberského biskupa Otty do pohanských Pomořan.  Najdeme ji v biskupově životopise, sepsaném v druhé polovině 12. století mnichem Herbordem.  Biskupova cesta vedla přes Prahu,  Sadskou a Miletín do slezského hradu Brdo (Varta) a pak dál do Polska. Do Miletína biskup zavítal v posledních dubnových dnech, aby se zde rozloučil s českým knížetem Vladislavem, který mu poskytl při cestě Čechami doprovod. Kníže Vladislav jej v Miletíně velkolepě přijal a obdaroval.  Vladislav zde tedy zřejmě nějakou dobu pobýval a Miletín byl jedním z jeho tzv. lovčích hradů, podle dnešních představ spíš hradištěm, nebo tvrzí, jistě však dostatečně vybaveným a honosným, aby zde kníže mohl vzácného hosta na úrovni pohostit. 

majitelé panství a velkostatku
     

Památky

představitelé města

     

Fotogalerie

církevní správa

     

Karel Jaromír Erben

řídící učitelé a ředitelé školy

     

Miletínské Modlitbičky

kroniky a kronikáři

     

Osobnosti

literatura o Miletíně

     

Různé

matriky

     

Odkazy

různé

     

Hlavatí z Horek

   
     
 

    Kdy přesně byl hrad postaven můžeme jen odhadovat z historických souvislostí. Romantizující dějepisectví 19. století považovalo za jeho zakladatele jakéhosi domnělého rytíře Milotu, který prý dal také Miletínu své jméno. Pokud by byl Milota skutečnou postavou, byl by patrně knížecím družiníkem, pověřeným kolonizací pozdějšího Miletínska. Stal by se zakladatelem dvora a lokátorem osady, která mohla později nést jeho jméno.
    Současná odborná historiografie dává existenci samotného knížecího hradu do souvislosti s polským vpádem do Čech v říjnu 1110. Polská družina tehdy vstoupila do Čech patrně libavsko - královeckým průsmykem, prosekala si novou, nestřeženou cestu pomezním hvozdem a z něj vystoupila právě někde v okolí Miletína. Miletínský hrad pak byl nově postaven, aby střežil ústí nové cesty, eventuelně byl postaven v místě dřívějšího kolonizačního dvorce, který Poláci při svém postupu vypálili. Stál v lokalitě Na parkáni, byl převážně dřevěný, kamenné byly zřejmě jen základy významějších budov. Neměl žádné složité fortifikace,  patrně jen palisády. Přirozenou ochranou mu bylo bažinaté okolí, které se podle potřeby dalo snadnou zaplavit nadržovanou vodou. To se aspoň domnívali badatelé 19. století. Volný prostor před hradem na východní straně posloužil k usazení prvním, slovanským osadníkům, kteří tak položili nejpozději v první polovině 12. století základ nové vsi, pozdějšího Miletína.
 

Miletín majetkem řádu německých rytířů

    O století později, za panování krále Václava I., držel Miletín Zbraslav, syn Vchynův, královský číšník (Kuča uvádí rok 1228, jako rok, kdy Zbraslav Miletín získal). Pocházel ze západních Čech a na Hradecko se přiženil – jeho žena Domaslava pocházela patrně z rodu, který měl v erbu šachovnici, tedy jednoho z nejstarších východočeských panských rodů, z nějž vycházeli pozdější páni z Miletínka, z Dohalic a další. Zbraslav vlastnil rozsáhlý majetek, podle odkazu z roku 1238 mu patřily Třebihošť, Bílá Třemešná, Dehtov, Zábřezí, Trotina, dále dnes zaniklá ves Zátluky a vsi tzv. Olešnického újezdu, tj. Zvičina, Brusnice, Boreček, Borovnice, Debrné a Olešnice. Kromě toho vzdálenější vsi Máslojedy, Sadovou a blíže neurčené Vykleky (pravděpodobně Výkleky na Nymbursku).

Pečeť Zbraslava Vchynice (1238)
 

Část tohoto majetku odkázal své ženě, která jej darovala v roce 1241 řádu německých rytířů. Donaci potvrdil král Václav I. 19. října 1241 v minoritském klášteře v Hradci Králové. Řád se stal majitelem rozsáhlých pozemků, otázkou zůstává, zda si pro svoji komendu upravili prostory hradu, nebo si v jeho těsném sousedství postavil sídlo nové. Součástí komendy se stala též kamenná kaple, zasvěcená hlavní patronce řádu, Panně Marii. Ta se stala základem dnešního kostela.

    Zda si němečtí rytíři přivedli do Miletína nové, německé, osadníky zůstává otázkou. Jelikož však v případě Miletína přišli již do převážně kolonizované oblasti a Miletín měl vlastní, české obyvatelstvo, není to příliš pravděpodobné. Každopádně se však postarali o rychlý hospodářský vzestup osady: již v roce 1261 je Miletín uváděn jako trh, trhová ves, což už bývá někdy chápáno jako zárodek města. Onoho roku řád získal, kromě dosavadní farní správy nad miletínskými poddanými také správní svrchovanost, tj. rychtářský úřad s hrdelním právem. V Miletíně postavil rovněž mlýn a pivovar. Řád německých rytířů se v té době,  ve 13. a 14. století, obecně těšil z úspěchů a přízně evropských panovníků a hleděl toho využívat k vlastnímu prospěchu.

Hypotetická podoba miletínské komendy řádu německých rytířů ve 14. století.
1 - opevněná vstupní brána, 2 - kostel Panny Marie s komendou, 3 - studna, 4 - bývalý knížecí hrad

    Výnosnost podhorské půdy však byla špatná, kolonizace zbývajících neosídlených oblastí vázla a narážela na zájmy sousední šlechty. Proto již v polovině 14. století se řád větší části miletínského zboží zbavil a ponechal si jen menší, nejziskovější část hospodářství. Většinu osad včetně Miletína již tehdy získal rod Krušinů z Lichtenburka, který se od té doby po Miletínu nazýval.

    Za vlády Václava IV. se postavení řádu postupně zhroutilo až k vyložené nemilosti. Vysoké daně a neúspěchy ve válce s Polskem ruinovaly řádové hospodářství tak, že se řád rozhodl Miletína zbavit. V roce 1403 prodal zbytek svého miletínského majetku Janu Krušinovi z Lichtenburka a ponechal si pouze kostelní a zádušní majetek fary. Pokud zde ještě zůstávali řádoví bratři, pak již jen z milosti a podpory nového pána. V roce 1407 se majetek řádu vrátil jako odúmrť, aby mohl být již roku 1410 byl znovu prodán na dobu života Beneši z Choustníka a jeho ženě Maně. Tentokrát však již bez výjimek: nejpozději toho roku řádová komenda v Miletíně zanikla a zůstal zde pouze řádový farář. Posledním křižákem v Miletíně byl pak farář Jakub, který faru opustil v roce 1421.

    V předvečer husitských válek byla bývalá křižácká část Miletína předmětem nároků vdovy po Beneši z Choustníka (zemřel již v roce 1410) a Jana Městeckého z Opočna. Větší část však pravděpodobně patřila stále Krušinům z Lichtenburka. To, že byl Hynek Krušina husitským hejtmanem a zpočátku též Žižkovým spojencem, patrně ochránilo Miletín před rabováním po bitvě u Hořic v dubnu 1423, kde Žižkova polní obec porazilo vojsko Čeňka z Vartenberka. Ze spojenců se však brzy stali nepřátelé a tak Miletín plenění neušel o rok později, kdy Žižka táhl východními Čechami a mstil se na statcích svých protivníků. Po válkách a nástupu Zikmunda na český trůn získal bývalou řádovou část Miletína Hynek Krušina od císaře do zástavy, čímž konečně získal celé miletínské panství do svého majetku. Krušinové jej pak drželi po čtyři generace, po nich Trčkové z Lípy a Smiřičtí ze Smiřic. Roku 1560 koupil miletínské panství Jiří z Valdštejna.

Jiří z Valdštejna

   Jiří z Valdštejna, pán na Hostinném, koupil panství smlouvou ze 4. března za cenu 13.250 kop grošů českých. Předmětem koupě byl hrad s poplužním dvorem, pilou, mlýnem a pivovarem, městečko Miletín, dvůr v Poličanech, vsi Rohoznice, Jahodná, Vidoň, Bezník, Borek, Želejov, Chroustov, Úhlejov, Zdobín, Třebihošť, Zvičina, Brusnice, mlýn Mostek, Bořek, Malá Borovnice, Debrné, část Trotiny, Dehtova, Velké Borovnice, Poličan a Olešnice a další drobné majetky a práva. Miletín se stal součástí jeho systematicky budovaného dominia, které sahalo od Vrchlabska až po Jaroměřsko. Byl dobrým hospodářem, přesně v duchu doby chápal, že obce, které mají určitou samostatnost, jsou ekonomicky přínosnější, měšťané, kteří mohou být hrdí na svůj stav se víc snaží i ve vlastním podnikání, z čehož má nakonec prospěch také vrchnost. Proto se snažil svá poddanská městečka vybavit základními městskými privilegii, jimiž se měla trochu přiblížit velkým královským městům, která v té době byla na vrcholu konjunktury.

Portrét Jiřího z Valdštejna na Hostinném na malovaném rodokmenu z kostela v Rudníku z roku 1595
(Krkonošské muzeum Vrchlabí, foto E. Mrhalová).

    Tak se dělo také v Miletíně. Bezprostředně po koupi městečka zajistil Miletínu právo ke konání dvou výročních trhů a zřídil urbář (podrobný a závazný rozpis robotních povinností poddaných, v Miletíně tehdy bylo 35 usedlostí). Dal Miletínu částečnou samosprávu, o čemž svědčí městská pečeť z roku 1564, založení městských knih a postavení radnice v roce 1565. Je pravděpodobné, že v té souvislosti dal městu i právo užívat znak se sv. Jiřím. Významným bylo jeho tzv. selské zřízení z roku 1566, dle kterého se později tvořily selské řády po celých Čechách. Podporoval rozvoj cechů (i jim stanovil pravidla), městu zajistil dostatečné příjmy (prodal mu výhodně polnosti a mlýn, dal mu právo obchodu se solí atd. Miletín v té době získal též právo hrdelní. S čistým svědomím lze proto říci, že Jiří z Valdštejna udělal ze vsi Miletína město v dnešním slova smyslu.

    Jiří z Valdštejna ovšem v Miletíně nesídlil, své panství spravoval ze zámku na Hostinném, kde také v roce 1584 zemřel. Miletín po něm zdědil jeho syn Bartoloměj, který v dobré otcově práci pokračoval. Nechal přestavět kostel i věž a byl to patrně on, kdo definitivně opustil zchátralé zdi starého hradu na Parkáni a vedle miletínského dvora si nechal postavit novou renesanční tvrz, umožňující bydlení podle dobového standardu. S manželkou zde pak žil až do roku 1617, kdy zemřel a stal se posledním protestantem pohřbeným v kryptě miletínského kostela. Složité období, které následovalo po bitvě na Bílé hoře, zkomplikovalo vypořádání dědictví a Miletín přihrálo do rukou Bartolomějova synovce, vévody Frýdlantského Albrechta z Valdštejna. Následky majetkových machinací z té doby pak odstraňoval ještě poslední Valdštejn na Miletína, Vilém Kryštof Maximilián v závěru 17. století.

    Městečko si žilo do jisté míry vlastním životem, do kterého občas tvrdě zasahovaly válečné události. Stejně jako jinde v Čechách trpělo obyvatelstvo válečnými dodávkami  a daněmi a zejména nevyhnutelnými „kvartýry“ procházejích vojsk. V roce 1633 zasáhla Miletín morová rána, roku 1645 bylo město vyrabováno švédským vojskem. Tehdy byl zničen také městský archiv, zakopaný v kostele.  Následkem válečných strastí došlo k výraznému úbytku obyvatelstva.  Podle Berní ruly bylo v roce 1654 v Miletín 23 obsazených usedlostí a dalších dvacet bylo pustých. Pusté grunty se vrchnost snažila obsazovat poddanými z válkou méně dotčených panství. Do Miletína tak přibyla v 50. a 60. letech, řada nových osadníků, převážně z valdštejnských statků Fořt, Čistá a Javorník, kteří založili některé na miletínsku tradiční rody, např. Erbenů, Poláků, Mikšů atd. Bídné hospodářské poměry se také podepsaly na rozsahu miletínského panství, které utrpělo častým dědickým dělením a prodeji. V roce 1654 pod miletínskou vrchnost patřily Miletín, Bezník, Borek, Želejov, Vidoň, Chroustov, 1. díl Rohoznice, Červená Třemešná, Vřesník a Kal. Miletínské panství bylo součástí Hradeckého kraje.

   V srpnu 1692 se dědička Miletína Barbora Terezie Josefa z Valdštejna provdala za vdovce Jiřího Fridricha, hraběte z Oppersdorfu, který se tak stal novým miletínským pánem. Byl jím až do své smrti roku 1743, kdy majetek zdědila Marie Anna, hraběnka Magni, provdaná z Kolovrat a později z Morzinu. Do doby jejich panství spadá vznik většiny miletínských barokních stavebních památek. Oppersdorf nechal Valdštejnskou tvrz přestavět na nový zámek a pravděpodobně také definitivně strhnout zbytky starého hradu, na jehož místě postupně vyrostly hospodářské budovy a měšťanské domy. Než byl však zámek dokončen, odstěhoval se jeho investor na své další panství v Hlohově. Dědička Maria Anna pak nechala opravit kostel, postavit novou faru a kapli v Lázních. Barokní Miletín vzkvétal, podle sčítání lidu z roku 1754 měl Miletín 614 obyvatel ve  123 domech. V roce 1757 se stal součástí nově vzniklého Bydžovského kraje.



Barokní podoba miletínského zámku na litografii Jana Řehoře Gregera (asi 1830)

   A přišly opět války, dnes nazývané jako války o dědictví rakouské. Ta první trvala sedm let. Podle toho, jak se vyvíjela válečná situace, Miletínem procházely armády obou stran - v dubnu 1757 byl ve městě pruský hlavní stan - nejvyšší velitel Schwerin bydlel v zámku, ostatní důstojníci na faře. V roce 1758 několikrát císařští generálové. Ubytování vojsk způsobovalo obyvatelstvo nepředstavitelné obtíže, zejména na jaře a v létě 1758, kdy ve městě a okolí byly ležením oddíly armády maršála Leopolda Dauna. Měšťané museli odvádět zásoby, ve městě byly zřízeny čtyři vojenské lazarety, ze kterých se šířily nakažlivé nemoci mezi lid – od února do června toho roku zemřelo v Miletíně 681 lidí, vojáků i místních obyvatel, takže musel být zřízen zvláštní hřbitov za panským dvorem nad rybníkem Penížkem.
   I na jaře 1759 zde sídlily rakouské pluky. 17. dubna odcházející vojáci neopatrností způsobili požár, jež zasáhl patnáct domů mezi Parkáněm a severozápadní částí náměstí. V červenci 1762 vtrhl do východních Čech nepočetný oddíl pruských kozáků. Tato skupina v pěti dnech vyrabovala Trutnov, Jaroměř a Hradec Králové, pak Miletín, Jičín, Paku a Hostinné. I těmito válečnými událostmi obyvatelstvo velmi trpělo - nebyla potrava, krmivo, nastala velká drahota a hlad.

   Roku 1766 se stal majitelem Miletína svobodný pán Josef Jan Sosnovec z Vlkanova. Říká se o něm, že to byl člověk nádherymilovný, vložil mnoho peněz do úprav zámku i kostela. Byl však také velmi konzervativní, novoty si nepřipouštěl a jako hospodáři se mu nedařilo, přestože se snažil o lepší využití polností, založil nové dvory a jiné naopak rozdělil a pronajal poddaným. Několik neúrodných let na přelomu šesté a sedmé dekády přineslo panským statkům finanční obtíže a velké dluhy. Roku 1774 byl Sosnovci vypovězen nájem hořického panství, jeho statky Barchov a Humburk padly na úhradu dluhů a miletínský velkostatek byl obstaven. O to více prý Sosnovec vyžadoval a vynucoval dodržování robotních povinností, čímž se stal u poddaných velmi nepopulární. To však byl v českých zemích tehdy obecný jev, který vyústil až v selské rebelie v roce 1775.

   Selské bouře zasáhly i do Miletína – jedna skupina vtrhla do zámku, vypila pivovar, tropila výtržnosti po městě a na radnici rozbila nástroje útrpného práva. Nicméně následně vydaný robotní patent umožnil miletínským poddaným hájit svůj zájem a to vyústilo v mnohaletý spor s vrchností o výši roboty. Miletínští se tehdy domáhali uznání urbáře z roku 1561, který však baron z Vlkanova zapíral. Po mnoha jednáních stížnostech na pražské místodržitelství a dokonce i k císaři Josefu II., miletínští spor vyhráli, což mělo v 80. letech za následek smlouvu poddaných s dědici barona z Vlkanova o reluici.

   V roce 1770 došlo k očíslování miletínským domů a v příštím roce ke sčítání (konskripci) obyvatelstva. Miletín měl tehdy 202 číslovaných domů. Vdova po baronu z Vlkanova prodala miletínské panství roku 1798 ve veřejné dražbě za 177.000 zlatých. Novým majitelem se stal trutnovský měšťan a obchodník s plátnem Ignác Falge.

 

   Po zrušení nevolnictví r. 1781 se poměry příznivě zlepšily. Byl obnoven magistrát s purkmistrem v čele, byly mu navráceny staré pravomoci. R. 1787 se zvětšila miletínská farnost o obyvatele Třebihoště, Úhlejova, Zdobína a dosud odtržené II. části Rohoznice.  Císař Josef II. potvrdil Miletínu privilegia na trhy a 30. června 1818 byl Miletín uznán městem.

   Ignác Falge bydlel střídavě v Trutnově a v Miletíně. Uvedl se dobře když nežádal na poddaných robotu a souhlasil se smluvním ročním platem. Stejně jako on tak jeho syn a dědic Hynek Josef Falge  byl známý jako srdečný a vlídný k poddaným a nakloněný chudým a proto požíval vážnosti. Povolal na panství lékaře, roku 1817 nechal vystavět silnici k Jičínu, založil nový dvůr v Tetíně a v okolí nechal vysázet přes 10.000 ovocných stromů. Za napoleonských válek trpělo obyvatelstvo opět vojenskými pochody. Po bitvě u Lipska byli zde ubytováni zajatí a ranění Francouzi. Falge zemřel roku 1825, majetek převzal jeho syn Hynek Václav. V roce 1826 utrpěl Miletín opět požárem, když vyhořela západní polovina ulice pod farskou zahradou (dnešní Tyršova). Největší tragédie však Miletín teprve čekala.

Požár roku 1846

   16. června 1846 - toho dne odpoledne spatřili dělníci oheň v panské stodole vedle špejcharu (v areálu dnešního ZD v Komenského ulici). Byl okamžitě uhašen, ale stodoly byly od té chvíle hlídány. Přesto hned příštího dne, kolem 3 hodiny odpolední vznikl oheň na témže místě znovu. Tentokrát se ho ale uhasit nepodařilo a oheň se rychle šířil. Vzplály sousední stodoly, západní vítr hnal plameny na protější kravíny a dál na zámek. Odtud se oheň přenesl na dřevěné domy na Parkáni - zde začal hořet kostel, věž, stará škola i fara. Zároveň se požár šířil hořejší ulicí od vinopalny až k obecní hospodě a odtud dolů k potoku.

Miletínské náměstí před požárem na modelu Františka Birnera (1946)
(Muzeum K. J. Erbena v Miletíně)


   Snahy o hašení byly marné - vítr přenesl oharek na doškovou střechu domu č. 12. Od něj chytly sousední domy na severní straně náměstí - oheň se nezastavil ani před kamenným nárožním domem č. 100 (pošta) - přenesl se tak i na jižní stranu náměstí až k č. 87 a dále se šířil až do poloviny dolní ulice (dnes Palackého) a do Rohoznice, kde shořely statky č. 1 - 4 a 93.
   Zpočátku nebylo vůbec možné s ohněm bojovat - nebyl k němu nikde přístup. Lidé nejprve vynášeli nábytek a házeli ho do rybníčka uprostřed návsi, ale vše co bylo nad hladinou tak uhořelo. Na kastele shořela střecha, na věži celé horní patro s bytem hlásného - shořel hodinový stroj a žárem se rozlily zvony. Škola shořela docela,  na faře střecha, horní patro a všechna hospodářská stavení. Zámek vyhořel až do klenutí v přízemí, stejně jako kamenné domy na náměstí č. 100, 98 (Sousedský dům) a 87.  Hořelo celou noc, celý druhý den a ještě druhou noc dohoříval zámek a sousedský dům. Město jakoby zmizelo, zbylo jen holé návrší. Nedalo se poznat, kudy vedly ulice - během prvních tří hodin zcela shořelo 112 domů se vším příslušenstvím.

Příčina požáru nebyla nikdy objasněna, obecně se však spekulovalo o zlém úmyslu, který měl být pojistným podvodem ze strany zámeckých úředníků. Nikdo však nebyl souzen ani potrestán.  Tvář Miletína se jednou provždy změnila. Dřív stály domy každý zvlášť, oddělené zahradami. Nově se stavěly k sobě podél uliční čáry a většinou už z kamene a cihel. Na místě domu č. 91 byla z náměstí postavena nová silnice směrem k Hořicím. Masné krámy uprostřed náměstí už nebyly obnoveny, rybníček vedle nich byl zasypán a topoly kolem něho vykáceny. Na jeho místě byla postavena nová kamenná kašna, náměstí postupně získávalo svůj nynější vzhled.

Události roku 1848 se miletínských příliš nedotkly, neboť obyvatelstvo bylo stále příliš zaměstnáno odstraňováním následků požáru. Formálně si zřídilo národní gardu. Jan Nepomuk Lhota byl zvolen za poslance říšského sněmu.

    Bylo zrušeno poddanství a změněno správní uspořádání Čech. Patrimoniální správa byla zrušena a Miletín se stal součástí okresu Hořice.Na podzim r. 1850 se zde poprvé konaly volby do obecního zastupitelstva. Prvním starostou byl pro příští tři roky zvolen dosavadní purkmistr František Pečenka. Miletín měl před požárem 219 domů s 1.521 obyvateli, v roce 1869 242 domů a 1.861 obyvatel.

Válka 1866

    Prusko-rakouská válka r. 1866 se Miletínu nevyhnula. Po bitvě u České Skalice ustupovalo rakouské vojsko k Jaroměři - Josefovu a dál směrem k Miletínu. 29. června do Miletína přeložil svůj hlavní stan generál Benedek. Kolem města nechal zřídit náspy a rozestavit děla v přípravě na bitvu. Nepřítel se však Miletínu naštěstí vyhnul. 30. června přijel do Miletína saský král Jan, zdržel se v hostinci čp. 7 na náměstí a k večeru odjel do Hradce Králové. Benedek po zjištění, kudy nepřítel postupuje odjel z  Miletína směrem k Hořiněvsi a rozmístil své vojsko kolem Chlumu. Po odchodu rakouských jednotek většina obyvatel opustila ve strachu město  a skryla se se vším co bylo možné pobrat po okolních osadách a lesích. Jakmile byli rakouští vojáci pryč, objevili se během několika hodin Prusové. Vojáci obsadili město, ubytovali se v opuštěných domech a brali si vše co potřebovali. Zde se pod velením pruského korunního prince chystali na rozhodující bitvu. V noci z 2. na 3. července se vojsko dalo na pochod na Hořiněves.

   Po bitvě před královéhradeckou pevností zůstal Miletín v okupované pruské zóně. Prusové si tu zřídili polní nemocnici, kde zemřelo 7 pruských vojáků.  Město vydrancovali, opevnili a zřídili přes něj polní telegraf. Občané měli bídu a museli kupovat potraviny přímo od Prusů. Cestování po okolí bylo zakázáno - celý kraj byl odříznut od ostatního světa a nikdo netušil jak se vlastně válka vyvíjí. Nicméně ve srovnání s historickými válečnými zkušenostmi se moderní pruská armáda chovala k obyvatelům okupovaného území relativně slušně a korektně.
   Teprve po uzavření míru odešlo pruské vojsko z Čech. V Miletíně zůstali ranění do té doby, než se uzdravili. 30. října se pak zastavil v  Miletíně císař František Josef, který objížděl bojiště. Přijel sem z Hořic a pak pokračoval do Dvora Králové a Trutnova.

   Ve městě se začaly rozvíjet průmysl i služby, probudil se  spolkový život. Už v roce 1827 se zde hrálo ochotnické divadlo. Roku 1865 vznikla  místní veřejná knihovna, v roce 1884 byla založena Občanská beseda a r. 1905 Okrašlovací spolek. Roku 1897 Sokol, 1920 Orel a 1925 Sportovní klub. Už v roce 1921 byl Miletín elektrifikován.

Miletín v roce 1892 (foto dr. Emil Andres, Městské muzeum Hořice)

   Kolem roku 1875 zde byl první usedlý lékař dr. Stuchlík. V roce 1882 založen Sbor dobrovolných hasičů a roku 1887 Občanská záložna. Miletín měl vždy tradiční výrobu perníku v jejímž čele stála od roku 1820 rodina Erbenů. Po chalupách se provozovalo tkalcovství a perlařství (např.  faktorství A. Mikeše). V sousedství bývalé panské vinopalny vyrostl po požáru lihovar rodiny Lokeschovy. Nejvýznamnějším zdrojem pracovních příležitostí byla ale především textilní továrna založená r. 1902, rozšířená r. 1905 fy. Goldschmiedt, od r. 1924 majetek továrníka Viléma Dlaboly z Chvalkovic (po r. 1945 Mileta a od 50. let Tiba).

   Při správní reorganizaci roku 1868 patřil Miletín pod politický okres Hradec Králové, od roku 1903 pod politický okres Nová Paka a od r. 1935 opět pod politický okres Hořice. Ten byl zrušen v roce 1942 a Miletín spadal až do r. 1945 pod Okresní hejtmanství ve Dvoře Králové. Po válce vznikl Okresní národní výbor v Hořicích. Ten zanikl až v roce 1960, odkdy Miletín patří pod okres Jičín.

  V roce 1890 měl Miletín ve 229 domech 1.585 obyvatel, s Rohoznicí a přilehlými osadami dokonce 2.266 obyvatel. O dvacet let později dokonce 1.692 obyvatel a celá aglomerace dnes neuvěřitelných 2.397 obyvatel. Poté už se počet obyvatel města snižoval na 1.203 obyvatel v roce 1950 až k dnešním cca 900 obyvatelům.

 

   

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Mgr. Jan Hlavatý, 2003 - 2015