Rodina včera

Život a doba Jaroslava Hlavatého
 

  Jaroslav Hlavatý se narodil se ve čtvrtek 22. června 1916 jako osmé dítě (sedmý syn) Františka Hlavatého, rolníka v Rohoznici - Horkách čp. 116 a jeho druhé ženy Anny rozené Černé. Při křtu 1. července ho na rukách držela Emílie Munzarová z Miletína čp. 268 a křest provedl miletínský kaplan Vít Štěpánek.
  V září 1922 začal chodit do Obecné školy v Miletíně. V té době už měl tříletého mladšího bratra a na Mikuláše onoho roku se narodil další. V roce 1927 plynule pokračoval ve studiu na místní měšťance aby ji v červnu 1930 dokončil. Měl velmi slušný prospěch - výborně se mu dařilo v matematických a technických předmětech - účetnictví, měřičství a rýsování, stejně jako v kreslení, krasopisu a ručních pracech. Slabší byl pouze v tělocviku a ve zpěvu.

  Na studia nebyly v početné rodině peníze. Proto bylo ještě třeba, aby se Jaroslav ve svých čtrnácti letech ještě něčemu vyučil. Nebylo to jednoduché - učedníků bylo mnoho a mistrů málo. Sám později vzpomínal na to, jak se jeho otec tehdy vypravil do Hořic. Tam obešel místní řemeslníky a po návratu dal Jaroslavovi na vybranou - půjde se učit pekařem, nebo sklenářem. Zvolil si druhou možnost a záhy nastoupil do učení k hořickému sklenáři Arnoštu Adámkovi, jehož dílna i krámek stály na čestném místě vedle radnice na hořickém náměstí.

  Zároveň s řemeslnou praxí studoval Jaroslav od září 1930 Živnostenskou školu pokračovací při hořické průmyslové škole sochařské a kamenické. Naučil se zde věci potřebné pro živnostenské podnikání, nauky o materiálech apod. Úspěšně školu dokončil v dubnu 1933. V září téhož roku složil tovaryšskou zkoušku. V zaměstnání u Arnošta Adámka pak zůstal až do svého nástupu na vojnu v roce 1938.

  Povolávací rozkaz, který Jaroslav dostal v druhé půli září 1938 mu přikazoval nástup 1. října do Trutnova k k nově zformovanému hraničářskému pluku č. 17. Bylo hrou osudu, že právě onoho dne vstoupil v platnost mnichovský diktát, který vojsku nařídil ústup z pohraničních pevností a široké pásmo podél státních hranic připojil k německé Třetí říši. Kdyby tehdy československá vláda přijala ozbrojený konflikt, ocitl by se Jaroslav, byť jako nováček v "první linii". Takhle ovšem přijel do Trutnova, kde byl už jen svědkem vyklízení kasáren a stěhování do vnitrozemí.  Kdoví, jestli tam zůstal přes noc a hned na to byl zpátky doma na Horkách.
 

  Přes vánoce měl klid a čekal na náhradní termín nástupu na prezenční vojenskou službu. Ten vycházel na 1. březen 1939. Jaroslav jel tedy na vojnu po druhé, tentokrát do Vysokého Mýta. Zařazen byl k 1. eskadroně dragounského pluku č. 9. Vyfasoval uniformu se žlutými výložkami a nastoupil do výcviku - no, podle vlastních vzpomínek vlastně jen tři týdny uklízel stáje a staral se o koně*). Ano, pouhé tři týdny. Patnáctého března byly zbytky bývalého Československa obsazeny německou brannou mocí a čsl. armáda byla rozpuštěna. Dvaadvacátého byl Jaroslav propuštěn na trvalou dovolenou.
 

  Takže hledal práci. Našel ji v Hradci Králové u sklenáře a obchodníka se sklem Jaroslava Kratochvíla, který měl živnost na Velkém náměstí č. 130. Jaroslav zde dostal i podnájem. Nastoupil 12. listopadu 1939 a pracoval zde až do června 1942 kdy dostal "Výměr o přikázání".
  Pracovní povinnost ho naštěstí neodvedla do Německa. Novým zaměstnavatelem se mu stala firma Wilhelm Fisher - protektorátní dřevařská firma v Mirošově u Rokycan. Odjel tam 24. června 1942 a zůstal až do 26. listopadu. Tehdy se už pro špatné počasí nedalo v lese pracovat a pro firmu bylo nejvýhodnější propustit dělníky na zimu domů.
  Na jaře 1943 byli pak svoláváni zpět. Jenže - na Jaroslava nějak pozapomněli. Výzvu nedostal a tak zůstal doma. V podstatě naprosto legálně, s policejní přihláškou i potravinovými příděly. Do původního zaměstnání ovšem nemohl, neboť výměr o nasazení stále platil. Zůstával tedy doma a pracoval v rodinném hospodářství, kde bylo vždycky práce dost.
  Jeho protektorátní "idyla" však nemohla trvat a také netrvala věčně. Na podzim 1943 pracovní úřad v Hradci Králové konečně zjistil, že mu v evidenci někdo schází. A tak si pro Jaroslava 16. prosince přišli četníci. Eskortovali ho do Hradce, kde na něj byla uvalena vazba. A záhy přišel i trest za "odpírání pracovní povinnosti" - měsíc ve výchovném pracovním táboře v Břežanech u Prahy. Nastoupil tam 20. prosince 1943, strávil tam Vánoce i konec roku a 18. ledna 1944 byl propuštěn na svobodu. Pracovní úřad si ho už ohlídal a 8. února byl Jaroslav zpátky v západních Čechách.
  Velice brzy však přišla, pro některé určitě nepříjemná změna. Německo se chystalo na invazi spojenců a otevření západní fronty. Západní pobřeží Francie a Holandska bylo systematicky opevňováno - vznikal proslulý Atlantický val. Při stavbě se spotřebovalo obrovské množství dřeva - na místo byli proto povoláni dělníci dřevařských firem z celé okupované Evropy. A tak nastoupila do dobytčáků i parta od Fishera a během několika dní dorazila do nizozemského Baarnu. V místě a jeho okolí zůstali až do podzimu. Jaroslav na tu dobu rád vzpomínal - na to jak v klidu káceli stromy, hlídáni jen jedním starým unaveným sudeťákem; jak sledovali spojenecké bombardovací svazy kreslící vysoko na nebi pruhy z kondenzačních par, aby později počítali letouny chybějící ve formacích. Skoro jako na prázdniny.
  Šestého června začala invaze do Evropy. Atlantický val byl záhy prolomen  a dovežení pracovníci byli postupně expedováni zpátky do vnitrozemí, kde ještě mohli být Říši něco platní. Holandsko drželi Němci až do pozdního podzimu, ale nakonec ustoupili i odtud.  Fy. Wilhelm Fisher ukončila činnost a šestnáctého prosince se Jaroslav vrátil do Čech.
  Dalším přikázaným zaměstnavatelem mu byly nějakou dobu pardubické Fantovy závody. Tam ovšem nebylo moc o co stát, už kvůli čtyřem náletům, které na konci války spojenci na Pardubice uskutečnili. Naštěstí toto zaměstnání trvalo jen krátce. A v  polovině března 1945 se Jaroslav mohl konečně vrátit ke své profesi i původnímu zaměstnavateli Jaroslavu Kratochvílovi (resp. jeho synovi J. Kratochvílovi ml.).
  V Hradci Králové také prožil květnové revoluční dny a na konci května byl povolán k činné vojenské službě. Vykonával ji necelé tři týdny - v královéhradeckých kasárnách pomáhal střežit německé zajatce, nebo bývalé nacisty a kolaboranty rozebírající protitankové zátarasy. S vojenskou službou to vlastně nemělo nic společného.

A přišla, s nadějí očekávaná, poválečná léta.

 

  Jaroslav dále pracoval u Kratochvíla. O nedělích jezdil domů na Horka a do Miletína. Tam si už za války, během svého "ilegálního" pobytu doma "vyhlédl" nevěstu - Emilku Rejlovou (* 8. 10. 1923), tehdy ve službě v domácnosti miletínského doktora Buchara, později po válce dělnici miletínské Gumovky. Nakonec slovo dalo slovo a 10. července 1948 byla v Miletíně svatba. Jaroslavovi byl za svědka bratr Rudolf, Emilce bratr František. V místním kostele je oddal miletínský  farář Jindřich Lacina. A pro zajímavost - za drůžičku a za mládence šli Jaroslavovi neteř Eva a synovci Vašek a Jiří.
  Novomanželé krátce žili v Miletíně v domě čp. 188 v dnešní ulici 10. května, ale už na koncí října 1948 se odstěhovali do Hradce Králové do domu ke Kratochvílovi. A  v dubnu 1949, v době, kdy byl Jaroslav na vojenském cvičení kdesi v Mimoni se jim narodil syn. Jméno dostal po otci.

  V červenci 1950 živnost Jaroslava Kratochvíla semlela doba. Z jeho krámku se stala provozovna n.p. Sklo a porcelán a za nějaký čas byla zrušena úplně. Jaroslav Hlavatý se od 1. listopadu 1951 stává zaměstnancem Městského stavebního podniku.
 

  V roce 1952 se Emílii narodil druhý syn, Jan. Byt ve druhém patře domu čp. 130 sestávající z jednoho pokoje, předsíně s komorou a obytné kuchyně dostali přidělený dekretem. Jaroslav chodil každodenně do práce, Emílie byla doma s dětmi. To třetí se narodilo v roce 1958. Byl to opět syn a dostal jméno Petr. Žili si klidným a spokojeným životem. V květnu 1961 si koupili televizor, v roce 1963 dostali priděleny další dvě místnosti po sousedce pí. Macákové., koupili si "obývák"...

         

  Synové studovali, oženili se. Jaroslav s Emílií se dočkali čtyř vnoučat. V roce 1976 pak Jaroslav odešel do důchodu. Žili dál ve svém bytě, nic jim nechybělo, na nic si nestěžovali. Teprve v roce 1991 se dočkali změn a jak se později ukázalo jednoznačně k lepšímu. Dům, který byl po převratu vrácen pí. Kratochvílové koupil podnikavec. Dům potřeboval úpravy a ty se staly důvodem k jeho vyprázdnění. Hlavatým sehnal nový majitel byt v čerstvě dostavěném domě na sídlišti a ti se na podzim stěhovali. Konečně nemuseli šplhat do strmých schodů, což pochopitelně pro pětasedmdesátiletého Jaroslava a jeho osmašedesátiletou manželku byl už problém. Nemuseli se už starat o topení, teplou vodu apod.

  V domě v Durychově ulici čp. 1383 pak strávili víc než dvanáct let. Oslavili zde oba svoje osmdesátiny i zlatou svatbu v roce 1998. Těšili se až na občasné vyjímky oba dobrému zdraví. Těmi vyjímkami byly Jaroslavovy, téměř pravidelné "výroční" slabosti zaviněné jeho starým srdcem. Pravidelně, po krátkých pobytech v nemocnici se ale stav vždy vrátil k normálu. Ne tak v pondělí 15. března 2004. Toho dne  po náhlé ranní nevolnosti v 8 hodin 10 minut v královéhradecké nemocnici zemřel.
 

*)        Ke službě ve vysokomýtských kasárnách se váže jedna Jaroslavova úsměvná vzpomínka, vlastně téměř anekdota. V roce 2003 zavzpomínal: "Sloužil jsem tři neděle u dragounů - to bylo po záboru, spousta koní, o ně se musel někdo starat. Tak jsem tam tři neděle pucoval kobyly. A jednou jsem tam nějak pracoval ve stáji, u žlabu a přišel, nevím co to bylo, nějakej rotmistr, dozorčí, a teď kobyla byla nějaká neklidná a teď von povídá - Vojíne! Co to s tou kobylou děláte, že je taková vyrajcovaná!? A já na to - Já nic, já jsem tady, u hlavy, ale vy jste u zadku... ;-)))"

         
 

ZPĚT - Rodina dnes

 

Rodinné aktuality

 

Domky a chalupy

 

Spřízněné rody

 

Různé

 

Miletín

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Mgr. Jan Hlavatý, 2003 - 2016