Rodina včera

Život a doba Jaroslava Hlavatého
 

  Jaroslav Hlavatý se narodil se ve čtvrtek 22. června 1916 jako osmé dítě (sedmý syn) Františka Hlavatého, rolníka v Rohoznici - Horkách čp. 116 a jeho druhé ženy Anny rozené Černé. Při křtu 1. července ho na rukách držela Emílie Munzarová z Miletína čp. 268 a křest provedl miletínský kaplan Vít Štěpánek.
  V září 1922 začal chodit do Obecné školy v Miletíně. V té době už měl tříletého mladšího bratra a na Mikuláše onoho roku se narodil další. V roce 1927 plynule pokračoval ve studiu na místní měšťance aby ji v červnu 1930 dokončil. Měl velmi slušný prospěch - výborně se mu dařilo v matematických a technických předmětech - účetnictví, měřičství a rýsování, stejně jako v kreslení, krasopisu a ručních pracech. Slabší byl pouze v tělocviku a ve zpěvu.

  Na studia nebyly v početné rodině peníze. Proto bylo ještě třeba, aby se Jaroslav ve svých čtrnácti letech ještě něčemu vyučil. Nebylo to jednoduché - učedníků bylo mnoho a mistrů málo. Sám později vzpomínal na to, jak se jeho otec tehdy vypravil do Hořic. Tam obešel místní řemeslníky a po návratu dal Jaroslavovi na vybranou - půjde se učit pekařem, nebo sklenářem. Zvolil si druhou možnost a záhy nastoupil do učení k hořickému sklenáři Arnoštu Adámkovi, jehož dílna i krámek stály na čestném místě vedle radnice na hořickém náměstí.

  Zároveň s řemeslnou praxí studoval Jaroslav od září 1930 Živnostenskou školu pokračovací při hořické průmyslové škole sochařské a kamenické. Naučil se zde věci potřebné pro živnostenské podnikání, nauky o materiálech apod. Úspěšně školu dokončil v dubnu 1933. V září téhož roku složil tovaryšskou zkoušku. V zaměstnání u Arnošta Adámka pak zůstal až do svého nástupu na vojnu v roce 1938.

  Povolávací rozkaz, který Jaroslav dostal v druhé půli září 1938 mu přikazoval nástup 1. října do Trutnova k nově zformovanému hraničářskému pluku č. 17. Bylo hrou osudu, že právě onoho dne vstoupil v platnost mnichovský diktát, který vojsku nařídil ústup z pohraničních pevností a široké pásmo podél státních hranic připojil k německé Třetí říši. Kdyby tehdy československá vláda přijala ozbrojený konflikt, ocitl by se Jaroslav, byť jako nováček v "první linii". Takhle ovšem přijel do Trutnova, kde byl už jen svědkem vyklízení kasáren a stěhování do vnitrozemí.  Kdoví, jestli tam zůstal přes noc a hned na to byl zpátky doma na Horkách.
 

  Přes vánoce měl klid a čekal na náhradní termín nástupu na prezenční vojenskou službu. Ten vycházel na 1. březen 1939. Jaroslav jel tedy na vojnu po druhé, tentokrát do Vysokého Mýta. Zařazen byl k 1. eskadroně dragounského pluku č. 9. Vyfasoval uniformu se žlutými výložkami a nastoupil do výcviku - no, podle vlastních vzpomínek vlastně jen tři týdny uklízel stáje a staral se o koně*). Ano, pouhé tři týdny. Patnáctého března byly zbytky bývalého Československa obsazeny německou brannou mocí a čsl. armáda byla rozpuštěna. Dvaadvacátého byl Jaroslav propuštěn na trvalou dovolenou.
 

  Takže hledal práci. Našel ji v Hradci Králové u sklenáře a obchodníka se sklem Jaroslava Kratochvíla, který měl živnost na Velkém náměstí č. 130. Jaroslav zde dostal i podnájem. Nastoupil 12. listopadu 1939 a pracoval zde až do června 1942 kdy dostal "Výměr o přikázání".
  Pracovní povinnost ho naštěstí neodvedla do Německa. Novým zaměstnavatelem se mu stala firma Wilhelm Fisher - protektorátní dřevařská firma v Mirošově u Rokycan. Odjel tam 24. června 1942 a zůstal až do 26. listopadu. Tehdy se už pro špatné počasí nedalo v lese pracovat a pro firmu bylo nejvýhodnější propustit dělníky na zimu domů.
  Na jaře 1943 byli pak svoláváni zpět. Jenže - na Jaroslava nějak pozapomněli. Výzvu nedostal a tak zůstal doma. V podstatě naprosto legálně, s policejní přihláškou i potravinovými příděly. Do původního zaměstnání ovšem nemohl, neboť výměr o nasazení stále platil. Zůstával tedy doma a pracoval v rodinném hospodářství, kde bylo vždycky práce dost.
  Jeho protektorátní "idyla" však nemohla trvat a také netrvala věčně. Na podzim 1943 pracovní úřad v Hradci Králové konečně zjistil, že mu v evidenci někdo schází. A tak si pro Jaroslava 16. prosince přišli četníci. Eskortovali ho do Hradce, kde na něj byla uvalena vazba. A záhy přišel i trest za "odpírání pracovní povinnosti" - měsíc ve výchovném pracovním táboře v Břežanech u Prahy. Nastoupil tam 20. prosince 1943, strávil tam Vánoce i konec roku a 18. ledna 1944 byl propuštěn na svobodu. Pracovní úřad si ho už ohlídal a 8. února byl Jaroslav zpátky v západních Čechách.
  Velice brzy však přišla, pro některé určitě nepříjemná změna. Německo se chystalo na invazi spojenců a otevření západní fronty. Západní pobřeží Francie a Holandska bylo systematicky opevňováno - vznikal proslulý Atlantický val. Při stavbě se spotřebovalo obrovské množství dřeva - na místo byli proto povoláni dělníci dřevařských firem z celé okupované Evropy. A tak nastoupila do dobytčáků i parta od Fishera a během několika dní dorazila do nizozemského Baarnu. V místě a jeho okolí zůstali až do podzimu. Jaroslav na tu dobu rád vzpomínal - na to jak v klidu káceli stromy, hlídáni jen jedním starým unaveným sudeťákem; jak sledovali spojenecké bombardovací svazy kreslící vysoko na nebi pruhy z kondenzačních par, aby později počítali letouny chybějící ve formacích. Skoro jako na prázdniny.
  Šestého června začala invaze do Evropy. Atlantický val byl záhy prolomen  a dovežení pracovníci byli postupně expedováni zpátky do vnitrozemí, kde ještě mohli být Říši něco platní. Holandsko drželi Němci až do pozdního podzimu, ale nakonec ustoupili i odtud.  Fy. Wilhelm Fisher ukončila činnost a šestnáctého prosince se Jaroslav vrátil do Čech.
  Dalším přikázaným zaměstnavatelem mu byly nějakou dobu pardubické Fantovy závody. Tam ovšem nebylo moc o co stát, už kvůli čtyřem náletům, které na konci války spojenci na Pardubice uskutečnili. Naštěstí toto zaměstnání trvalo jen krátce. A v  polovině března 1945 se Jaroslav mohl konečně vrátit ke své profesi i původnímu zaměstnavateli Jaroslavu Kratochvílovi (resp. jeho synovi J. Kratochvílovi ml.).
  V Hradci Králové také prožil květnové revoluční dny a na konci května byl povolán k činné vojenské službě. Vykonával ji necelé tři týdny - v královéhradeckých kasárnách pomáhal střežit německé zajatce, nebo bývalé nacisty a kolaboranty rozebírající protitankové zátarasy. S vojenskou službou to vlastně nemělo nic společného.

A přišla, s nadějí očekávaná, poválečná léta.

 

  Jaroslav dále pracoval u Kratochvíla. O nedělích jezdil domů na Horka a do Miletína. Tam si už za války, během svého "ilegálního" pobytu doma "vyhlédl" nevěstu - Emilku Rejlovou (* 8. 10. 1923), tehdy ve službě v domácnosti miletínského doktora Buchara, později po válce dělnici miletínské Gumovky. Nakonec slovo dalo slovo a 10. července 1948 byla v Miletíně svatba. Jaroslavovi byl za svědka bratr Rudolf, Emilce bratr František. V místním kostele je oddal miletínský  farář Jindřich Lacina. A pro zajímavost - za drůžičku a za mládence šli Jaroslavovi neteř Eva a synovci Vašek a Jiří.
  Novomanželé krátce žili v Miletíně v domě č. p. 188 v dnešní ulici 10. května, ale už na koncí října 1948 se odstěhovali do Hradce Králové do domu ke Kratochvílovi. A  18. dubna 1949, v době, kdy byl Jaroslav na vojenském cvičení kdesi v Mimoni se jim narodil syn. Jméno dostal po otci.

  V červenci 1950 živnost Jaroslava Kratochvíla semlela doba. Z jeho krámku se stala provozovna n.p. Sklo a porcelán a za nějaký čas byla zrušena úplně. Jaroslav Hlavatý se od 1. listopadu 1951 stává zaměstnancem Městského stavebního podniku.
 

  Šestnáctého května 1952 se Emílii narodil druhý syn, Jan. Byt ve druhém patře domu čp. 130 sestávající z jednoho pokoje, předsíně s komorou a obytné kuchyně dostali přidělený dekretem. Jaroslav chodil každodenně do práce, Emílie byla doma s dětmi. To třetí se narodilo 30. června 1958. Byl to opět syn a dostal jméno Petr. Žili si klidným a spokojeným životem. V květnu 1961 si koupili televizor, v roce 1963 dostali priděleny další dvě místnosti po sousedce pí. Macákové., koupili si "obývák"...

         

  Synové studovali, oženili se. Jaroslav s Emílií se dočkali čtyř vnoučat. V roce 1976 pak Jaroslav odešel do důchodu. Žili dál ve svém bytě, nic jim nechybělo, na nic si nestěžovali. Teprve v roce 1991 se dočkali změn a jak se později ukázalo jednoznačně k lepšímu. Dům, který byl po převratu vrácen pí. Kratochvílové koupil podnikavec. Dům potřeboval úpravy a ty se staly důvodem k jeho vyprázdnění. Hlavatým sehnal nový majitel byt v čerstvě dostavěném domě na sídlišti a ti se na podzim stěhovali. Konečně nemuseli šplhat do strmých schodů, což pochopitelně pro pětasedmdesátiletého Jaroslava a jeho osmašedesátiletou manželku byl už problém. Nemuseli se už starat o topení, teplou vodu apod.

  V domě v Durychově ulici čp. 1383 pak strávili víc než dvanáct let. Oslavili zde oba svoje osmdesátiny i zlatou svatbu v roce 1998. Těšili se až na občasné vyjímky oba dobrému zdraví. Těmi vyjímkami byly Jaroslavovy, téměř pravidelné "výroční" slabosti zaviněné jeho starým srdcem. Pravidelně, po krátkých pobytech v nemocnici se ale stav vždy vrátil k normálu. Ne tak v pondělí 15. března 2004. Toho dne  po náhlé ranní nevolnosti v 8 hodin 10 minut v královéhradecké nemocnici zemřel.
 

*)        Ke službě ve vysokomýtských kasárnách se váže jedna Jaroslavova úsměvná vzpomínka, vlastně téměř anekdota. V roce 2003 zavzpomínal: "Sloužil jsem tři neděle u dragounů - to bylo po záboru, spousta koní, o ně se musel někdo starat. Tak jsem tam tři neděle pucoval kobyly. A jednou jsem tam nějak pracoval ve stáji, u žlabu a přišel, nevím co to bylo, nějakej rotmistr, dozorčí, a teď kobyla byla nějaká neklidná a teď von povídá - Vojíne! Co to s tou kobylou děláte, že je taková vyrajcovaná!? A já na to - Já nic, já jsem tady, u hlavy, ale vy jste u zadku... ;-)))"

         
 

ZPĚT - Rodina dnes

 

Rodinné aktuality

 

Fotogalerie

 

Domky a chalupy

 

Spřízněné rody

 

Různé

 

Miletín

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Mgr. Jan Hlavatý, 2003 - 2016